Zpět na hlavní stránku historie a památek

Zpět na hlavní stránku pověstí

POVĚSTI Z REGIONU

O brněnském drakovi (zdroj Ivo Kočvara)

   Pověstí o brněnském drakovi je několik. Podle nejznámější z nich se jednalo o duel na slatinském kopci mezi drakem a odvážným tovaryšem, který použil ten trik s nehašeným vápnem (o němž za chvíli bude ještě řeč). Podle další pověsti žil drak v nedaleké jeskyni a žral lidi. Uhlíř Trut, legendární zakladatel Trutnova, draka objevil, zabarikádoval, vykouřil, zadusil, spálil a jeho zbytky věnoval městu Brnu. Za svůj statečný čin byl povýšen na zemana (nikoliv Zemana majora).
Nejzajímavější variantou je pak zřejmě pověst o zemanu Obešlíkovi. O zemanu, jenž se stal loupežníkem a poté čestným mužem. No, potom všem, co zažil, není ani moc divu, že se obrátil k lepšímu. To ostatně posuďte sami.

O BRNĚNSKÉM DRAKOVI
Obešlík byl zvláštní člověk. V podstatě dobrý, se všemi vycházel bez problémů, někteří si ho i vážili. Ale měl jednu chybu, spíš neschopnost. Ne a ne se naučit pořádně šermovat. Cožpak o to, házet dýkou nebo oštěpem a střílet z luku, na to byl přeborník. Ale jak měl v ruce meč, všichni okolo prchali do bezpečí, bojíce se především o Obešlíka, aby se sám zbytečně nezranil.
Obešlík byl z toho smutný. Čím více trénoval a čím více mu přibývalo po těle řezných a sečných ran od vlastního meče, tím více ho jeho učitelé od šermování odrazovali. Odjakživa a zásadně si pletl tercii se sextou a tradovalo se, jak se mu jednou nepříliš povedla oktáva. To je obranný sek, při němž se švihne rukou za hlavu a ostří kordu směřuje za zády směrem od hlavy dolů a chrání tak záda. Obešlík však tento kryt švihl tak prudce, že si rozsekl košili na zádech a o něco níž si málem vyrobil novou rozpůlku.
Ostatně nebýt toho nešťastného šermování, mohl bát Obešlíkův život daleko klidnější. Jednou totiž, když už vážně uvažoval o tom, že kord nikdy nevezme do ruky, šermoval cvičně se svým přítele. Duel byl vskutku zajímavý. Přítel, vynikající šermíř, musel šermovat tak, aby Obešlíka chránil hlavně před jeho vlastním kordem a tak nějak zapomněl, aby se sám kryl. To samo o sobě nebezpečné nebylo, neboť Obešlík ho nebyl schopen vážněji ohrozit, ale v jednom okamžiku se jejich kordy tak zapletly, že přítel svým zuřivě zatřásl a chystal se levou rukou si pomoci, když tu Obešlíkův rapír se sám zcela idiotsky napřímil a přítel se v pohybu vpřed napíchl a úplně veskrz probodl.
Je jasné, že to Obešlík neudělal schválně, ostatně neměl nejmenší důvod zabíjet svého přítele, ale vysvětlujte se zakrváceným kordem nad tuhnoucím chlapem někomu, že jste nevinní. To je hloupost a v tehdejší době dokonce sebevražda. A tak Obešlík raději utekl a schovával se po lesích.
Brzy se s ním spojili různi loupežníci a zbojníci, kterých bylo v každém lese dost. A protože Obešlík byl jediný z nich urozeného původu a vypadal z nich nejschopněji, prohlásili ho za svého vůdce. On ovšem nijak po takovéto kariéře netoužil, ale tušil, že mu nic jiného nezbývá. Tak se z normálního nenápadného zemana stal loupežník, jehož pověst, jak už to bývá, daleko předcházela jeho činy.
Jenže Obešlíkovi nepřátelé nezaháleli. Nechápali sice, proč Obešlík svého přítele zabil, nicméně čin se stal, vina byla prokázána Obešlíkovým útěkem a viníka bylo nutno potrestat. A když se z viníka stal obávaný loupežník, který se svou bandou loupil, plenil a utiskoval nebohé poddané a své pány, bylo potřeba ho potrestat dvojnásobně.
Do lesa bylo postupně vysláno několik skupin vojáků, které se však vracely většinou s natrženými kaťaty a velkou ostudou. Nebylo to ovšem zásluhou Obešlíkovou, který jako vůdce moc nevynikal, ale spíš odvážností a udatností jeho lidí. Přesto dny lapků byly sečteny.
Jednou se královským vojákům podařilo proniknout až do samého středu říše loupežníků a zle je potírali. Sám Obešlík se hrdinně bil. Nejdřív několika perfektními hody dýkami zneškodnil pár žoldáků, leč nebylo času dýky vytahovati a musel se svého meče chopiti. A bylo mu jasné, že je zle.
