|
FTIP: Z amerických soudních síní
Je tohle tentýž nos, který jste si v dětství zlomil?
***
Pane doktore, když někdo zemře ve spánku, probíhá to obvykle tak, že prostě
klidně zesne a ráno o tom nic neví?
***
- A co se stalo potom?
- Řekl, že mě musí zabít, protože bych ho mohl identifikovat
- A zabil vás?
***
A ve válce jste přišel o život vy, nebo váš bratr?
***
A nejmladší syn - ten dvacetiletý - kolik je mu let?
***
Máte děti nebo něco podobného?
***
- Ukážu vám předmět doličný číslo 3. Poznáváte osobu na fotografii?
- To jsem já.
- A byl jste přítomen při fotografování?
***
Ráno, když jste byl vzat pod přísahu - nacházel jste se v soudní budově?
***
- Paní Johnsonová, jak skončilo vaše manželství?
- Smrtí.
- A zemřela jste vy, nebo váš manžel?
***
- Paní Jonesová, pokládáte se za duševně vyrovnanou?
- Bývala jsem.
- Kolikrát jste spáchala sebevraždu?
***
Takže do vašeho návratu jste byl pryč?
***
- Ona měla tři děti, že?
- Ano.
- Kolik z nich bylo chlapců?
- Žádný.
- A měla nějaké dcery?
***
Tak vy nevíte, co to bylo, a nevíte, jak to vypadalo. Mohl byste to popsat?
***
- Říkáte, že schody vedly do suterénu?
- Ano.
- A vedly také ze suterénu nahoru?
***
- Pamatujete se, kdy jste zkoumal tělo pana Edingtona?
- Večer. Pitva začala asi o půl deváté.
- A v té době byl už pan Edington mrtev, ano?
- Ne, vy pitomče, seděl na stole a divil se, proč ho pitvám!
-------------------------
Irská hospoda samozřejmě předčí všechny ostatní:
Ir, Angličan a Skot sedí v hospodě. Pohoda je náramná, jídlo bylo fantastické, pivo
nesmírně chutné, a tak se rozpovídali.
"Víte," říká Skot. "Já pořád preferuju hospody u nás doma. V
Glasgově je jeden malý bar, jmenuje se MacTavish's. Když tam člověk přijde a dá si
čtyři drinky, pátý mu už zaplatěj oni."
"To je sice fajn," říká Angličan, "ale v mém baru, říká se mu Red
Lion, si člověk dá tři drinky a oni mu daj čtvrtý zadarmo."
"To nic není," povídá Ir. "Doma v Dublinu je hospoda, která se nazývá
Ryan's Bar. Tam když člověk vkročí, už mu dají drink zadarmo. A kupují mu drinky
pořád, dokud může. Když je pak člověk groggy, celej personál ho odnese po schodech
nahoru a uloží ho pěkně do postele. Taková péče v jednom baráku!"
Angličan a Skot na Ira nevěřícně koukají a o překot tvrdí, že si vymýšlí. Ir
prohlásí, že všechno je pravda do posledního písmenka.
"Dobrá," říká Angličan, "můžeš tedy odpřisáhnout, že se to
skutečně přihodilo tobě?"
"No, ne mně osobně," ošívá se Ir. "Ale mojí sestře se to
stalo!"
SEŠLOST V OLOMOUCI
aneb TAK TO SNAD RADŠI MICHALA DAVIDA
Tak se nám sešli přátelé. Tedy ne naši přátelé, ani nějací facebookoví
přátelé, ale přátelé jaksi sami mezi sebou, v partě zvané ČSSD. Člověku, jehož
dávní předkové kdysi za Rakouska pomáhali zakládat Českou sociálně demokratickou
stranu, se chce částečně smát a částečně plakat. Když tam tu sešlost viděl.
Chyběl, jak si všichni všimli, supernormalizační borec Paroubek, jehož politickým
cílem byla jakási obdoba maďarského gulášového socialismu pod vedení soudruhů z
Raje a který vsadil na nostalgii po dobách, kdy to sice za moc nestálo. Ale všichni si
zase byli rovni - tedy s výjimkou kámošů a přátel Paroubka z okolí vexlu, bonů,
laciných děvek, řezníků, zelinářů a zlodějských profízlovaných taxikářů. Ti
si byli rovnější.
A bylo jich dost, ne, že ne, těch nostalgiků po autobusových zájezdech do Bulharska,
nákupech v NDR, pracovní době prospané v různých kutloších anebo za otevřenými
křídly skříní v kancelářích. Ale nebylo jich dost na návrat do totáče. Ani
když hudl Michal David. A to jsou ty jeho písničky - Rejžek by řekl
"odrhovačky"- dodnes velice populární. Ovšem ta poslední, co složil pro
Paroubka, to byl tedy propadák. Kde je doba, kdy národ okouzleně čučel na televizi a
na mladý holky, jak pobíhají a cvičí a všichni si zpívali "Poupata". Snad
by si dneska už jen paroubkovci mohli zadeklamovat levicového básníka: " …
sbohem mé naděje, nic vám už nezbude….. sbohem a šáteček, vyplň se osude."
Čekal jsem, co ČSSD udělá, ale že se její vedení úplně zblázní, to mne
nenapadlo.
Ta jakoby nová parta kolem Sobotky se nejen vybodla na oranžové šátečky, ale i na
reálný normalizační socialismus. Vyrazila vpřed …. někam směrem k maoistickému
polpotismu a zhrzeným nadějím bývalých západních osmašedesátníků, kteří tak,
ale tak milovali Maa a jeho revoluční skoky. Jako hlavní ideology si pozvala
supersoudruhy Václava Běholhradského a Jana Kellera.
Kdo nevěří, co je to za excentrická politická esa, nabízím třeba názvy a ukázky
"zásadních děl" Bělohradského. Třeba: Postkomunistický
manifest (2009), Poučení z krizového vývoje (ať už
dopadne jakkoli) (2001), Proč nejsem
antikomunistou (2009), v které tvrdí: "Morálka (v
dnešní naší společnosti po roce 1989) je tu jen jiné slovo pro sebezotročení
jednotlivce." To fakt není názor z obyčejného komunismu. To je
trockismus začátku 21. století!
V eseji Být vlastencem Západu? to mydlí Běhohradský hlava nehlava. Říká
například: "Ideologové ´střetu civilizací´, obhájci neokoloniální války
v Iráku, nepřátelé multikulturalismu v Evropě a všichni bojovníci za nadřazenost
západní průmyslové civilizace kritizují evropské intelektuály za to, že nejsou
´vlastenci Západu´, že nepodporují boj za hodnoty, které jsou Západu vlastní. Tak
například kardinál Ratzinger, prefekt Kongregace pro nauku víry (dříve Svatá
inkvizice), prohlásil nedávno, že Západ je obětí ´patologické nenávisti k sobě
samému´, že ´si neváží už sebe sama a ze svých dějin vidí už jen to, co je
odsouzeníhodné a ničivé´. …" No, tak pod toto tvrzení papeže bych se i
já podepsal a jak se zdá i čím dál tím větší část obyvatelstva Evropy.
Bělohradský pak pokračuje:
"Z amerických médií se k nám valí nabubřelá rétorika neokonzervativců,
zvaných neocons, propagujících zásadu, že každá okupace armádou USA je
osvobozením, americká hegemonie je dobrem pro svět, globální kapitalismus pod
kontrolou Světové banky a Mezinárodního měnového fondu je ´objektivní morální
řád´, který odmítají jen náboženským fundamentalismem či třídními zájmy
zaslepení teroristé."
Kdo je gramotný, ví, že pan Bělohradský lže. Nikdo nikde, najmě v USA, ani za
Bushe, netvrdil, že americká hegemonie je dobrá pro svět a že "každá
okupace" armádou USA je osvobozením. Američanům se moc nechce být světový
hegemonem - proto volili Obamu, a chtěli by raději domů. Ti, kdo dosti zoufale volají
na Američany, aby neodcházeli, nejsou sice žádní rytíři bez bázně a hany, ale
zato nepodřezávají v televizních přenosech lidem krky, nevyvrtávají celým
"nevhodným" rodinám přenosnými vrtačkami díry do hlavy, nevyhazují lidi
na tržištích do vzduchu. Pan Bělohradský, ta modla části našich intošů, je při
podrobnějším čtení jeho díla jako geniální mozek, který se nenápadně přehoupl
k nápadnému šílenství. To dokazuje třeba závěr jeho eseje: "Vidím v
televizních zprávách francouzské dívky islámského vyznání pochodovat ulicemi
Paříže na podporu svého ´práva na stud´ neboli práva nosit ve škole šátek na
hlavě. Bráníme to, co je Západu vlastní, když jim to zakazujeme? Vzpomínám si na
podobnou kauzu - na zoufalý boj některých mých spolužáků za právo nosit dlouhé
vlasy i ve škole."
Není-li někdo schopen pochopit rozdíl mezi tím, že nám esenbáci stříhali vlasy,
protože jsme byli zkažená mládež a "máničky", a mezi islámským
šátkem, tedy veřejným přiznáním k náboženství veřejně deklarujícímu, že
"křižáky", tedy naši civilizaci, je nutno zničit - a prakticky nám to
atentáty, vraždami a terorem ukazuje - musí mít někde v hlavě nějaký
"šlus". Nějakou chybičku. Nechci být příliš osobní, ale zeptal jsem se
odborníka, co si o těchto úvahách dotyčného filosofa myslí. Odborník se domnívá,
že mohou ukazovat poruchu osobnosti, chorobný nebo nenormální vztah k sociálnímu
prostředí projevující se nepřizpůsobivostí, odmítáním sociálních norem a
hledáním viny v okolí.
Máte-li sílu, přečtěte si něco od Bělohradského, klikněte sem, abyste věděli, kým a čím
se chce inspirovat Sobotkova ČSSD.
