Zpět na hlavní stránku historie a památek

Zpět na hlavní stránku pověstí

POVĚSTI Z REGIONU

O Velenovi z Boskovic

V hlubokých lesích severně od Moravského krasu, tam, kam poutníkova noha málokdy zašla, žil kdysi dávno ptáčník Velen. Jeho prací bylo chytat ptáky a pokud možno živé je potom prodávat na poutích bohatším spoluobčanům pro potěšení.
Velen byl už středního věku, tedy ani mladý, ani starý. Dá se to říci lépe: z mládí mu ještě zbývalo plno síly a ze stáří už bral moudrost. A proto mu nevadilo, že žije vlastně dosti skromně, až nuzně. Měl jen na jednom kopci dřevěnou boudu a to bylo vlastně všecko. Žití měl rád i práce ho bavila, tak co. A když někomu prodal slavíka nebo konipáska, měl z toho ptačího cvrlikání snad větší radost než jeho zákazník.
Jednoho dne, když už se chýlilo k večeru, Velen se vracel z obhlídky několika čihadel rozmístěných v lesích. V ruce měl tři malé dřevěné klícky plné nových úlovků. Den se vydařil, slunce se klonilo ve slávě své červeně k západu a mír a klid se rozhostil po lesích.
Velen nakrmil všecky svoje ptáčky, zahvízdal na kosa, usmál se na straku a chystal se povečeřet. Z popela vyhrábl pár brambor, před domkem uškubl trochu pažitky a podojil kozu, co bydlela v chlívku za chajdou.
Vtom se ozval klapot koňských kopyt. Bylo to zvláštní, neboť za Velenem skoro nikdo nechodil. n občas ze samoty z údolí nemluvný starý Václav, který občas potřeboval si s někým pomlčet. Kolik hezkých večerů spolu pěkně strávili téměř beze slova u džbánku kozího mléka! No jo, ale Václav přece nemá koně, chodí vždycky pěšky a navíc ještě bos, uvažoval Velen. A než stačil douvažovat, kůň přiklopýtal až k chýši. V sedle se kymácel značně zaprášený a ještě více unavený jezdec, na první pohled urozeného původu.
"Hej, muži, kde to jsem?" otázal se jezdec přísně - tím tónem, jakým obvykle jednají páni s poddanými.
"U ptáčníka Velena, urozený pane," odvětil Velen dobrácky a rukou rozmáchnuv ukázal na všechny ty klece a klícky plné štěbetající boží havěti. Snad to byla už příliš velká únava, snad to bylo Velenovo bezelstné přivítání, snad to bylo uklidňující švitoření opeřenců, snad všechno dohromady - cizinec tak změknul, že se začal chovat naprosto normálně a jednal s Velenem jako rovný s rovným:
"Člověče, já jsem asi dočista zabloudil. Mohl bych tady přespat?"
"Ale jistě, pojď dál, zrovna se chystám pojíst," zval ho Velen dobrosrdečně dál. Maličko ho zarazilo, že se pán nepředstavil, ale nechtěl se na to sám vyptávat. Když bude chtít - řekne. Když nebude chtít - co je mně do toho, ne?
"A co máš k jídlu?" zeptal se cizinec hladově a navzdory tomu, že I. P. Pavlov se měl narodit až o několik století později, skanula mu ze rtů slina.
"No, jako vobyčejně," usmál se Velen, "pečený brambory s kozím mlíkem. A protože se mi dnes dařilo, tak si na to dám ještě pažitku. To já dělávám normálně jen ve svátek," mrknul na cizince spiklenecky okem.
Cizinci se však protáhl obličej. Pod pojmem "jídlo" si obvykle představil nadívané křepelky nebo alespoň pečené kančí ocásky s šípkovou omáčkou a vínem z Burgundska. Brzy mu však došlo, že ptáčník kromě těch hrozných brambor ve spálené slupce a odporně kyselého kozího mléka nic jiného nemá a že tedy vlastně nabízí to nejlepší, co nabídnout může, pokrčil rezignovaně rameny a zasedl s Velenem ke stolu. Velen si ještě dal pozor, aby host usedl jako první, čehož si cizinec dobře všimnul a uznale pokýval hlavou.
Hlad je nejlepší kuchař. To platilo už tehdy, takže cizinci chutnalo tak jako nikdy. Cpal se voňavými, ještě horkými bramborami, přikusoval celá stébla křehké pažitky a vydatně zapíjel lahodným teplým kozím mlékem. A to mu Velen nenápadně dokutálel na dřevěný talíř ještě aspoň dvě brambory ze své porce!
Spokojený cizinec se pak rozvalil na židli a dal se do vypravování. Jak jel na lov, jak honil divočáka, jak trefil, ale divočák se mu někam zaběhl, jak ho stopoval, jak se ztratil své družině - no, však si to dovedete představit. Jen ale stále neprozradil, kdo je, až to Velenovi bylo nápadné. A po chvíli se už Velen přímo zeptal:
"A ty jsi jeden z pánů?"
"Dá se to tak říct," odvětil cizinec a v tvářích lehce zrůžověl.
"Velene, už jsi někdy viděl brněnského knížete?"
"Ne, pane, ale hádám, že se mi to možná brzy podaří," odpověděl Velen dvojznačně.
"A chtěl bys ho vidět?"
"No, chtěl," řekl Velen a doufal, že cizinec řekne něco jako - tak se podívej před sebe.
Ale cizinec odvětil:
"A víš co? Já bych ti ho mohl ukázat. Nebudeš mít někdy cestu do Brna? Já bydlím přímo na knížecím hradě a myslím, že bych tě tam mohl protáhnout. Tak co, chtěl bys?"
"No, chtěl," řekl zase Velen.
A pak se dali do řeči o všem možném. Mluvili o politice, mluvili o ženských, mluvili o tom, kde je nejlepší víno a kde jsou nejlepší koně, zkrátka o všem, co slina na jazyk přinesla a co zajímá muže. Ale cizince se zakrátko začaly klížit oči.
"A víš ty co," řekl pro změnu zase Velen, "za to, že mi ukážeš toho knížete, já tě tady pořádně vykoupu." A ukázal na velikou káď v rohu příbytku. Cizinec trochu nechápal, ale Velen mu vyprávěl, že nějakou dobu dělal lázeňského na Starém Brně, tam blízko brodu přes Svratku, a taková horká koupel po únavě že je před spánkem to nejlepší, co může být - samozřejmě když nepočítáme sklenku vína nebo hezkou dívčinu.
Cizinec byl velmi unaven, takže jeho odpor byl značně chabý. Ostatně zaprášen byl značně, takže se dlouho přemlouvat nedal.
A jak se tak ráchal v sudu, musel dát Velenovi za pravdu. Nic lepšího na unavené tělo nepůsobí než příjemně horká koupel. A Velen ho masíroval, poléval horkou i studenou vodou, klábosil o politice, ženských, vínu i koních. Tedy o všem, co mužské zajímá. A když byl cizinec umyt, vyčištěn, promasírován, vydrhnut a osušen, Velen mu ještě rozčesával hřebenem dlouhé kadeře. Za chvíli už cizinec spal jako nemluvně.
Ráno se probudil celý svěží, moc poděkoval za slušné přístřeší, výbornou večeři, úžasnou koupel a skvělý účes a připomněl:
"Tak nezapomeň! Až přijedeš do Brna, stav se na Petrově na hradě a prokaž se strážím třeba tímto hřebenem, kterým's mě česal. A žij blaze!" zamával a odklusal na svém koni.
Po nějaké době se Velen skutečně odhodlal vyzkoušet, jak to bude fungovat. Přicestoval do Brna na trh s řadou klecí a když si odbyl obchody, dostavil se na hrad, kde se prokázal hřebenem. Bez problému byl stráží doprovozen do přijímacího sálu a už kdosi hlásí:
"Kníže přichází!"
A samozřejmě, jak asi přece jen tušíte, cizinec zabloudivší na lovu kance si to míří přímo k Velenovi.
"Vida, tak přece kníže, já jsem si to myslel," usmál se ptáčník a kníže se usmál ještě víc.
A šli to spolu oslavit a moc dobře si popovídali o politice, o ženských, o vínu i o koních. No a na závěr kníže povýšil Velena do šlechtického stavu a věnoval mu do vlastnictví kopce a široké okolí jeho chýše. Do erbu dostal Velen bílý hřeben se sedmi zuby, to vše na podušce v černém poli.
Tam, kde stávala jeho chajda, dal Velen postavit hrad, který ovšem celkem nevynalézavě pojmenoval Velenov, a o něco později na protějším kopci hrad Boskovice. Ten byl pojmenován podle nemluvného starého Václava, který chodil stále bos.
Brněnský kníže si Velena tak oblíbil, že ho často na jeho hradech navštěvoval. Při takových setkáních však kníže vždy důsledně vyžadoval, aby ho Velen pohostil pečenými bramborami, které lovili mečem z krbu, a k tomu si nechali přinést trochu pažitky - vždyť to byl svátek - a džbánek ještě teplého kozího mléka. No a pak si dlouho do noci povídali... hádejte o čem.
Rod pánů z Boskovic vládl ještě dlouho a spravedlivě. Jak by ne, když měl tak znamenitého a dobrého zakladatele a předka.

Ponaučení: Když je dobře a správná pohoda, můžeš lovit mečem pečené brambory
z krbu i dvě století před Kolumbem.

Zpět na hlavní stránku pověstí

Zpět na hlavní stránku historie a památek

[ HOME PAGE | HLEDÁNÍ | Blanensko | Miniaukce | Týdeník RegionPress ]

Napište nám Vaše připomínky, náměty, zajímavosti z Vašeho okolí na webmaster@boskowan.com

English version of this web site