Po několika příšerných výpadech, kdy si usekl kus ucha a rozpáral levý rukáv, odložil kord se slovy:
"To nemá cenu." A raději se vzdal.
Jeho muži už stejně byli velikou přesilou téměř pobiti a skutečně to cenu nemělo. Tak byl jat slavně slavný loupežník.
Moravský markrabě, který se honu na zločince též účastnil a takticky ho plánoval a strategicky zajišťoval v nejbližší vsi v šenku, se s radostí díval na úlovek.
"Tak vida, Obešlíku, už jsme tě dostali," vtipkoval markrabě a byl důležitý jako každý, kdo si přivlastňuje zásluhy jiných.
"Víš co, Obešlíku, za to, že ses tak statečně bil," to markrabě netušil, jak to bylo doopravdy, "tě hned nepověsím, jak zasluhuješ, ale dám ti možnost se zachránit."
Obešlík smířený se vším se moc neradoval, protože věděl o své nešikovnosti a navíc v tom tušil nějakou zradu. A nemýlil se.
"Tady nedaleko je hluboká propast, lidé jí říkají Macocha. My tě tam dolů spustíme a pak už záleží jen na tobě, co ty na to?" zeptal se sebevědomě markrabě.
"No jo," povzdychl Obešlík a říkal si, že naděje umírá poslední a že se třeba z té čertovské díry nějak dostane. Jak tak uvažoval, jen na půl ucha zaslechl, jak jeden z žoldnéřů oznamuje markraběti, že tu v okolí řádí zlý drak a že by se měla vypsat odměna na jeho zneškodnění. To stejně není nic pro mě, pomyslel si Obešlík.
Jak markrabě nakázal, tak se i stalo. Nešťastného Obešlíka hned druhý den ráno spouštěli do propasti. Bylo to příšerné. Propast byla nekonečně hluboká a každý pohled dolů znamenal zoufalou závrať. Lano shazovalo kaménky a drny trávy a každou chvíli povážlivě praskalo a třepilo se okraje skal.
Obešlík se však na dno dostal bezpečně. Odvázal se z lana a čekal, až mu ve spuštěné bedýnce pošlou ještě nůž a měch s vodou. Pak bylo lano vytaženo a Obešlík osaměl. Blízko od lidá a přece tak daleko.
Markrabě ještě shora cosi posměšně zahulákal, něco jako:
"Hádej, na co máš ten nůž!" a pak vše ztichlo.
Obešlík se rozhlédl - dno propasti bylo zvlněné a hustě porostlé keři, mezi nimiž se bělaly veliké vápencové balvany. V koutě pod mohutným převisem bylo slyšet zurčená vody. Obešlík si dal dýku za pás, uchopil láhev a šel tam. Skutečně, jakýsi potůček bublal mezi trávou a vytvářel modravé jezírko. Obešlík uvažoval, zda je voda pitná. Nikde okolo žádný boží tvor, ptáček nezazpívá, myška nezahryže, ba ani ten hovnivál neválí svou páchnoucí kuličku. Prostě poněkud nehostinno.
Zatímco se Obešlíkovi v hlavě honily trudné myšlenky, uslyšel nad sebou jakýsi svist. Jako kdyby mával křídly nějaký veliký pták. Nějaký hodně veliký. A již se nad Obešlíkem mihnul jeho stín.
Drak! uvědomil si Obešlík a zachvěl se hrůzou. A snad letí sem! To už se Obešlík zahrabával pod zem za velikým balvanem.
Drak se opravdu snesl do propasti, ještě jednou zakroužil a přistál u jezírka. Natáhl se hned k velikému modrému kameni, kterého si Obešlík předtím nevšiml. Párkrát kámen olízl, potom složil pečlivě blanitá křídla na zádech, stočil šupinatý ohon a okamžitě usnul.
Prokristapána, to mi ještě scházelo, myslel si Obešlík za balvanem. Ale bylo už pozdě, těch zážitků na jeden den bylo více než dost, takže záhy také usnul.
Ráno, sotva vysvitlo slunce, i když dolů do propasti neproniklo, se drak vzbudil. Olízl modrý kámen, roztáhl křídla, vznesl se a byl pryč. Obešlík si oddychl a vydal se na průzkum dna propasti.
Zoufale hledal něco k jídlu, neboť útroby se již začaly ozývat. Nožem vyrýpl pár kořínků, které zkoušel rozžvýkat, pak spolkl nějaké odporné bobule, ale to bylo vše. Mrzutý a hladový trochu s obavami očekával večer.
Drak skutečné opět přilétl. A hned k modrému kameni a pak spát. Obešlík z toho byl trochu nervózní, tak se poněkud neuváženě rozhodl draka zabít. Povstal za svým balvanem, zamířil a hodil nůž na drakův krk. Zásah to byl parádní. Drak vztekle zařval a z rány se mu vyřinula černá krev.
