|
|
Před téměř dvěma měsíci jsem psal o své výpravě do veřejnosti přístupné
části Rudolfovy štoly - pražské technické památky z doby panování císaře
Rudolfa II. Tehdy jsem po prohlídce klábosil s průvodcem panem Kaválkem (taky
Rudolfem!) tak dlouho, až z něj vylezlo pozvání k prohlídce štoly v CELÉ její
délce. Nešlo odmítnout - už z toho důvodu, že jsem se začal cítit být jedním z
Vyvolených, kteří zhlédnou toto vpravdě neuvěřitelné dílo od holešovické
Stromovky až po Vltavu.
Uplynuly dva měsíce, mezitím jsem nabídl účast na probádání letenských hlubin
Ondřeji Neffovi, o němž jsem předpokládal, že o takovýto skvost bude mít zájem
(samozřejmě měl), a výlet do štoly se uskutečnil. Vzal jsem s sebou ještě svého
přítele, který se mi jinak stará o můj počítač a je jeden z mála lidí, jimž
mohu zavolat třeba o půlnoci, abych si od vyžádal radu (nebo vyslechnul větu, že
jsem chytil vira a budu muset zformátovat disk...) Tohoto kamaráda, Honzu
Soustružníka, jsme pozvat prostě musel - on jediný z mého okolí totiž disponoval
dvěma halogenovými svítilnami, které pro procházku nepřístupnými a tudíž
neosvětlenými končinami Rudolfovy štoly byly nezbytné - a zapůjčení jedné z nich
podmínil svou účastí na expedici.
O naší výpravě poreferoval už Ondřej Neff ve včerejším vydání Neviditelného
psa, své vyprávění doprovodil i fotografií pana Kaválka pod (nepříliš
zřetelným) krápníkem, který jako jeden z mnoha "raší" na stěně čtyři
sta let staré štoly. Každopádně nebýt mého klukovského snu, asi bych celou věc
brzy vzdal - nemaje holinek, vydal jsem se na cestu v teniskách - má mi voda časem
natéct do gumáků nebo okamžitě do tenisek? Teprve po několika desítkách metrů
brouzdání ledovou vodou a bahnem jsem překonal "práh bolesti" a dál jsem
kráčel docela uvolněně. Nebýt drobných kamínků, které se mi v teniskách začaly
hromadit...
Došli jsme až asi padesát metrů před konec štoly, když jsme uviděli ono
"světýlko na konci tunelu" - tam někde už byla hladina Vltavy! Do cesty se
nám bohužel postavily zborcené trosky někdejšího chodníčku a my jsme si mohli
vybrat: buď se po čtyřech prodrat bahnem až k mříži na vltavském konci štoly,
anebo se spokojit s pohledem na odlesk vzdáleného světla na hladině vody ve štole.
Spokojili jsme se s odleskem...
Zpátky už se nám šlo rychleji - poháněla nás i teplota, která je ve štole na
stabilní úrovni 11°C, a nezdržovaly nás ani pozoruhodnosti, které nám pan Kaválek
stačil ukázat již při cestě do hlubin letenského kopce. Vyběhli jsme ven a zjistili
jsme, že já i Honza jsme dopadli nejhůř. Já měl tenisky, Honza si na cestu vzal
kožené pantofle. Pan Kaválek byl pochopitelně vybaven holínkami, druhý pár půjčil
Ondřejovi, který si s sebou kromě maskáčové bundy a lakýrek nevzal lautr nic (přes
mé opakované mejly). Narozdíl od obou jmenovaných jsme já a Honza měli nohy až do
výše kolen pokryty hnusnou tmavě šedou vrstvou bahna.
Ale co - nebylo to poprvé, kdy jsem se umazal a častokrát jsem se zašpinil kvůli
daleko malichernějším příčinám. Splnění klukovského snu ale k malicherným
příčinám rozhodně nepatří.
Jirka Wagner
Boskowan, 21.7.2000
Copyright © 2008 by Jirka Wagner
All Rights Reserved
redaktor deníku Neviditelný
pes
Our other websites: Katka | Military | Agile Factory | Blanensko | Beatles