Dalším ideologickým guru, kterého povolal Sobotka na sněm ČSSD, je vysokoškolský
učitel prof. PhDr. Jan Keller, CSc., sociolog, publicista, environmentalista. Protože je
méně známý, snad několik informací. Hlásí se k levici. Dle Wikipedie. Správně by
tam mělo být, že pan Keller se nejprve hlásil a byl členem normalizační KSČ, viz
jeho práce "O povaze sociální reality: Soubor textů ke kritice nemarxistické
sociologické teorie" (Keller, Jan, 1987) a Sociální jednání z hlediska
marxistické sociologie (Keller, Jan, 1988). Což jsou dokonalá normalizační dílka
vhodná do každé knihovničky komunistického nostalgika po normalizaci.
V 80. letech absolvoval studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a
na pařížské Sorbonně. Po studiích ve Francii, ale pro jistotu až po roce 1989, se
však stal významným zastáncem militantního enviromentálního levičáctví. Jen pro
ukázku - Keller například zavrhuje automobil, viz článek Svoboda vpletená do kola, kde se
zamýšlí "nad mýtem o automobilu jako zprostředkovateli svobody".
Celkem lacinou konstrukcí pak dochází k fantasmagorickému závěru, že "Pokud
by byla tato argumentace pravdivá, plynulo by z ní, že dovršením lidské svobody
může být jen planeta pokrytá od obzoru k obzoru tlustou vrstvou asfaltu." Je
to autor mimořádně plodný a jeho díla jsou obdivována jeho přáteli, jako jsou
militantní humanrightisté, feministky, ekologisté nejtvrdšího jádra atd. Výrazně
jej třeba pochválil třeba soudruh Josef Heller (člen ČSTS ÚV KSČM), který vysoko
ohodnotil na stránkách SDS -Strany demokratického socialismu knihu Jana Kellera
"Tří sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti"
(SLON, Praha 2010) cituji : Chtěl bych v úvodu výrazně prohlásit, že zmíněná
publikace Jana Kellera pronikavě obohatila chudičké portfolio levicově orientované
literatury a představuje podle mého názoru další kvalitativní skok v odborném i
názorovém vývoji osobnosti autora…Autor zde nejen dokázal překročit meze
současné sociologie konec konců ovládnuté ideologií buržoasie (před listopadem i
minulé vládnoucí třídy řídícího aparátu) a říznout hluboko do ledví
současného kapitalismu … viz zde. Taková pochvala od
kovaného soudruha jistě potěší, že .
Sám Keller pak uvádí, že spolupracuje zejména s hnutím Duha a Greenpeace a je
členem redakce časopisu Poslední generace. Zkuste si jej najít na netu, není to
jednoduché, ale "to si počtete".
Na poslední ideové konferenci se dle většiny našich novinářů nic zvláštního
neudálo. To je zvláštní názor. Dosavadními většinovými voliči ČSSD byly osoby,
z jejichž duševního obzoru si dělal na netu nick "Kačeci tlamička" srandu
příspěvkem vyjadřujícím jejich myšlení v nadsázce takto: "Zločinecka
ODStb se nestydi že tady umírají naše matky v porodnicích. Děti na ně čekají
doma, hladové a zmrzlé. Nejlepší dcery a synové národa, voliči čssd, postávají
hladoví před fabrikami, žmoulajíc pokorně kšiltofky v ruce a prosí tlusté
fabrikanty o práci. Matky na polích zasévají úrodu bosé, aby ji v zápětí
keťasové a kulaci z ODS vykšeftovali za drahé kožichy a zlato na Burze. A na chudé,
inteligentní a moudré voliče sociální demokracie nezbydou ani ty drobky."
S těmito voliči ČSSD, co takto přemýšlejí, to Paroubek projel. Jen mezi voliči
30%, ale nestačilo to. Takže Bohoušek Svoboda, liška podšitá, hledal, kde by sehnal
těch cca 5-7 %, co by potřeboval (spolu s KSČM, jako věrným druhem v parlamentu) k
vítězství.
Odvrhl tedy pro zjevný odpor značné části národa stále poněkud upoceného a
pupkatého Paroubka, který i v obleku od Sandro Pozziho nebo Hugo Bosse vypadá jako v
tesilu z NDR. A byl hnusný všem těm mladým intošům, co nosí trika a dredy, lezou na
komíny a nutí babky třídit odpad. Jsou to vlastně, uvědomil si Sobotka, ti praví
voliči těch pravých zelených, dnes mrtvé strany, co už dávno před našimi
novináři i politiky zjistili, že Bursík není žádný ekolog. Ale firma "Bursík
a společníci, spol. s r. o." pracující na zakázku. A Sobotkovi došlo, že tyhle
romantické a v zásadě totalitní duše hledají novou Stranu a nového Vůdce. Není
jich mnoho, ale když se spojí jejich lákání s vhodnou marxistickou hatlamatilkou
podanou v obamovském balení, mohlo by jich být mezi mladými levičáky víc a to
nějaká procenta může dát. Vždyť těchto "studentů humanitních věd",
kteří tak rádi mudrují o pomoci "ubohým pracujícím" (sami však zásadně
nepracují), je všude jak … jak nakáleno, že.
I rozhlédl se Velký Bohouš dále. A zjistil, že druhá skupinka opuštěných voličů
jsou pehehovci-pravdoláskovníci. Intoši živící se v teplých kancelářích, kteří
nikdy nevzali do ruky lopatu anebo kladivo, ale v podstatě po tom "kladivu a
srpu" stále silně touží. A taktéž chtějí hubou silně ochraňovat
vykořisťované.
I sundal molitan z krbu, nasadil nová rovnátka, svolal konferenci a jako hlavní magnety
pozval ony dva excentrické pány. Oba jistě s radostí přijali. Hvězda Bělohradského
padá spolu s tím, jak jeho prognózy a katastrofické či nadšené líčení
budoucnosti nevychází a nevychází. Pan profesor Keller nikde na obzoru nenachází
žádné davy nadšených následovníků, kteří by pro ekologickou a morální
záchranu světa jako kdysi pod vedením Maa žili jen z hrstky rýže. Nechtějící a
nechtějící pochopit sqělé myšlénky dotyčných superlevičáckých mudrců.
Myšlénky získané, považte, přímo až z Francie!!! No, možná je to tím, že
našinci nejedí moc rýži. anebo neumí tak dobře zacházet s motykou. Takovou, co s
ní sekli ekologičtí a enviromentalističtí kambodžští marxisté zezadu do hlavy
své nepřátele a tak je ekologicky a úsporně likvidovali. Holt, Česko je taková
malá země, pro velké revoluce a myšlenky nevhodná.
Takže nové - tedy obnovené - vedení ČSSD vsadilo na to, že staří, nepříliš
vzdělaní a bohužel také nepříliš "tahaví" voliči jim zůstanou,
protože ti intošské bláboly dotyčných filosofů stejně číst nebudou. Jako nečetl
nikdy Marxův Kapitál žádný čekista, estébák, buďonovec, ale myslím ani členové
těch různých komunistických ústředních výborů. Ale že jim na lákadlo
odkrývání, co jsou (cituji) "falešné obrazy sociální struktury tzv.
postindustriální společnosti. Jejich společným znakem byla představa o zmizení či
alespoň zmírňování podstatných rozdílů mezi společenskými skupinami",
což s prý pochopitelně nepotvrdilo a blé, blé, blé. Takže tímto ptydepe pak
přibudou noví mladí "sociálně cítící" voliči, třeba ti, co po nich
házeli minule vejce.
Sobotka se pokusil udělat zásadní obrat ve směřování ČSSD. Mohl by mu do
příštích parlamentních voleb vyjít. Takže by mohli získat okolo 35% hlasů. Spolu
s komunisty a pár "nezávislými" pak dokonce většinu. Takže, ještě si
myslíte, že se v Olomouci nic nestalo?
A z hlediska naší země a dalšího vývoje ČSSD? V čele se Sobotkou,
superlevičíckými ideology a za zády směsku neúspěšných, ublížených a změnami
unavených promísených s mladými radikálními "marxisty" - tedy spíše
maoisty a trockisty? Tak to snad raději toho Michal Davida. Co ty na to, Jyrko?
Václav Vlk st.
FTIP: Rozdíl mezi občanem a politikem
Jednoho dne se stalo, ze přisel zahradník k holiči, aby se dal ostřihat. Když byl
hotov, ptal se, kolik dluží... Holič odpověděl: "Tento týden sloužím
spoluobčanům, tudíž nemohu brát žádné peníze." Zahradník tedy poděkoval a
opustil holičství.
Když holič otevíral svůj obchod příští ráno, našel tam dvanáct růží s
děkovným přáním.
Druhý den, přišel pekař, aby se dal také ostříhat. Po stříháni se to opakovalo.
"Sloužím spoluobčanům tento týden, tudíž nemohu připustit, abych dostal
zaplaceno," vysvětlil holič. Pekař byl rád a odešel.
Příští ráno, když holič otevíral svůj krámek, spatřil sáček s dvanácti
koblížky upečenými do zlatova a s děkovnou kartou ...
Tentýž den přišel vládní činitel a nechal se také ostříhat. Když chtěl platit,
slyšel totéž jako v předchozích případech. "Sloužím tento týden
spoluobčanům, tudíž nemohu vaše peníze přijmout," znělo holičovo
vysvětlení... Poslanec byl mile překvapen. Poděkoval a odcházel velice radostný.
Příští ráno, když chtěl holič otevřít krám, stálo tam dvanáct poslanců, aby
se nechali zdarma ostříhat....
***
Na nudistické pláži:
"Čau, já jsem Zdeněk."
"Ahoj, já jsem Martina."
"Těší mě."
"To vidím …"
***
V supermarketu přistoupí starší muž k velmi půvabné dívce:
"Mohl bych si s vámi chvilku povídat?"
"Jistě, ale proč?"
"Víte, mně se tu někde ztratila manželka. A jak se začnu bavit s nějakou
krasavicí, okamžitě odněkud přiletí."
***
Mladík v drogerii zahalasí na celý krám:
"Dva kondomy!"
Prodavačka:
"Musíte tak řvát? Za vámi je dáma."
Mladík se otočí:
"Jé, čau Božka! Tak, prosím vás, ty kondomy čtyři!"
