|
|
Přijel jsem do Boskovic dne 14. září 1907; vlakem z Třebíče do Skalice, potom pak archou - dostavníkem - pana Meyera ze Skalice do Boskovic. Nad Malou Hanou ležel tehdy těžký příkrov nesamostatnosti, neprobudilosti, neideálnosti. Přijel jsem pln ideálů a mladistvé síly. Na jihu Malé Hané v Boskovicích stál ústav, jímž nyní už po 30 let sloužím lidu svému; tehdy to bylo klasické gymnasium s řečtinou. Na severu Malé Hané stála reálka v Jevíčku. Oba ústavy vznikly přímo před počátkem našeho století po těžkém boji, jenž asi po 30 let sváděn byl s vládou rakouskou; ta nechtěla dopustiti, aby malohanácký kraj jedl se stromu kulturního poznání. Teprve na zakročení mladočeského poslance Jana Žáčka, od r. 1900 druhého místopředsedy poslanecké sněmovny ve Vídni, oba ústavy počaly žíti. Aj, to byli dva gigantičtí pracovníci, kteří počali přeformovávati náš kraj! Ředitelem boskovického gymnasia byl tehdy Karel Krippner, staroušek, byrokrat, věrně rakousky smýšlející "vlastenec". Mladí profesoři, odchovanci pražské university, žáci Masarykovi, mívali s ním stálé drobné půtky. Mladí profesoři - to byly masarykovské kvasné živly, které vešly do malohanáckého těsta. Vzpomínám s povděkem svých boskovických kolegů Frant. Douchy, Rud. Tereby a Václava Lindy (to byl bratr známého dnes muzikanta odborného učitele Fr. Lindy), vzpomínám jevíčského Karla Kolkopa, slavisty nadšeného, pracovníka o t. zv. všeslovanské řeči (nadšenec ten padl ve světové válce). A my mladí všickni potřebovali jsme časopisu, jenž by spojoval Boskovice s Jevíčkem, časopisu, jenž by za nás mluvil před veřejností. Časopisem tím byla Malá Haná. Redaktorem byl Frant. Jakub, člověk rázu havlíčkovského, rodem z Třebíče, můj studijní spolužák. Za časopisem stál tehdy pan JUDr. Josef Kirchman, starosta mšsta Boskovic, pan MUDr. Karel Snětina, městský lékař, a hlavně ovšem Viktor Stoupal, velký agrárník, jenž tehdy svou bohatou životní kariéru začínal. A literárně beletricticky doplňoval nás všecky vanovický básník a spisovatel Otýn Břeněk. Jeho "Hvozdíček" byl ideálem studentstva; jeho drobné, malohanáckým dialektem psané obrázky ze života vanovického (na př. O šulístcích, t. j. malých klucích) byly hltány. Lid náš počal se masarykovsky uvědomovati. Vzpomínám, jak jsme vždy v pátek expedovávali "Malou Hanou"; bylo to na Záložně v místnosti, kde je nyní Společenstvo živnostníků; tam jsme lepili adresy na pásky a do pásek vsouvali výtisky časopisu; pomáhala i Lidmila, redaktorova choť. To byly počátky redaktora Frant. Jakuba, jenž tehdy byl ohromný protirakušan a antimilitarista. A hle! Ten člověk za války se stal legionářem a je nyní vysokým důstojníkem v čs armádě. Jeho prací budil se malohanácký kraj ze své těžké ospalosti. Život lidu byl tehdy tmářsky nesvůj. V hospodách při tarokách všecka síla se vybíjela. A mezi jednotlivci byly netaktní boje pro malichernosti; nebylo ideálů. Byla to doba tmářská. Jen časopis byl tehdy nositelem ideálů, a to - ideálů masarykovských. My mladí, zejména Jakub, Kolkop i já, byli jsme universitními žáky Masarykovými. Skrze nás duch Masarykův počal se zachycovati v černé hlíně Malohanácka a počal svítiti do temnot doby první.
A pak přišla světová válka. Byla to doba bezmezného utrpení a napiatého
očekávání. Jakuba odvedli na frontu, redaktorem stal se samouk Náhlík. Ve fysickém
i duševním utrpení, sám, a sám, prožíval jsem to čtyřletí, stále napiatě
čekaje, kdy ti "bestiálové" dostanou svůj díl. Tisíceré adresy napsal
jsem zajatcům do Ruska, celé stovky žádostí napsal jsem na vojenské úřady o
různé dovolené a pod. Oba ústavy, gymnasium v Boskovicích (řed. Karel Kyzlink) i
reálka v Jevíčku, posílaly na frontu žáky své, často už z 5. třídy, 18leté,
studia svého neukončivší, t. zv. předčasnou maturitu podstoupivší. Hoši šli do
rakouského vojska, ale v duších jejich bylo símě masarykovské. Věděliť dobře,
že Masaryk pracuje za hranicemi. Věděli to o nás. Jistoty jsme ovšem neměli plné.
Fantastické zprávy kolovaly. Anglický princ je prý vyhlédnut za československého
krále; a Americe se prý už razí československé peníze, tak zvané lvy a sokoly; a
naše samostatnost je prý už prohlášena v Paříži. V ten čas se o tom psáti ovšem
nesmělo. "Malá Haná" psala jenom nesměle, zakřiknutě. Byla to doba druhá,
doba úzkostného čtyřletého čekání.
A po převratě nastala nyní doba třetí, doba uvědomení. "Malá Haná"
mění se v "Naše Zájmy". Ano! Už to není pouze ta Malá Haná, jsou to ty
celostátní naše republikánské ideály, jsou to "Naše Zájmy". A
přeformování ve všem všude se uskutečnilo v duchu masarykovském. Za ředitele
Březíka masarykovský duch pronikati počíná do reálného gymnasia v Boskovicích; za
ředitele Ambrože pak i do jevíčské reálky, nyní v reálné gymnasium se měnící.
Čilý duch národní sebekázně a sebesprávy zavládá místo tmy teď všude stále
víc. Do pozadí ustupují hospody a karty, mizejí malicherné a netaktní hádky, vžude
zavládá taktnost, slušnost, práce, národní republikánsko-demokratický duch. Díky
Tobě, zvěčnělý náš Staropresidente, je to Tvůj duch, který přeformoval všecky
nás, každého jednotlivě i všecky sumárně, všecek soucelek náš! Duchem tvým
vedeni, jdeme k metám republikánské národní ušlechtile lidské pracovité demokracie
stále dál i směle výš.
[ HOME PAGE | HLEDÁNÍ | Blanensko | Miniaukce | Týdeník RegionPress ]
Napište nám Vaše připomínky, náměty, zajímavosti z Vašeho okolí na webmaster@boskowan.com
English version of this web
site
Copyright © 2008 by RoS All Rights Reserved |