ZÁZRAKY SE NEDĚJÍ

Ležim na posteli, poslouchám hudbu a přemejšlim. Přemejšlim o světě, o lidech, o mejch snech a srovnávám svoje nynější myšlenky s těma, který mě naplňovaly před dvěma, třema lety a taky pocity, který se mnou lomcovaly dřív a který jsou teď už dávno zapomenutý a uplně jiný, než ty, co cejtim teď. Taky přemejšlim o tom, proč je to všechno uplně jiný, proč už nejsem ta veselá, milá a otevřená holka, nýbrž někdo, kdo se bojí lidí a nenávidí svět. Kdybych tak aspoň měla někoho, pro koho bych něco znamenala, kdo by mě měl rád, kdo by mě rozveselil... Možná asi proto píšu tohle. Vlastně určitě proto.

Abych nezapomněla - jmenuju se Natálka a před dvěma měsíci mi bylo sedmnáct. Poslední rok mýho života byl vůbec ten nejhorší. Jednou už jsem se chtěla otrávit práškama a jednou jsem si dokonce podřezala žíly. Z toho mě dostal Mirek. Mirek? Kdo to je? Já vlastně sama nevim, ale strašně ho miluju a nikdy nepřestanu. On mi pomohl, když jsem to nejvíc potřebovala. On byl moje všechno. Jo, byl. Už neni - předávkoval se a jednoduše už tady neni. Ale já vim, že se na mě kouká a hlídá mě, abych neprovedla nějakou hloupost. A já už nikdy žádnou neprovedu, protože vim, že by z toho Miky neměl radost a já mu chci dělat jenom radost, aby byl na mě pyšnej.Vlastně jsem si žila krásnym, normálnim životem, chodila jsem do prváku na hotelovce a byla jsem naprosto spokojenej člověk. Měla jsem krásnýho, o tři roky staršího kluka, dobrý známky ve škole, skvělej vztah s rodičema a vůbec nic mi nechybělo. Píšu měla, už nemam ani jedno z toho, protože všechno pro mě přestalo existovat během patnácti minut. A pak už jsem se vezla.

Pamatuju si to uplně přesně - byla to nejhorší čtvrthodina v mym životě. Bylo to někdy v únoru, mrzlo a pod nohama křupal sníh. Rozloučili jsme se s Robinem (s mym klukem) po odpoledni stráveném společně a já jsem se vydala od tramvaje domů. Bylo to vlastně poprvé, co mě Robin nedoprovodil, protože slíbil svojí mamce pomoc s úklidem a nechtěl přijít pozdě. Od tramvaje k nám to trvalo necelých dvacet minut a já jsem si řekla, že si cestu ještě ulehčím zkratkou přes park. Což jsem neměla dělat, ale já se nikdy nebála a tak mě ani nenapadl jedinej důvod, proč bych přes ten park neměla chodit. Byla mi zima a tak jsem trochu přidala do kroku. Těšila jsem se, že si doma udělám čaj jenže v tom slyšim tu větu, kterou si pamatuju do dneška a kterou snad nikdy nezapomenu:"Slečno, prosímvás, nemáte cigaretu?" A pak už si jen vzpomínám jen na to jeho odporný vzdychání, pach potu a pocit, že se mi zvedá žaludek. A taky ta bolest... Ten večer jsem se čaje nedočkala.

Asi po hodině jsem se úplně v šoku, zmatená a znechucená doslova dobelhala domu. Neplakala jsem. Vlastně mi ještě nedocházelo, co se vlastně stalo, ale celou tu dobu jsem jenom myslela na Robina. Hned mezi dveřma jsem dostala facku, že jdu pozdě a to už bylo opravdu moc. Začala jsem hysterčit, brečet a všechno jsem řekla. Pak jsem padla do postele a usnula. Hned druhý den se mnou šli rodiče na policii a ohlásili to. Sepsalo se spousta papírů, ale dohromady se nic neudělalo. Jen se každym dnem prohlubovalo moje trápení a já se pomalu, ale jistě, učila nenávidět. A teď to umim dokonale. Jedinej, kdo mi opravdu pomohl, byla moje maminka. Asi proto, že ona zažila to samé a dokázala pochopit, co se ve mně dělo. Za to jí vždycky budu strašně moc vděčná. S tátou jsme se, nevim proč, navzájem odcizili a s Robinem to bylo čím dál tím horší. Zpočátku dělal, jak mě strašně chápe, jenže pak už jsme si začali lézt na nervy. Hlavně asi proto, že se mi zhnusilo milování, ale právě to on vůbec pochopit nedokázal. Jednoduše, vždycky, když mělo přijít na věc, tak se mi hned zvedl žaludek a vyhrkly mi slzy. Prostě to nešlo. Asi po měsíci mi dal Robin kopačky s tim, že mě má sice rád, ale že chce chodit s normální holkou a mé s nějakou ufňukanou hysterkou.