***
Manželka se přihlásí na karate. Manžel se ptá na důvod.
"Kdybych šla potmě parkem domů a někdo se pokusil mě znásilnit."
"Neboj, tak hluboká tma nikdy nebude."
***
"Tatínku, jsme lední medvědi?"
"Jasně, jsme lední medvědi."
Za chvíli:
"Tatínku, nejsme medvídci koala?"
"Ne, jsme lední medvědi!"
Jdou dál a zas:
"Tatínku, a nejsem medvěd brtník?"
"Ne, jsme lední medvědi! A proč se ptáš?"
"Protože je mi zima jak sviňa!"
***
Potkají se dvě myši.
"Co to s tebou je?"
"Jsem zamilovaná, tady mám fotku."
"Prosím tě, vždyť je to netopýr!"
"Hajzl! A mně říkal, že je pilot."
KOHO OMYJÍ
aneb KAVÁRENSKÁ ZPOVĚĎ TALENTOVANÉHO PRODUCENTA
Jmenuju se Tomáš Lorenc. Píšu, ale nikdo nečte, a tak už nepíšu a zkusil jsem to u
filmu. V Karlových Varech, tam je to prý taky možné. Jo, a v Mariánských Lázních.
Na tamní hotelovce jsem brzy potkal jistou Joriku Luthyovou, která se mnou vystřihla i
následující rozhovor. Jorika sice měla trochu problém, na co se mě vůbec zeptat,
ale já ji v tom nenechal. "Nejlepší je, dívat se do očí," povídám Jorice
od barpultu, abych ji vyvedl z toho… Z toho ostychu. "Ptej se! O čemkoliv!
Tedy… Na cokoliv. O čem třeba český ženský by se mě chtěli ptát. Tedy
nač."
Jorika: "Jaký je váš vysněný ideál ženy?"
Lorenc: "To je pravda. Já mám rád ženský. Já mám rád ženský, který
jsou ženskejma, protože já nesnáším, když má ženská vytahaný rolničky na krku
a hraje si na mužatku. Ale já mám rád všechny ženský, takže… No, vysoký
podpatky, to je úžasný vždycky, krásný punčochy, krásný tělo, no, a myslím si,
že když je ženská ženskou, tak je to… zkrátka krásný. Můžu se ještě napít,
barmane? No, a ta ženská, když se umí prodat, tak se umí prodat, že, i když má sto
kilo."
Jorika: "Čeho si na ženách nejvíce vážíte?"
Lorenc: "Na ženách si nejvíc vážím toho, když nejsou přívěšky ke
klíčům. Když jsou to ženský, který, hmm… Který… Hmm. Víte, Joriko, vy jste
blond, ale já jsem taková stará mrcha a byl jsem hrozně, hrozně vychovanej. Ne v
penzionátě jako vy, ale v těch svých devatenácti, dvaceti letech ženami, který
vždycky něco chtěly, rozumíte? A právě proto jsem zhejčkanej. Právě proto. A mně
se zkrátka líbí, když ženská něco chce dokázat a nezůstane jenom tou, která
otevře tomu chlapovi pivo, když on přijde domů, protože chlap si pak ve finále najde
milenku, která něco chce! A má před sebou ňákej cíl a která strašně nenávidí,
když sama nemá práci, ale ten pocit, že já bych ji měl živit. Dolij!
I když… Tedy… Je pravdou, že poslední dobou živí spíš ženská mě…"
Jorika: "Takže za koho se vlastně považujete? Za přítěž?"
Lorenc: "Ne. Jsem vobyčejnej kluk z Plzence - a na nic si nehrahu a akorát
vím, že práci u filmu miluju a nechci už nikdy psát blbosti s Ondřejem Neffem ani
sám. Natož scénáře s Pomejem. Miluju vás, ale když vidím všechny ty dámy, které
mé pokusy baví, a když okolo stojí spousta lidí a někteří i přijdou za mnou a
řeknou: Hele, vy, Lorenci, vy se nám líbíte ještě víc než ten Pomeje…"
Anebo když ty dámy řeknou: "Vy to, človeče, ale děláte dobře!.." No, tak
to je pro mě větší odměna než chleba s máslem anebo cokoli jiných v bance a kašlu
na kritiku, kašlu na všechno."
Jorika: "Na všechno? A co tedy vlastně chcete pane Pomeje? Ehm, promiňte,
pane Lorenci."
Lorenc: "Chci! Chci prvořadě, abyste se v kině bavila vy. Máte snad pocit,
dívenko, že na těchhle podpatcích půjdete do kina na Drogy, hnus a špínu?
Ne. Vždyť taková jako vy chce snít. To chce. A já si myslím, že chce bejt i
krásná a chce mít čistou mysl. Ne? Jenomže my to v Čechách kurvíme. My se to
umění snažíme vždycky zabalit ještě do ňáký blbosti, kterou by lidi pochopili
trošku jinak a ten kritik Fuka úplně jinak. Aby to bylo zkrátka složitý! A
dostávalo to Český lvy. Ale to je bláznovství a já chci… Vy víte co, Joriko!
Ale neříkám, že by vedle neměly bejt i umělecký filmy jako podle pravítka Alenky
Prokopů, to vůbec neříkám. Já hen chci, aby i ti hokynáři a kinaři a Nedvědi
vůbec my všichni, lidi, kteří chodíme do kina, tak abychom měli občas, tak asi za
rok, i víc těch věcí, z kterých bude radost větší než z nějakých brojlerů a
medvědů. A měli radost nejen kvůli tomu, že to je zase bezva film, ale radost, že
jsme vydělali.
Ale ono je to trošku složitý, víte? Ono… To není jako provozovat kavárnu v
Národním muzeu. Ono je nelehký vydělat na filmu, který pak může hokynář milovat,
ale já si myslím, že on ten hokynář nemusí milovat film Kameňák a že si,
kdopak ví, pustí doma třeba… Ehm… No, třeba, ehm, já nevím… Viscontiho! Nebo
Felliniho! A je mu bezvadně! Kouká na koberci na to anebo z vany vodky jako já, ale
když pustíte v kině ve Varech Viscontiho i Felliniho za sebou nebo najednou, tak
přijde jeden den večer Bartoška a možná spolu s ním i hodně lidí, ale… Ale pak
už nikdo. Utrum, ty další dny. Tam budete se Spáčilovou sama. Jako kůl v plotě. A
já neříkám, že nejste hodná ženská a nemáte ty podpatky, Joriko, ale to nestačí
napořád a jiní berou milión. I dva! Ano. Je to krásný. Visconti. Wood Junior. Ale to
už je pryč.
Ale víte (sbírá se, šplhá na stoličku), já jsem hodně na zemi. A tak si
myslím, že bysme měli v tomhle státě udělat jednu věc…"
Jorika: "Volby?"
"Ne. Udělat to tak, aby takový krásný ženský, jako tady se mnou dělají
rozhovor (jo, jo, vy jste jen jedna, omluva…), tak aby šly v kramflíčkách do toho
kina po červeném koberci a bavilo je to. Bavilo! A když je to bude bavit a když tam
budou mít o ty svý idoly, ať už to bude ten Depardieu anebo Brad Pitt nebo Ivoš
Fenclů anebo Mareček Vašutů anebo i ten, a dej mu Pán Bůh věčnou slávu,
František Kovářík, anebo zkrátka kdokoli jinej, tak bude těm ženským fajn,
protože… (Procítěně.) Protože kino je nejkrásnější umění. Vždyť je
to všechno iluze. Považte! Všichni sníme - a já, kdybych byl zase u válu a
producent, jako že už mě tolikrát vyštípali, tak já bych dělal nejradši
romantický filmy. S Troškou. Nebo s Tofim. Joriko! Já nejsem jako támhleten Pomeje a
zkrátka si myslím, že by se měly točit takové věci, jako jsou tyhle filmy pro
pamětníky. Protože chceme snít. My - jako národ, a to vám poví i Pavel Kosatík.
České sny! Vždycky tu byly a vždycky tu budou. A já bych proto chtěl splnit svým
divákům a svým divačkám a tobě sny, takže tudy postupuju jako ten generál Patton a
chci říct na závěr jednu jedinou věc: Sněte!
Snězte, co můžete! A vždycky. A vy, co už jste dospělí, se vždycky pořádně
seshora (anebo i zezdola) podívejte na tyhle mladé holky, abyste byli taky mladý - a
snili."
Jorika: "Aha. Tak to je ten váš recept."
Lorenc: "Nejen recept. Pro mě je to ta největší výzva. Sněžka. Everest.
Kubo, nalij nám ještě. Pro mě je teď, Joriko, největší výzvou, až se teď
ukáže, kdo je opravdu producent - a kdo měl ty známý. A víš, já celej život
dělal jen to, že jsem s Českou televizí nedělal, a vždycky jsem ty peníze musel
nějak sehnat. Protože já vždycky dělal s nějakou komerční televizí, tou anebo
tou, a ta ode mě sice koupila práva, ale to bylo všechno! Ostatek jsem musel sehnat od
sponzorů, od investorů a od vlastních kamarádů tady z kavárny i včetně pana
Fencla, protože pan Kellner neměl čas! Ale nechci bejt sprostej. Musel jsem si pučit i
tady od Kuby Paška a on mi to támhle pořád ještě píše a nevadí mu to. Tedy moc.
Pučit si - a riskovat, že to nevyjde. A o tom to je! Vím! Ničil jsem tím rodinu - a
bylo to ještě horší, než když Pomeje ničil tu svou Ivetu. Dneska je to vlastně
rovných deset let, co šílím, ale je to zase dobrodružství, ne? Je to adrenalinový
sport a spíš o tom, o čem je Bungee Jumping, ale bez gumy. A tady v republice všichni
ti trafikanti i kinaři ví, že toto mé rozhodnutí, tedy jestli půjdu do dalšího
filmu na tři dni, na pět dní anebo na deset dní, je na můj čuch, a já už si dneska
myslím, že za těch deset let jsem dostal ten čuch. Nebo tedy čich, nebo jak chcete,
ale mám ho. Na co? Na komerční a úspěšný filmy - a doufám, že tento můj čich se
ještě nezbláznil a že bude zase pro lidi. Protože já chci JENOM dělat pro lidi. Co
si můžu víc přát? Takže já se vracím. Zpátky v plné síle. A doufám, že to
přežiju (není tu váš táta, Joriko)?"