Obešlík teď zůstal beze zbraně, ale rychle se schoval a drak si ho zřejmě nevšiml. Co teď?
Řvoucí drak se zvolna odplazil k modrému kameni, chvíli jej lízal a hle! Nůž z krku vypadl, rána se zacelila a nezbyla ani jizvička! Poté se uklidněný drak schoulil do ještěřího klubíčka a opět usnul.
Obešlík byl z toho paf. Protože se mu zdálo, že drak spí tvrdě, vydal se pro svůj nůž. Potom se rozhodl prozkoumat ten zázračný kámen. Je-li dobrý pro draka, může být dobrý i pro Obešlíka.
Loupežník opatrně překročil drakovy strašné pařáty a stanul u kamene. Nedůvěřivě jej olízl a náhle si uvědomil, že jej zcela přešel hlad! Olízl podruhé - stal se nejsilnějším mužem na světě! Olízl potřetí - a dostal geniální nápad, jak se dostat z této proklaté díry!
Do rána už oka nezamhouřil, aby nepropásl ten správný okamžik. Jak se mu zdálo, že zanedlouho začne svítat, opatrně se vyšplhal drakovi na hřbet a pevně se ho chytil za ostny. Drak se ani nehnul, spal dál.
Zanedlouho se však s ranním rozbřeskem přece jen probudil. Trochu si protáhl křídla, nalízal trochu síly z kamene a už se i s Obešlíkem vznášel ve vzduchu. Obešlíka opět chytala závrať, tak raději zavřel oči. Ale nejdůležitější bylo, že stoupali z chladné propasti k jasnému slunci!
Když se Obešlík odvážil otevřít oči, letěli nad širou krajinou. Támhle les, támhle louka s ovečkami, támhle dokonce lidičky. Co na tom, že prchají před zjevením. Drak to nabral k řece a Obešlíkovi bylo jasné - teď nebo nikdy. A skočil.
Když se vynořil nad hladinu, byl na svobodě definitivně. Bez přehánění se podruhé narodil. Tolik radosti v srdci, tolik odpuštění, jako by ho prozářila nějaká nadzemská láska. A protože ho včera při lízání kamene napadlo ještě něco, uháněl hned do Brna k markraběti.
Markrabě byl ovšem nemile překvapen, neboť svůj důvtipný trest považoval za dokonalý. Obešlík mu však vše důkladně povykládal, zejména plán na odstranění draka, který se prý choval stále drzeji, jako by byl na Moravě doma, či co. Markrabě tedy uznal, že lépe o hlavu kratší drak než loupežník a dal tedy Obešlíkovi šanci.
A Obešlík se činil. Sám si zjistil, kam ve dne drak létá, sám si pak nachystal ďábelské propriety: koně, kopí, štít a hlavně volskou kůži naplněnou nehašeným vápnem.
Poté už nezbývalo než provést vlastní akci. Obešlík se nechal dovézt k bažině, kde drak odpočíval. Pak si vzal vše, co potřeboval, vsedl na kůň a vyjel na draka. O kus dál pohodil volskou kůži s vápnem a odvážně postupoval vpřed. Drak se nechal vyprovokovat, vztekle řval a mlátil ocasem, až bahno létalo. Obešlík zamířil kopí a přesně proklál drakův krk. Tentokrát to nebyla jen nějaká obyčejná dýka ani nebyl po ruce zázračný modrý kámen.
Těžce raněný drak zaútočil na Obešlíka. Ten na nic nečekal, otočil koně a prchal. Drak při pronásledování narazil na domnělou mršinu vola - rychle ji slupnul (co mu probodené hrdlo dovolilo) a trochu zapil. Zrovna když přemýšlel, jestli má pokračovat v pronásledování, nebo se na to vykašlat, voda a vápno v ještěřích útrobách začaly pracovat. Inu, CaO + H₂O -> Ca(OH)₂ je velmi exotermní reakce, a tak vařící vápno draka úplně roztrhlo. Neměl nejmenší šanci se pomstít svému vrahovi.
Obešlík byl oslavován jako hrdina, omilostněn a pasován na rytíře Obešlíka z Lipultovic. A ten drak byl sešit a zavěšen do průjezdu Staré radnice v Brně, aby všichni viděli a mohli ocenit statečnost chrabrého Obešlíka. A tak tam visí dodnes. Ten drak, samozřejmě.
Ponaučení: Nevděk světem vládne - za dobrotu na žebrotu už platí i pro draky.

Zpět na hlavní stránku pověstí

Zpět na hlavní stránku historie a památek

[ HOME PAGE | HLEDÁNÍ | Blanensko | Miniaukce | Týdeník RegionPress ]

Napište nám Vaše připomínky, náměty, zajímavosti z Vašeho okolí na webmaster@boskowan.com

English version of this web site