Od tý doby to se mnou šlo z kopce. Přestala jsem se zajímat o školu (což mě teď mrzí snad ze všeho nejvíc), o sebe, o přátele a všechno už mi bylo úplně ukradený. Taky jsem se strašně stáhla do sebe, čímž jsem přišla o všechny kámoše a (do té doby) spřízněné duše. Dokonce ani s maminkou už to nebylo jako dřív, jenže za to nemohla ona, ale já. V té době jsem spáchala můj první pokus o sebevraždu. Odehrálo se to nějak koncem dubna, kdy táta přišel domu z hospody úplně na mol a zmlátil mě. Začal mi sprostě nadávat a vyčetl mi všechno, co se stalo a vyznělo to tak, jako bych za to mohla já. Podle něj jsem si zavinila sama, že mě ten hajzl znásilnil, že se se mnou rozešel Robin a ještě spoustu věcí z dřívějška a vyznělo to tak, jako že jsem to beztak chtěla. Potom přišel na to, že jsem neumyla nádobí a sprostě mě zbil. Mamka ten večer byla zrovna na noční, já se neměla jít ke komu vybrečet a nenapadlo mě nic lepšího, než sníst všechny prášky, co byly doma. Potom nevim, co se dělo. Nejspíš jsem usnula. Já si jen vzpomínám na další den, kdy mi v nemocnici vyplachovali žaludek. A věřte mi, nic příjemného to nebylo.

Následující dny byly hrozné. Jelikož kolem mě všichni poskakovali, pořád se ptali, jak mi je a prostě se o mě starali s neuvěřitelnou, právě že až s nepřirozenou péčí, připadala jsem si ještě hůř, než v okamžiku, kdy jsem chtěla spáchat sebevraždu. Já vím, že to všichni mysleli dobře, ale v daný situaci se mi to zdálo strašně umělý. A nejvíc mě naštval můj táta. Vlastně ani né tak naštval, jako že jsem se v něm hodně zklamala. Vždyť to on byl příčinou toho mého kolapsu, ale ani slovem se o tom nezmínil. Ba naopak - dělal, jakoby nevěděl, proč se to stalo a to mě úplně ničilo. Nikdy se mi neomluvil a ani v nejmenším mi nedal znát, že ho to mrzí. Mamince jsem to neřekla, protože si myslím, že těch starostí měla dost a už jsem jí nechtěla zatěžovat jinejma. A pak to všechno začalo nabírat obrátky. Táta začal chodit do hospody, čili začal pít a s maminkou se hodně hádali. No, kdyby se jen hádali! Ten hajzl maminku vždycky zmlátil tak, že si musela každé ráno maskovat modřiny a kruhy pod očima. Vždycky jsme plakaly spolu. Tátu za to ještě pořád nenávidim. A nikdy nepřestanu.

V tý době jsem potkala Mirka - největší lásku mýho zatracenýho života. Jednou, když táta zase maminku zmlátil, už jsem to nevydržela a řekla jsem mu všechno, co jsem chtěla, což byly snad všechny existující nadávky, a on zmlátil i mě. V breku jsem vyběhla ven a namířila si to k rybníku s plánem utopit se, když v tom mi cestu zkřížil krásnej kluk a já mu vběhla přímo do náručí. Chytila jsem se ho nejpevněji, jak to jen šlo a nevim jak dlouho se ho držela. On mi to oplácel stoprocentně. Pak se mě zeptal, co se stalo, představil se mi a já jsem se mu se všim svěřila. Probudil ve mě naprostou důvěru a tak jsem neměla jedinej důvod, proč mu to neříct. Jmenoval se Mirek, bylo mu devatenáct a výborně jsme si rozuměli. Řekla jsem mu úplně všechno, co se mi za poslední měsíce přihodilo a v tom okamžiku mi bylo nádherně, konečně jsem cejtila po dlouhý době ten hřejivej pocit, že na tom světě nejsem sama a že na mě někomu záleží. Ten někdo byl samozřejmě Mirek. Pak bylo chvíli ticho, já mu ležela na klíně, on mi hladil vlasy, ale pak Mirek začal plakat. To bylo poprvé, co jsem viděla kluka brečet. Zeptala jsem se, co se stalo. Dal mi pusu."To si musim vyřešit sám, nelam si s tim hlavu, já tě s tim opravdu nechci zatěžovat, takhle máš starostí dost a já ti je nechci přidělávat." Řekl. Ale to nešlo - nelámat si s tim hlavu. Když kvůli něčemu kluk brečí, tak to už přece musí bejt vážný. On jen dál plakal. Pak si utřel slzy, vyhrnul si rukávy a ukázal mi žíly. Asi tušíte, co jsem viděla - tušíte správně. Ten pohled byl strašnej. Ruce měl úplně rozpíchaný a oči se mu leskly. Byl v nich vidět ten, mně dobře známej pocit, pocit beznaděje. "Já s tim přestanu... neboj... já to zvládnu... už jsem nic neměl asi dva dny... já to zvládnu... kvůli tobě, Natálko, ... já to zvládnu... " Později mi ještě řekl, že už asi půl roku jede na heráku, že když ho v osmnácti propustili z děcáku, tak nevěděl co se životem a našel si "kamarády", který mu "pomohli". Teď bydlí kde se dá, peníze si obstarává taky jak se dá, ale že chce prej začít od začátku a úplně jinak - líp. A hlavně bez toho svinstva. "Jo, Mirku, my to spolu určitě zvládnem a bude nám krásně, souhlasíš? Chceš to zvládnout?" "Chci a taky že to zvládnu!" Odpověděl a pak jsme se doslova "prolíbali" do druhýho dne. Bylo to začátkem května, takže nám v noci ani nebyla moc velká zima, když jsme spali v parku na lavičce.