Jorika: "A proč jste se tak rozhodl, smím-li položit poslední
otázku?"
Lorenc: "Já jsem se tak rozhodl poté, co jsem zažil v bažině všechny ty
chvíle, kdy jsem se obklopil lidmi, kteří mě strašně moc okradli. Kteří mě díky
mému poslednímu filmu strašně moc využili a opustili jako… ten kůl. Opustili v
nesprávném okamžik. Ale já byl zhrzený, že jo, a jen ten Sagvan se se mnou opil, i
ten ale má svou práci, a tak šel. Já ti to, Sagi, nezazlívám, ale já si pamatuju.
Fencl půjčil, Kuba půjčuje, Tofi šel. Raději na hokej. Takže jsem zůstal takovej
smutnej a říkal si: V týhle republice nikdy neexistovala spravedlnost. Nikdy. A já
chci dělat krásný filmy a jsem za to trestán! I Renč se mi vysmívá." A tak
jsem si řekl, že dodělám veškeré staré věci a zaplatím čestně všechny dluhy, i
tady Kubovi, všechny, které jsem měl a mám, a skočím… Tedy skončím. S tím
starým. Protože já si myslím, že to nemá smysl dělat v České republice film.
Nemá smysl ho dělat, ale má smysl ho milovat!
Takže já ho budu milovat, Joriko, a dokud mě nezabijí a nezavřou - jako toho Pomeje -
anebo jinak nezničej, dokud neonemocním a neumřu přirozenou cestou, tak v tom
produkování budu pokračovat a až do konce života a ještě jednou opakuji, že mi
bylo hrozně smutno a hrozně zle a byl jsem slzoň, takže se všem omlouvám, ale teď a
dokud to půjde, tak budu shánět peníze.
A ještě jednu!"
Ivo Fencl
CYKLOVÝPRAVA
aneb 70 LET ZÁHADY HLAVOLAMU A JINÉ FOGLAROVINY
Britský spisovatel John Fowles (1926-2005), který se proslavil pozoruhodným románem Sběratel,
přiznal v eseji Strom, že všecko "přece jenom popsat neumí".
Ne všecky věci všehomíra. A za tři nejpodstatnější nepopsatelné měl vesmír,
moře a les.
Nezapomněl na město? zeptejme se řečnicky.
Taky město, pravda, bývá vesmír sám pro sebe (a my planetami anebo rovnou
hvězdami), ale samostatným kosmem se přece může stát i čtvrť. Stínadla,
třeba. A právě tudy procházely Rychlé šípy, i když stísněně, a šlo taky o
samostatný vesmír, ale i les. O hvozd nebezpečí, živoucí a... Podle čeho si
říkal?
Podle popraviště? Podle stínů? Dokonce i v poledne vládlo ve Stínadlech šero! Zda
podle toho či onoho, o tom se nadále vedou spory, určitě bych ale připojil, že
Foglarova Stínadla byla víc než kosmem a víc než lesem oceánem. A ne?
Najdu i nejméně jeden konkrétní důkaz. Hle! Na jednom z obrázků seriálu touží
Bratrstvo kočičí pracky, aby Bohouš, jinak jejich řádný člen, vyzradil to či ono.
Bohouše svoluje nerad a škemrá: "Bú! Chci za to mušli, kterou jste našli
ve Stínadlech."
Kdo ví, zda právě tady nevystihl Foglar bezděčně podstatu nepopsatelnosti?..
*
Záhada hlavolamu ilustrovaná Janem Fischerem začala v melantrišském Mladém
hlasateli vycházet 30. srpna 1940 a tedy právě před sedmdesáti lety. Vtáhla do
Foglarova světa i hlavolam nazývaný ježek v kleci (existující ovšem už
před Foglarem) a netrvalo mnoho měsíců a vzniklo svébytné
odvětví "průmyslu", které nezaniká a chrlí nové a nové ježky, takže na
momentální výstavě umístěné ve vitrínách průchodu ve Vodičkově ulici v Praze
si každý může prohlédnout víc než sto variant fenomenálního ježka: od
půlmetrové po méně než centimetrovou, zato ale zlatou.
Výstavu hlavolamů doplňují ukázky z kreslených Rychlých šípů, ale i létající
kolo Ivana Tleskače, a vše to zorganizoval Slavomil Janov, míhající se ale i na
pozadí bezpočtu dalších foglarovských akcí… S Milanem Lebedou a Martinem Rosolem
kupř. uspořádal i řadu cyklovýprav Prokopským údolím, a to právě ve Foglarových
stopách. Zatím poslední proběhla v neděli 19. září, více než devadesát let
poté, co budoucí spisovatel vstoupil v "Prokopáku" na skautskou stezku. Více
o výletu napíše sám Slavomil Janov na tzv. Bohouškovi,
nicméně přijměte i tady několik postřehů…
Při akci bylo nostalgicky, i když zvesela připomenuto natáčení filmu Titimekův
náhrdelník (1920) a seriálu Záhada hlavolamu (1969).
Dobrodružný snímek Titimekův náhrdelník natočil známý režisér Václav
Binovec (1892-1976) podle scénáře jakéhosi Tommy-Falley-Novotného, který děj
umístil až do Jižní Ameriky. Do hlavní role obsadil všestranný Binovec sám sebe a
Jaroslav Foglar nám zanechal i jediné svědectví o přesném místě natáčení
jedné skalní scény, během které se bohužel nešťastně zřítil a zranil jeden z
herců (nikoli ale Václav Binovec).
Svojí nešikovností poskytl tento nešťastník Foglarovi i ostatním účastníkům
jeho vůbec první skautské výpravy dobrou šanci k dobrému činu, když se
podíleli na přepravě raněného k vlaku, který bylo třeba zastavit, a událost se
nezapomenutelně vryla do spisovatelových vzpomínek, takže bylo ONO MÍSTO dne 19. 9.
2010 plným právem výrazně označeno dlouhým nápisem a zoufalcův pád zároveň
pietně rekonstruován za pomoci pistole (střílel z ní Martin Rosol) a figuríny
nakreslené známým výtvarníkem Milanem Teslevičem a doplněné nad propastí
exkluzivními Janovovými botami (i když už poněkud prochozenými).
"Prásk!" Sotva pistole nečekaně štěkla, papírový herec se společně s
lanem zřítil ze svislé skály k potoku a k nohám účastníkům výpravy, mezi
kterými kupodivu zrovna chyběl Slávek Janov, ale netrvalo dlouho a také on se vynořil
na nedalekém, ze stráně klesajícím schodišti.
"Pohřbíme zesnulého," bylo rozhodnuto a musím rychle zdůraznit, že nemělo
jít o první pohřeb pod skalou, protože herec už padal vícekrát. K zakopávání
nicméně i navzdory pohotovostní přítomnosti polní lopatky nedošlo a Martin Rosol
místo toho přitloukl na stožár nefunkční lampy mužovy boty a klobouk.
Kdo ale vlastně tenkrát před devadesáti roky byl tím raněným? Zůstává to
otázkou, ale víme, že vedle Václava Binovce hráli ve filmu (který se bohužel
nedochoval) i L. H. Struna (jako "zrádný mestic"), Hugo Kraus a Vladimír
Pospíšil-Born. Šlo o dobrodružství českého vystěhovalce (= Binovec), který
pátrá po pověstném pokladu Aztéků a narazí na Titimekovu hrobku (filmovalo se
ovšem částečně na střeše paláce Lucerna).
Vystěhovalec se dostane do nitra oné hrobky a najde uvnitř smaragdový náhrdelník, o
který však musí svést zápas na život a na smrt, aby… Aby ve finále získal ruku
krásného děvčete, přičemž není známo, zda šlo o Marii Vítkovou anebo
"Mary" Jansovou, kteréžto herečky se filmování zúčastnily.
*
Cyklovýprava ze dne 19. září ovšem skalním tunelem navštívila i vápencový lom u
Řeporyjí, ve kterém točil Hynek Bočan bitevní scény seriálu Záhada hlavolamu, a
nejde, upozorňuji, v žádném případě o lom, který sklerotický režisér později
předvádět v televizním dokumentu. Místo je to i dnes úžasné a členové výpravy
si tady rádi zasoutěžili v házení kamenem na hocha Roberta Komoura. A kdo byl Robert
Komour, to snad víte, ne? Dotyčného hrdinu záludně zasáhli kamenem do hlavy a
zranění podlehl, načež následovalo fatální sjednocení Stínadel, a tak také
účastníci expedice, snad aby se ještě víc sjednotili, trefili postupně kamenem
Komourovu (plechovou) hlavu - a byli za to po zásluze odměněni.
Nešli, zdůrazněme, jen ve stopě filmařů, ale pokřtili v zatopeném lomu na
začátku údolí i novou turistickou známku Prokopské údolí a posléze taky
nečekaně zúžili pole pátrání po statku, do kterého Jaroslav Foglar za války
docházel pro vajíčka k neznámému děvčeti v krátké sukni (jak na to vzpomínal).
Stanuli jsme u objektu a odložili na chvíli kola, ale ze slov dávné místní
obyvatelky vzápětí vyplynulo, že dotyčný U Kosů, který je poutně navštěvován z
výše naznačeného důvodu, patrně sídlem děvčete nikdy nebyl.
Vím, vím. Mnozí z vás už nadávají, že na tom přece čerta starýho záleží.
Snad! Ale stále se k nebi s bílými oblaky tyčí železniční viadukt (součást
Pražského Semmeringu) tvořící symbolický vstup do Prokopského údolí ve směru z
Hlubočep a Foglarově srdci a duši jím začínala krajina dětství. Není důvodu, aby
tak nemohla začínat i každému, kdo i dneska najde stejnou sílu, odvahu a snad i
bláhovost.
Ivo Fencl
JDĚTE SE VYCPAT S BICYKLY
aneb MRTVOLY JIM NEVADÍ…
Některá témata jsou velká, jiná malá. Ale pokud jde někde o mrtvoly,
není nic tak malého, aby se o tom nemělo mluvit. I když ti budoucí mrtví padnou za
obět "vyšším a ušlechtilým cílům". Jako je třeba… jako je třebááá
….. cyklistika! Neb cyklistika, lidově řečeno ježdění na kole, je dneska veliké
téma, přímo celospolečenské a vysoce morální. Že?
Ale začněme od počátku. Nemám nic proti kolům a bicyklům a podobným vehiklům. Ba
naopak. Každý z nás kluků býval v mládí, aniž by to tehdá vlastně tušil,
vyznavačem cyklistického sportu. Jen jsme nevěděli, že jezdění na kole bude jednou
přímo "světový názor". Pokrokový, samozřejmě, jak jinak. Jak tuhle
vykládal jeden magor z nějaké té aktivistické organizace, tuším z
ekologicko-lobbistické party zvané Auto*mat. Nedávno jsem dokonce v novinách dočetl o
tom, jak jistý český novinář navštívil jisté odporné americké město. V něm
jezdila jenom auta (třeba tam byla cyklistická prohibice, co já vím), dálnice vedly
jen jedním směrem (to autor asi blbě napsal anebo mu to někdo blbě zkrátil, někudy
se ta auta přeci musela vracet, že?) a v tom městě to bylo vůbec hnusný. Zatímco
později navštívil jiné americké město, kde byly parky, jezdila tam česká tramvaj,
byly tam bulváry a vůbec to tam bylo úúúúžasný. Páč, jak mu řekl jeden
místní, to prý všechno proto, že v městě výborně funguje "cyklistická
lobby". Nikdy jsem si nemyslel, že by zrovna v USA museli být ausgerechnet jen ti
nejchytřejší lidi, ale ani jsem je nepovažoval obecně za blbce. Zvláště ne
místní zastupitelstva a městské architekty. Pokud by však na to, aby měli v městech
parky a stromy, potřebovali v USA silnou místní cyklistickou lobby, bylo by to s nimi
asi skutečně moc špatné. Ale oni určitě tak blbí nejsou. To je spíš aktivistický
pomatenec ten novinář.
Člověk má všechno poměřovat vlastními zkušenostmi. Jakožto správný kluk z
pražského předměstí jsem musel mít kolo. To nebyla ovšem v té době zase tak
žádná sranda. Sehnat kolo. Bylo pár let po válce… O mé touze získat kolo,
jakékoli kolo, vůbec nějaké kolo, abych byl jako ostatní frajeři, co už kola měli,
se dozvěděla jistá paní Wagnerová. Spíš tedy, jak mi dnes dochází, Frau Wagner.
Prodávala v Prameni - to byl takový znárodněný koloniál na rohu. Jednoho dne mi
sdělila, že by pro mě kolo měla. Ovšem ne zadarmo. Budu jí v krámě pomáhat s
úklidem. Večer, až se zavře. A tak se i stalo. Nakonec mi to kolo asi po měsíci
dala. Pravila, že její muž je "v lochu", tedy zavřený, takže kolo
nepotřebuje a ona na něm neumí a protože můj tatínek je taky zavřený v lochu
(tehdá byl zavřený kdekdo), tak je jasný že na něj nemám peníze. Když nám
bolševici všechno sebrali. Takže ona mi to kolo dá. Tedy když jsem si to odpracoval.
Později mně jedovaté huby vzkazovaly, že starý Wagner je zavřený, protože byl ve
Wehrmachtu a že to bude "prdel", až se tam s ním potká můj tatínek,
protože můj tatínek byl odbojář proti Němcům . A Wagner i tatínek budou vědět,
že já jezdím na starým Wagnerově kole. Lidi dokáží být skutečně roztomilí,
že? No anebo byl ten dotyčný dobře informovaný? Protože tuhle "švandu"
estébáci v československých stalinistických lágrech často pořádali. Dali třeba
na jednu celu představitele pražského povstání s velitelem německých vojsk,
generálem R. Touissantem a podobně. Nebo partyzány a esesáky. No, většinou se
nestalo nic. Pamětníci vyprávějí, že si často zajímavě povídali, protože měli
silné vzpomínky na stejnou dobu, ale z jiné strany. Skutečně velké svině,
nacistické a později, po roce 1950, i komunistické, si vězni brzo po jejich příchodu
"podali". Ostatně táta se od říšských Němců aspoň odnaučil
"Iglauer dialekt" a procvičil si spisovnou němčinu.
Zpět ke kolům! Jezdit na kole ovšem není jen tak. Jak se nás snaží přesvědčit
cyklističtí fanatici placení většinou lobby výrobců všeho, co pak zblblým
nadšencům prodají. Kola, helmy, rukavice, trika s vycpávkami na zadku … My jezdili v
teplácích. Nejdřív jsem jezdil jako většina kluků"pod rámem", protože
to kolo bylo veliký. A my malý kluci. A taky si pamatuji, bylo snad těžší než
později slavná kola "Ukrajina". No možná je tam Sověti po válce vyráběli
podle ukořistěné dokumentace. Co já vím. Spodek tepláků vzal brzo za své, neb ho
"sežral řetěz". Když se do něj namotaly spodky nohavice. Pak jsem projel
ostnatým drátem v lese Ďábličáku. Zákopy a ostňák tam zbyl částečně po
Wehrmachtu, částečně po Rudé armádě: A něco dodali naši vojáci, když hlídali
po válce Prahu z vodárenské věže na Ládví.
Roztrhané tepláky - a těch facek doma!!! - a roztržené obočí od ostňáku, škvára
v obou loktech, to když mi za jízdy praskla vidlice, a pár dalších karambolů a facek
od maminky mě přesvědčily, že jízda na kole zase není taková sranda, jak to na
první pohled vypadá. Propagaci jízdy na kole by tehdy považoval každý soudný
člověk za blbost. I když se pak rozšířily automobily, v městech, která leží na
rovině, třeba v Kralupech nad Vltavou, ve Staré Boleslavi, v Kolíně a podobně,
jezdil na kole prakticky každý.
Ale věděli jsme, že máme jezdit opatrně a bezpečně. Kolo bylo vybaveno nejen
dobrými brzdami, ale protože i největší idiot věděl, že na sebe musí upozornit
další účastníky dopravy, mělo každé kolo zvonek. Nevím, jak nazvat dnešní
moderní cyklisty, co se řítí cestičkami v parcích, na nábřežích kolem řek a
v tichu lesa jak šílenci třicetikilometrovou, ale i vyšší rychlostí za hodinu, a nemají
žádný zvonek ani nic podobného, aby upozornili ostatní. Takže kolem chodců,
dětí i starých lidí se řítí jak neřízené střely. Moc dlouho mne zajímala
statistika, kolik lidí už takhle zmrzačili anebo dokonce zabili. Ti milovníci sportu a
přírody a vůbec představitelé pravých moderních ctností.
Až nedávno. Jak vyplývá ze statistiky Policie ČR, je to doslova malér. A velký.
Loni a letos byla situace už tragická. Počet zabitých při dopravních nehodách za
účasti cyklistů už desetiletí neustále
stoupá.
Jedovatý komentář najdete na webu Dfens. Takže jen
stručně:
1. V období 2004 až 2009 se stalo na českých silnicích 24 294 dopravních nehod s
účastí cyklistů. Při dopravních nehodách zahynulo v posledních 6 letech 527
cyklistů. Tři tisíce byly těžce raněny. 17 353 lehce.
2. Více než polovinu nehod způsobili sami cyklisté.
3. Každý sedmý cyklistický viník nehody byl opilý. To je více než 14%. Ti pak byli
záměrně započítáni mezi "opilé řidiče", což výrazně zkreslilo celou
statistiku a je používáno proti řidičům motorových vozidel jak policií. To celé
pak mediálními šíbry pro prosazování skupinových zájmů.. Například Michal
Křivohlávek z cyklistického hnutí Auto*Mat (viz zde).
4. Dále (cituji): Cyklisté způsobili v roce 2010 (leden-červenec) o 12 smrtelných
nehod více než ve stejném období minulého roku. Počet smrtelných nehod
zaviněných řidiči motorových vozidel oproti tomu meziročně klesl o 73, což je asi
o 17%. Tzn. že cyklisté jsou nebezpeční čím dál více. Teorie různých
buzno*skupin (jak jim říká autor) o tom, že motoristé ubližují nebohým cyklistům
křehkým jako křídla motýla s osteoporózou, se tím jeví jako poněkud podivné.
5. Ještě cituji: Cyklisté jsou nebezpeční sami sobě. V letošní soutěži o Bouchalův pohár
(to je trefili se do něčeho sami a zahynuli při tom) uspělo již 42 borců na kolech.
Na motocyklech se letos zabilo 58 lidí včetně řidičů mopedů a malých motocyklů, a
to přesto, že se motocykl zpravidla pohybuje rychlostí asi pětinásobnou než jízdní
kolo a pro motocyklisty nebyla vytvořena separátní infrastruktura v podobě
cyklostezek.
6. Letos v Ústeckém kraji v červenci zahynulo na silnici 7 lidí. To jsou ty
"hromady mrtvol", co o nich pořád hovoří zastánci silničního fašismu
při jejich tažení proti řidičům. Z tohoto počtu bylo šest cyklistů a
pět z toho vlastní vinou.
Cyklisté jsou při započítání počtu ujetých kilometrů nejnebezpečnějšími
účastníky dopravy. Fanatismu a idiocii této lobby však nevadí nic. Žádná fakta.