Když jsem se ale ráno probudila, Mirek u mě nebyl. Hned jsem ho začala hledat po okolí. Našla jsem ho. Úplně sjetýho. Ležel u rybníka a ani mě nepostřehl. Sedim teda vedle něho a koukám na ten rybník. V tom mě tak napadá, že všechny věci na světě se časem změní, ale ten rybník, ten je pořád stejně krásnej. Pořád dává takovej povzbudivej pocit. Ten jsem měla i včera s Mirkem, ale teď už ho nemam. "Jak si mi to mohl udělat?" Křičím a lomcuju s nim. On se jenom směje, ale nevnímá mě. Tak dál jen tak sedím a pozoruju vodní hladinu. Občas vyskočí z vody nějaká rybka, občas zavane vítr, občas mi steče po tváři slza, občas získávám naději. "Mirku!" Znovu křičim. "Vždyť přeci chceš začít znova, Mirku, vždyť máš mě a já jsem s tebou, já ti pomůžu, Mirku..."Ale Mirek je jinde - někde bez starostí a problémů, bez světa, bez viny. Asi se má nejlíp. Ale na jak dlouho? "Natálko?" Slyšim Mikyho. "Natálko, jseš se mnou, miluju tě Natálko, miluješ ty mě?" "Cos to proboha udělal, Miky? Co? A proč?" "Já už to neudělám, Natálko, neboj se, miluješ mě?" "To víš, že tě miluju, Miky, ale musíš mi slíbit, že už to neuděláš, slibuješ?" "Slibuju, Natálko, miluju tě..." Já sice vim, že by to takhle mohl slíbit kdekdo, ale já Mirkovi věřila. Zase mě ujistil a tim mi dodal klidu. Snad celej ten den jsme strávili u rybníka. Povídali si, hladili se a bylo nám krásně.

Až k večeru mě napadlo, že bych se mohla jít ohlásit domů, aby maminka neměla strach. Miky šel se mnou, ale když jsme dorazili k našemu bytu, nikdo tam nebyl. Polil mě mrtvolnej pot při pomyšlení na věc, že táta mamince něco udělal a hlavou mi prolítly výčitky svědomí, že kdybych neodešla, mohla bych tomu zabránit... Z těhle úvah mě vyrušila (díkybohu!) maminka.

"Natálko, ježiši, kdes byla? Já jsem Tě všude hledala, Natálko, a kdo je tohle?" Ukázala na Mikyho. "Víš, mami, to je Miky, neboj, mam se dobře, já už tady prostě dál bejt nemůžu, už bych to dál nevydržela, chápeš?" Padla jsem mamince do náručí a brečíc jsme se dohodly, že budu bydlet u Mirka a že se obden budu chodit ukazovat. Maminka taky odešla od táty a teď bydlí u kamarádky, kde se má stokrát líp, než s tátou.