Jako nevadí mrtvoly na silnicích takzvaným ekologům blokujícím dálnice. A jako
nevadilo hysterickým novinářům a hlavně novinářkám ječet nedávno z obrazovky že
chodec má na přechodu absolutní přednost. To pak při mediálním
zmasírování lidí, dle odborných odhadů, stálo život více než sto osob. Když
zpitomělí takzvaně "bezpečnostní propagační akcí" vlezli těsně před
vozidlem na přechod. A bylo po nich. Tragické to bylo zvláště u dětí a starých
lidí, tedy skupin, které nebyly schopny posoudit realitu a fyzikální zákony. A
započítat do kalkulace svého chování rychlost vozidla, reakční dobu řidiče a
fyzikální zákony jako třeba hmotnost a setrvačnost. Žádný z těch hysteriků a
hysterek vykřikujících o "nutnosti zavést na přechodech absolutní přednost
chodců" neměl nikdy odvahu se omluvit. Anebo aspoň, když přibývalo nehod na
přechodech geometrickou řadou, přiznat, že absolutní je v tomto případě jen smrt.
A zastavit rozjetý kolotoč zbytečných úmrtí chodů. Pod koly vozidel. Spíš ještě
přilévali olej do ohně blábolením o nevzdělaných a neschopných a vůbec
idiotských českých řidičích. Pitomé násilné zavedení v Evropě obvyklého
systému, který tam vznikal a byl absorbován veřejností po desetiletí, tihle
eurohujeři nařídili aplikovat ihned. Což si vyžádalo zbytečné tragedie. Jen když
byli dotyční "věrozvěstové" světoví, že?
Proč o tom mluvím tak sáhodlouze? Abych vás varoval. V těchto dnech vstupuje do praxe
idiotické a smrtelně nebezpečné dopravní předpisy týkajíc se cyklisty. Hlavně ve
v městech. Statistika říká, že až 80 % nehod cyklistů se odehraje v obci! Za
hranicí zdravého rozumu se tak ukazuje nově zaváděný předpis o možnosti, aby
cyklisté jezdili v jednosměrných ulicích v protisměru.
Mám s tímto šílenstvím vlastní zkušenost ze Ženevy. Tam tihle dopravní aktivisté
už před několika lety doslova rozvrátili městskou dopravu a zapříčinili mně
neznámý, ale určitě vysoký počet dopravních nehod za účasti cyklistů.
Jako vždy to začalo báááječnými plány za zdraví měst, za zdraví obyvatel, za
svět krásnější a čistší… Nejprve tato aktivistická banda "omezila"
vjezd soukromých vozidel do centra města a jejich parkování. Následně přišlo
logicky zvednutí ceny veřejné dopravy. Jezdit do práce a vůbec do centra lidi
musí, tak budou platit. To je vynález, co?!? Autobusy poloprázdné a kdo to fyzicky
zvládl, hlavně mladí, tak si koupil skútr. Dvoutakt. Ve většině ulic v centru se
brzo nedalo dýchat. Skútry parkovaly všude a smrděly děsivě.
Aktivisté "rozvinuli své úsilí" za další zlepšení aktivní dopravy a
"zlepšení ovzduší v městě", které předtím pomohli zničit, a vynalezli
anebo přejali odjinud, to nevím, přesně ty předpisy pro cyklisty, které dnes
zavádíme my.
A policie začala silně pokutovat řidiče. A "vycházela" dle příkazu
osvícených radních vstříc cyklistům. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Ulice
byly skutečně brzo plné cyklistů. Ženeva je skoro na rovině. Všude samý cyklista.
Silnice, parky a cestičky se změnily v eldorádo cyklistů. Zvláště mladí kluci
jezdili po městě jak utržení ze řetězu. Snad v domnění, že je helma a
nákoleníky ochrání od všeho, vynašli novou hru. Naučili se například jezdit
"na kufru" osobního auta, kde jim pomáhal sací efekt. Jízda na kole
rychlostí 30 km a z mírného kopečka i čtyřicítkou, těsně za autem, to byl
adrenalin. Jenže brzdy na kole nejsou tak účinné jako u automobilu a navíc
nepočítali s "fyziologickou prodlevou", takže při zabrzdění často
končili nabouraní do kufru auta. Politicky korektní policie téměř vždy dávala vinu
řidiči. Místní mne naučili, že když se na auto zavěsí nějaký takovýhle
adolescent, hlavu u řidítek a zuřivě šlape metr za vámi, je nejlepší pomalu,
pomaličku zastavit. A počkat, až to tomu pitomci dojde, že skutečně dál nepojedete.
Až s nadávkou či úšklebkem si pojede najít jinou oběť.
Blbost lidská nemá téměř strop. Jízda cyklistů v protisměru v jednosměrkách je
vyvrcholením, přímo gigantickou zhovadilostí! Jak jsem zjistil, vysvětlit tehdá
těmhle happy ženevským cyklistům a dneska našim, že při čelním střetu dvou
jedoucích vozidel - tedy automobilu a bicyklu - dojde k tragickému součtu obou
rychlostí, je prakticky nemožné. Oni nepochopí, že když jede vozidlo třeba jen 30
km/hod. a cyklista jede v protisměru jen 20 km/hod., že je to při srážce, jako kdyby
do pevné zdi narazil padesátkou. A teď získají předpis, že mají právo jezdit v
protisměru. A že automobilista musí dodržovat předpis. Oni vlastně pak vůbec ne,
že?! Jistě si dovedete přestavit, že když jedete autem nebo na motocyklu úzkou
jednosměrkou a zpoza rohu anebo ještě lépe z chodníku se proti vám najednou vynoří
v protisměru cyklista nebetyčně si jistý, že on na to má právo, je prakticky
těžké či spíše nemožné se vyhnout srážce. Jednosměrky jsou totiž, což si
navrhovatel a schvalovatel onoho předpisu asi nevšiml, v zásadě úzké. Po tom, co
jsem viděl v Ženevě několik skutečně, ale skutečně ošklivých následků
takového střetu - řidič auta je v plechu, kdežto cyklista prakticky nechráněný -,
přestal jsem, pokud to šlo, jednosměrkami jezdit.
Doporučuji to i vám. Protože je naprosto jisté, že tohle povede k děsivým
zraněním a zcela jistě i mrtvým. A pokud jste řidič, budete na vině vždycky vy.
Až bude těch mrtvol hodně, oni na to přijdou i nejfanatičtější cyklisté. Jako se
poučili i nejšílenější motorkáři, že fyzika platí za všech režimů a člověk
je křehká nádoba. Ale do té doby přeci zrovna vy nemusíte za blbost někoho a pro
větší zisky výrobců kol a outdoorového oblečení jít sedět do kriminálu.
P. S. Vůbec nechápu, jak tohle mohl schválit kdokoli soudný mezi experty na
bezpečnost dopravy. Nebylo to podle nějakého příkazu z Brusele? Anebo to prosadili
bezohlední aktivisté a lobbisté výrobců bicyklů sami? No, v každém případě zase
přibude zbytečných mrtvých. Většinou mladých. Ovšem to ale přeci ty, co to
prosadili, vůbec, ale vůbec nezajímá, že?!
Václav Vlk st.
FTIP Recept
Snadný a přitom výborný recept na přípravu tresky, který hravě zvládne i muž.
Potřebujeme:
tresku,
olivový olej,
papriku,
česnek,
cibuli,
sůl,
pivo a
ženu.
Příprava:
Postavíme ženu s ingrediencemi do kuchyně a zavřeme za ní dveře. Otevřeme si pivo a
za dvě hodiny je jídlo hotové.
Jídlo je skutečně výborné.
A nedá skoro žádnou práci.
***
"Co bys udělal, kdybych vyhrála ve Sportce?"
"Na rovinu. Vzal bych si půlku peněz a odstěhoval bych se někam hodně
daleko."
Manželka vytáhne tiket a povídá:
"Tak to je fajn, že jsi férovej. Já včera vyhrála čtyřicet osm korun. Tady
máš dvacet čtyři a vypadni!"
Chlápek chce spáchat sebevraždu, a tak skočí z desátého patra. Ve vzduchu
počítá:
"Deset, devět, osm, sedm, šest... osm, sedm, šest... zatracený kšandy!!!
***
Setkají se čtyři kamarádi, kteří se už neviděli třicet let. Po několika
drincích si jeden musí odskočit na toaletu.
Ostatní si začnou povídat o svých dětech.
První říká: "Jsem tak strašně hrdý na svého syna. Studoval Ekonomy And
Business a hned po škole mu nabídli dobré místo ve velmi dobré firmě. Dneska je
jejím prezidentem firmy. Je tak bohatý, že svému nejlepšímu kamarádovi k
narozeninám koupil nejnovější model od mercedesu!"
Druhý povídá: "To je bomba! No, ani já se nemusím za svého syna stydět. Začal
v letecké společnosti, potom vystudoval školu a stal se z něj pilot. Později se stal
partnerem ve firmě, dnes vlastní většinu akcií. Je tak bohatý, že svému
nejlepšímu kamarádovi k narozeninám koupil úplně nové letadlo."
Třetí vypráví: "To je super!! Můj syn vystudoval stavební inženýrství,
začal podnikat a dnes vlastní jednu z největších stavebních firem světa a je z
něho multimilionář! I on si mohl dovolit koupit svému nejlepšímu kamarádovi k
narozeninám obrovskou vilu!"
Zatímco si navzájem srdečně gratulují, z toalety vrátí ten čtvrtý a ptá se, o
čem je řeč.
Jeden odpoví: "Právě se bavíme o tom, jaké máme úspěšné syny a jak jsme na
ně strašně pyšní. No a co tvůj syn?"
Čtvrtý odpoví: "Můj syn je homosexuál, živí se tancováním po nočních
klubech."
Ostatní ho začnou litovat: "To je škoda. Zklamání, co?"
"Proč? Já se za svého syna nestydím! Je to přece můj syn a já ho mám velmi
rád. A zle se mu nevede. K posledním narozeninám před dvěma týdny dostal
překrásnou vilu, nové letadlo a nejnovější model mercedesu od svých tří
frajerů!"
***
Žena jede na rekonvalescenční pobyt a žárlivý manžel jí před odchodem kontroluje
kufr. Vybere z něho společenské šaty a místo nich tam vloží tepláky.
Po dvou týdnech se žena vrátí a manžel se ptá:
"Tak jak bylo?"