Tak zhruba takhle vypadalo seznámení mamky s Mikym. Musim uznat, že mě tenkrát mamka překvapila tím, jak celou tu věc vzala s klidem. A za to jsem jí opravdu vděčná, protože kdybych musela dál žít s tátou a v těch nekonečnejch hádkách, nejspíš bych se zcvokla. Ale nechme těch "kdyby". Můj život se potom radikálně změnil. I když, jak teď nad tím přemýšlím, nevím jistě, jestli k lepšímu. Přesto, že byl se mnou Miky a já se cítila naprosto šťastná, všechno se mi to začalo nějak vymykat z rukou. Čím dál, tím víc jsem se propadala do propasti drog a jen padala a padala, stále níž a níž. Začalo to pervitinem. Závislá jsem na něm byla, teď to přiznám, ale v té době bych si to nepřiznala ani za nic. Popravdě řečeno, vůbec se mi teď nechce vytahovat historky jak k tomu došlo a jak to probíhalo, ale prostě jsem si ho asi tak měsíc dávala jen tak nezávazně a skončilo to tak, že jsem na něm přes půl roku jela. Ale on to nebyl jenom perník. Každopádně je to za mnou a já to už nebudu řešit. Samozřejmě, že do školy jsem nechodila vůbec a nakonec mě vyhodili. To byla hlavně velká rána pro maminku, která si myslela, že do školy chodim a já místo toho "smažila". Ještě ke všemu společně s Mirkem. Teď se hrozně stydim a budu se snažit na nějakou školu dostat. Abych se vrátila k tématu. Myslim, že to celý pro mě bylo jedno velký ponaučení, ale zároveň i dost dobrá ukázka toho, jak taky může vypadat život. Hrozně. Na co já si vlastně stěžuju? Vždyť jsem to všechno chtěla a skoro vůbec ničeho nelituju. Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem si jen užívala, byla šťastná, zamilovaná a hlavně taky milovaná a to mi dodávalo chuť k životu. Celý dny jsme s Mikym trávili milovánim, zhulený, šťastný, že máme jeden druhýho a nic nám nechybělo. Horší to bylo, když si Miky zase začal píchat. A pak i já... Ne, já už prostě nemůžu. Když na to vzpomínám, hrnou se mi slzy do očí. Já si taky párkrát píchla a tak moc se teď za to stydim. Kdo to nezažil, tak ten mě nedokáže pochopit. Musim si dát chvíli pauzu, jinak to nezvládnu.

Pak se to stalo! Prostě mi jednou Miky řekl, že musí na pár dnů odjet, bejt sám, popřemejšlet o budoucnosti a taky sám o sobě. Že už to takhle dál nejde. A tak jsem měla na těch pár dnů zůstat u jednoho kámoše. Řekla jsem mu, že to chápu a taky že jsem fakt ráda, že ho to napadlo. Jenže zázraky se nedějí a já naivka si myslela, že ano.

Uplynul den, dva, tři a Miky se nevracel. Ještě pořád jsem doufala, že všechno dobře dopadne a že se Miky vrátí co nevidět. Omyl byl pravdou. Asi za tejden přišel jeden náš společnej kámoš, Jára se jmenoval, s nejhorší zprávou v mym podělanym životě. Řekl:"Víš, Natálko, já nevim, jak Ti to mam říct, ale, víš ... Miky to přehnal..." Potom se rozbrečel, padl mi do náručí a plakal a plakal. Vůbec mi v tu chvíli nedocházelo, co se stalo, jen jsem se pořád ptala, co je s Mikym a kde je. Jára jenom zvedl hlavu, podíval se na mě a řekl mi: Teď se na nás dívá tam ze shora a má tě strašně rád!" Nemohla jsem něčemu takovýmu věřit, vždyť přece Miky říkal, že chce najít sám sebe, popřemejšlet o budoucnosti, jel pryč s tim, že se umoudří, ale jakmile měl příležitost, tak zase šáhnul po fetu - tentokrát už naposledy.

Vytryskly mi z očí slzy a okamžitě jsem běžela někam ven, v kapse u bundy jsem měla schovanej kapesní nůž a nenapadlo mě nic jinýho, než si podřezat žíly. Ten den jsem zrovna měla narozeniny.

Probudila jsem se v nemocnici, vedle mě seděla maminka a plakala. Všechno jsem jí řekla, tak jak to bylo. Jen seděla a nevěřila svým uším. Strašně se ve mě zklamala, ale dohodly jsme se, že na to všechno zkusíme zapomenout, prostě to hodit za hlavu a začít znova. Bylo to opravdu dost hrozný období a já už o tom nechci mluvit.

Od tý doby uplynuly dva měsíce a já se snažim zapomenout. Našla jsem si i školu na kterou se hlásim. Je to taky hotelovka a já chci v životě něco dokázat. Už kvůli Mikymu, protože vim, že by byl na mě hrdej, ale hlavně kvůli mamince, kterou mám strašně moc ráda a doufám, že ona mě taky.

Jednou věcí jsem si ale stoprocentně jistá - zázraky se nedějí.

 

Copyright © 2000-2001 by Katka Wagnerová   All Rights Reserved.

Last updated 07.05.2005