Žena odpoví:
"Dobře bylo, perfektně. Ty, co měly společenské šaty, tancovaly v sále a ty,
co měly tepláky, souložily na pokojích."
***
Přijde pán nešťastnou náhodou o přirození a navštíví plastického chirurga.
Přál by si nového, říká doktorovi, který v operaci nevidí žádný problém.
"Máme tři druhy velkosti," říká doktor a pacientovi ukáže názorné
modely. "Malého, kterého jste měl zřejmě vy, za sedm tisíc, většího za
patnáct tisíc a největšího za dvaadvacet tisíc. Možná by bylo ale lepší, dybyste
se před rozhodnutím poradil s vaší manželkou."
Muž souhlasí a doma přednese všechny tři varianty.
Žena se zamyslí a odpoví: "Já bych raději novou kuchyň."
***
Přijde chlapík k šéfovi do kanceláře a stěžuje si:
"Šéfe, nemohli byste mi zvýšit plat? Vždyť tu už dělám deset let za osm
tisíc měsíčně."
Šéf se pousměje, nalije mu štamprle borovičky a začne:
"Podívej, je pravda, že vyděláváš 8 000 Kč měsíčně, což je 96 000Kč
ročně, ale rok má 365 dní. Z toho je 52 sobot a 52 nedělí. To je už jen 261 dní.
Dál máš 28 dní dovolené a 5 dnů jsi byl nemocný, to je už jen 228 dní. Den má
sice 24 hodin, ale ty pracuješ jen 8 hodin, tedy jednu třetinu dne, to znamená 76 dní.
Nemluvě o tom, že v roce máme 13 svátků, což jsou dny pracovního volna, a tedy
pracuješ jen 63 dní. To je jen o dva dny víc než dva měsíce do roka. No a co chceš
víc za práci za dva měsíce? Vždyť vyděláváš skoro 48 000 Kč měsíčně."
"Promiňte, šéfe, nechtěl jsem vyrušovat."
OTEC FANTASY
aneb GEORGE MACDONALD ZEMŘEL PŘED 105 LETY
Zemřel 18. září 1905. Ale kým vůbec byl, tenhle George MacDonald (nar. 1824)?
Takového Rosse MacDonalda (1915-1983), vlastním jménem Kennetha millera, znají
na rozdíl od něj mnozí z nás - jako výtečného pokračovatele Raymonda Chandlera a
tvůrce detektiva Lwa Archera.
A jiní, včetně okouzleného Stephena Kinga by ruce zase do ohně dali za ještě prý
báječnějšího tvůrce detektivek Johna D. MacDonalda (1916-1986). A KDO TO BYLA
Betty MacDonald (1908-1958)… a že napsala vtipné paměti Vejce a já
(1945) a Co život dal (a vzal) (1948-55), ví skoro každý. Ale kdo byl George
MacDonald?
Samozřejmě zbožný skotský kazatel a veleplodný prozaik a básník. Z dnešního
hlediska éry fantasy pak i jeden ze zakladatelů tohoto žánru. Uveřejnil, pravda,
soubory ryzích pohádek jako třeba Rozmluvy s vílami (1867) či Lehounká
princezna a jiné pohádky (1890) a taky desetisvazková Díla imaginace a fantazie
(1871), nicméně kromě toho dokázal milionkrát víc: Ponořil se totiž do
pohádky jako žabák do bahna pode dnem rybníka a intenzivně ho přitom zajímala
psychologie postav. Propracovával zaujatě detaily a… toužil pohádky přetavit v
regulérní romány, ale aniž by ztratily. To se mu povedlo. George MacDonald dokázal
vyprávět dodnes fascinujícím způsobem, a tak se bezděky stal podstatným
inspirátorem J. R. R. Tolkiena, ale i autora Narnie C. S. Lewise. Zrovna tak ho hluboce
obdivoval G. K. Chesterton. MacDonald uměl psát pro děti a zároveň pro dospělé,
kterým věnoval i romány Fantastové (1858) a Lilith (1895, česky 2001 v
překladu Milana Žáčka). Obě tyto prózy vyznívají silně křesťansky a
prozrazují autorovu pozoruhodnou schopnost porozumět zvláštní logice snů, konstatuje
Pringlova Encyklopedie fantastických světů a nutno říct, že MacDonald
skutečně disponoval představivostí, která je hodna závisti, a byl pavoukem, jenž
zvládá úžasným způsobem spřádat pavučinu atmosféry. Dětská knížka Na
zádech Severního vichru (1871) zůstává v anglosaském kulturním okruhu
pověstná dodnes a kupř. Mark Twain, jak se aspoň traduje, dopsal MacDonaldovi o její
nový výtisk, protože prý jeho děti původní docela očetly. 
MacDonald výtisk Twainovi dodal a osobně se znal kupř. i s básníkem Whitmanem či ho
nalézáme vytografovaného vedle Charlese Dickense i Wilkie Collise. Slavné pohádky Princezna
a goblin (1872, Albatros 2001 v překladu Kateřiny Hilské se skvělými ilustracemi
Renáty Fučíkové) inspirované (i) druhým dílem Carrollovy Alenky Za zrcadlem
(1871) si cenil právě Chesterton. Autor se v knize vtěluje do citlivého, avšak
srdnatého havířského hocha Curdieho, který touží ochránit malou princeznu IRENU
před příšernými, krutými skřítky(gobliny). Druhý díl knihy nazval MacDonald
rovnou Princezna a Curdie (1883).
Linie tohoto skřítkovského světa vedla až k Tolkienovi, ale už dávno předtím
třeba i k Edith Nesbitové (1858-1924) a známé knížce Pět dětí a To (1902),
nicméně třeba taková kapitola Domácí zvířata skřítků utkvěla v
dětství i H. G. Wellsovi (nar. 1866) a věru ohyzdně se promítá do Ostrova doktora
Moreaua (1896).
Je třeba říct, že ty nejlepší MacDonaldovy příběhy jsou skutečně sugestivně
mystické a strašidelně bizarní. Líčení skřetího podsvětí je sice i přímo
absurdní, ale komu ta absurdita vadí? Nikomu vadit nemůže, protože je úžasnou mocí
sugerována co pravda.
A zrovna tak podlé skřetí plány na zaplavení hornických štol. Roku 1992 vznikl
podle knihy i vysoce věrný animovaný film, ale nemyslete si, nelze to vyprávění
jenom kvůli tomu navždycky odložit v šatně…
A zrovna tak nezahodíme jen těžko zfilmovatelnou Lilith. V titulní
"roli" nás tu autor seznamuje s překrásnou, ale zlou "paní
démonů" alias první chotí prvního z lidí na Zemi, Adama alias (a podle
židovského mýtu) i smyslnou vražedkyní dětí… Lilith však je především
regulérním fantaskním, snovým románem pro dospělé uvedeným pozoruhodnou citací z
Thoreaua! Sugestivitou své imaginace se kniha blíží pozdějšímu surrealismu a je
hluboce symbolická. Mladému hrdinovi Korouhvička (Vane), který zdědil starý dům po
strýci, se v knihovně toho domu nabídne za průvodce jistý Havran, což je nepochybný
odkaz na Edgara Allana Poea. Spolu s Havranem hrdina vstupuje do světa za zrcadlem
obydleného prazvláštními tvory a zvaného Uranie. Jen postupně pochopí, že právě
on byl předurčen, aby ten svět spasil, a aby ho spasit dokázal, musí se utkat s
princeznou z města Bulika, ze které… Ano, ze které se vyklube právě Lilith.
Ztělesněné ZLO. A on musí tomu zlu odetnout zaťatou pěst. V románu Lilith se
vrací mystická představa gnostiků dotažená do provokativní krajnosti, zdůrazňuje
literární vědec Michal Peprník. Co nazýváme zlem, je jediný možný (a
současně nejlepší) tvar, ale tento tvar na sebe bere pro danou osobu a za daných
podmínek dobro.
A to je taky jedno z PODSTATNÝCH a chcete-li banálních poselství MacDonaldova díla.
Všechno zlé může být k něčemu dobré, když se tomu umíme správně postavit.
V rolích prvků paralelního světa za zrcadlem mladík skutečně odhalí i vlastní
roli a snad mu (to už si přečtěte sami) bude umožněno odhalit i vlastní, skutečné
jméno.
Ale nejdřív musí ochránit děti před Lilith.
Podaří se? Nakonec… Není opravdu zapotřebí prozrazovat příliš, ale prozradím,
že poslední, 47. kapitola románu se jmenuje "Nekonečný konec" (i
včetně těch uvozovek) a inspirovala (spolu s dalšími prvky celé koncepce) Michaela
Endeho k napsání Nekonečného příběhu.
***
Georgie MacDonald vytvořil i spoustu dalších knih - včetně realistických - a kupř.
jeho Moudrá žena (1875) líčí vysoce drastickou převýchovu dvou rozmazlených
děvčátek, ale do objemného svazku Otcové prstenu - kořeny moderní fantasy před
Tolkienem (2003, česky 2004) vybral Douglas Anderson jiný příběh: Úžasnou
mystickou pohádku Zlatý klíč (1867) z Rozhovorů s vílami, jejíž
parafrázi od Tolkiena taky známe, jmenuje se Kovář z Velké Lesné (1967).
Tolkien, pravda, miloval Mac Donalda pouze v dětství, a ve stáří, roku 1965 řekl v
jednom rozhovoru doslova: "Shledal jsem, že už MacDonaldovy knížky vůbec
nemůžu vystát."
Zlatý klíč mu náhle připadal zmatený i špatně napsaný a snad se nemýlí,
ale stejně tu Tolkien pořád vnímal těch pár pozoruhodných pasáží, a my je
vnímáme jakbysmet.
To ale tvůrci Pána prstenů a Hobita nezabránilo, aby v rozmluvě s
jedním přítelem nazval MacDonalda "starou babičkou, která káže místo aby
psala". A něco na tom je.
I když…
"Ireno." řekl Curie a vrhl při tom na Ireninu chůvu pohled, který
prozrazoval, že ho baví ji trochu pozlobit, "je od vás velmi laskavé, že mi
vůbec dovolíte vás oslovit. Vaše jméno se mi moc líbí."
Čekal, že chůva znovu zasáhne, ale všiml si, že strachy téměř oněměla.
Zírala na cosi pár metrů před nimi uprostřed cesty zužující se mezi skalisky tak,
že tudy mohl projít pouze jeden člověk.
"Je daleko laskavější od tebe, že sis zašel a vedeš nás domů,"
pravila Irena.
"Zatím si nezacházím," odpověděl Curie. "Až za těmi skalisky
odbočuje cesta k nám."
"Určitě nás však neopustíš, dokud nebudeme v bezpečí doma," zaúpěla
chůva.
"Jistěže ne," ubezpečil ji Curdie.
"Ty milý, dobrý a hodný Curdie! Až přijdem domů, dostaneš ode mě
pusu," slíbila princezna.
Chůva jí silně cukla rukou, za kterou ji vedla. Ale v tom okamžiku se to cosi
uprostřed cesty, co vypadalo jako hrouda hlíny splavená sem deštěm, dalo do pohybu.
Jednu po druhé natahovalo čtyři dlouhé končetiny jako dvě ruce a dvě nohy, ale
nyní už v přítmí těžko k rozeznání. Chůva se roztřásla od hlavy k patě. Irena
se ještě pevněji chytila Curdieho za ruku a Curdie začal opět zpívat: "Raz a
dva,/ nic nedbám,/ tři a čtyři,/ kam to mířím,/ pět a šest,/ dej se vést!/ Sedm,
osm,/ to je posun!/ Devět, deset,/ budeš viset!/ Spěchej, žeň,/ kliď se ven!/ Pavouk
je tu,/ hradí cestu!"
Ivo Fencl
TAK TO JSEM SI ZASE POČET´…
aneb ZARUČENÉ A KVALIFIKOVANÉ ZPRÁVY
Túhle jsem se dočet v jedněch novinách o tom, jak čteme a dostáváme naprosto
neověřené a někdy doslova pitomé zprávy, jen aby to bylo rychle. Dotyčný to
ukazoval na příkladu "bratislavského střelce", co prý byl nejdřív
bývalý voják, pak bývalý policajt, pan nebývalý nic, ale sběratel pušek, kterými
vystřílel pokojné a milé sousedy, kteří ovšem za chvíli byli cikánskou rodinou,
co terorizuje celý barák, aby nakonec střílel proto, že snad onen zavražděný
12letý Rom dodával drogy synům střelce a oni z nich pak byli feťáci….
Já patřím k staromilcům a kupuji si noviny a ne jen že čumím na net. Dneska (tedy
pro vás včera) jsme si šel na malém městě koupit Lidové noviny. Neměli. Na malých
městech, jak vím ze zkušenosti, Lidovky obvykle už v půl jedenácté nemají. Nad
tím se podivoval, že Lidovky prostě na malých městech jsou nedostatkovým zbožím,
už ve svém fejetonu přímo bard Lidovek Ludvík Vaculík. Ale jak se ukazuje, bylo mu
to (a nám, co občas sháníme Lidovky na stánku) platný jak mrtvýmu zimník. Tak jsem
si koupil MfD.
Já jsem snad masochista nebo co! Kupuju si noviny a časopisy a tiše, někdy hlasitě
při četbě trpím. Pamatuji ještě bolševické "noviny" i obrozený tisk v
osmašedesátém a nakonec porevoluční tisk. Množství blbostí - tedy těch
faktických, tím nemyslím záměrné politické lži - co nacházím dnes, má snad s
rozvojem "aktivní a korektní žurnalistiky" přímou úměru. Čím je něco
korektnější, tím jsou tam větší pitomosti a faktické nesmysly.
Předem se omlouvám autorům, které budu citovat a opravovat, že necituji někoho
jiného, kdo by si to víc zasloužil. Ale v trafice už měli mimo MfD jen Právo a to
nečtu. Mně stačilo těch 40 let.
Takže začneme komentářem "Papež v Anglii" od pana Rostislava Matulíka.
Koukám, čtu a hle: "anglický král a rozvodový maniak jedné osobě….
" Jindřich VIII. sice byl anglický král, ale rozvodový maniak? On měl sice šest
žen, ale zbavoval se jich ne proto, že by se chtěl z nějaké osobní vášně
rozvádět. On ty krásky nechal popravovat. Protože to potřeboval z politických
důvodů. Napsat o Jindřichovi VIII., že byl rozvodový maniak, je stejné jako napsat o
Jacku Rozparovači, že se jednalo o milovníka "chladných zbraní" - jako že
když ty ženský rozparoval kudlou.
Také věta "papežova bratrance s Downovýn syndromem, kterého režim
(nacistický) v roce 1941 popravil" je přímo ukázka "kvalitní
informace". Slovo poprava nebo též (spíše zastarale) exekuce je akt
vykonání trestu smrti. To znamená, že někde musel být nejprve zločin
který byl potrestán smrtí. Nacistická ideologie a nacistické Německo však osoby
duševně anebo tělesně postižené nikoliv "popravovalo", ale vraždilo. Ten
rozdíl snad každý civilizovaný občan chápe. (No, nechápou jej politicky korektní,
většinou levicoví novináři, kteří odporné a často sadistické vraždy páchané
muslimskými fanatiky soustavně v mediích nazývají "popravami". Takže
poprava ne, pane, byla to rasistická vražda!)
Hned vedle v sloupku nás vyzývá paní Jana Klímová "Nechme zelený proud na
pokoji". I tam lze nalézt pravé informační perly.
Hned v druhém odstavci čteme: "...z dřívějšího miláčka publika,
zelené energie, se stal otloukánek a vyvrhel." Milá autorka v této větě na
sebe prozrazuje víc, než by se na první pohled zdálo. Tvrdá fakta ukazují, že
"publikum", tedy česky "přihlížející veřejnost" či
"diváci", tedy ti, kteří přihlížejí hře (potažmo i politické), nikdy
žádnou zelenou energii za miláčka neměli. Lid byl na zelenou energii od počátku
silně alergický. A považoval to správně za intelektuálskou lumpárnu spojenou s
pokusem "podojit jejich peníze". Což byla doslova ukázka zdravého selského
rozumu. Zelená energie byla miláčkem politiků a bruselských byrokratů, kteří si na
tom dělali kariéru a zajišťovaly jim dobře placená místa, dále určitých mladých
intelektuálů (nikdy však mezi nimi nenajdete studenty fyziky, chemie, přírodních
věd či ekonomie - tedy "tvrdých věd", takže jde spíš o
pseudointelektuály) a osazenstva některých redakcí. "Publikum" mělo zelené
energie vždy plné zuby. Viz volební výsledky zelených ve všech evropských státech.
Nepřehlédnutelnou větou v článku je "Současná situace prostě trochu
připomíná šílenství, kdy ještě před pár lety dav lynčoval
každého, kdo se vyslovil pro jadernou energii…"
Tvrdí redaktorka Klímová. Pokud se pohybovala někde na manifestaci grýnpísáků,
jihočeských Mutr placených z Rakouska zapomenutými čechožrouty, ale hlavně jistými
energetickými giganty, že, (což je možné, vzhledem k jejímu věku a informačnímu
dluhu) - tak mohla být někde v nějakém takovém pseudo-davu. Ten obyčejný dav,
ti obyčejní obyvatelé přes obrovskou mediální masáž byli vždycky pro
atomovou energii. Jen se to pomalu báli říci veřejně, protože metody
"bojovníků proti atomu" byly skutečně nevybíravé - v Rakousku, Německu a
USA reálné zásahy včetně vyhazovů z práce a fakult, politické likvidace a
podobně.
Milá paní Klímová, na celý ten mediální, politický a hlavně ekonomický humbuk
nalítlo jen relativně málo lidí. A to většinou jen studenti zbytečných vysokých
škol a "aktivisté", kteří to měli nejprve jako hobby a potom jako byznys.
Vždyť v celé Evropě byli na protijaderné demonstrace posíláni "profesionální
demonstranti" za peníze. Za ruské (nafta, plyn), arabské (nafta, plyn) a za prachy
investorů do "alternativní energie".
Hlavním viníkem je prý česká blbost. No já bych neřekl, že blbost. To rozhodně
ne, milá paní. Šlo o peníze a o Brusel. Jeho nařízení a limity a jeho nevybíravý
nátlak byly jednou z prvotních příčin. A hamižnost politiků a úředníků. Ne
blbost, to ne!!! Podívejte se, kdo jsou majitelé solárních elektráren. Většina jich
je ze zahraničí a není náhoda, že právě s námi sousedící Německo (hele, to
skutečně není nic proti obyčejným Němcům, ti mají zelené energie také plné
zuby) a jeho investoři a banky jsou spolumajiteli našich solárních polí a předtím
byli němečtí zelení hlavním sponzorem a politickým "kmotrem" našich
zelených. Kteří "alternativní" energetické zdroje prosadili. Bursík a jeho
parta kvůli tomu dokonce absolvovali překážkový běh několika politickými stranami.
Také Martin Komárek, kterého jinak rád čtu, se tentokrát "vycajchnoval". V
článku "Česko hledá nového Sládka" například tvrdí: " .. fyzické
násilí většinou (tedy my, Češi) nesnášíme ještě víc než práci…"
Pan Komárek se předvedl jako genius opakovaných blbostí. To si on a většina našich
komentátorů skutečně myslí, že stomiliardové investice do země, která nemá
stále (díky zeleným) vybudovanou dálniční a železniční moderní síť přišly
proto, že jsou Češi banda líná? Oni sice zahraniční manažéři sice stále
opakují, že zde existuje velice vzdělaná, kvalifikovaná a pracovitá pracovní
síla, navíc dosti levná, a tak se sem hrnou automobilky, výrobci elektroniky,
přesouvají se sem vývojové základny, leč fakta jsou pro naše novináře zbytečná
zátěž, že?! OECD dokonce tvrdí, že našinci pracují - tedy většinou skutečně
pracují, ne jen čumí v práci do počítačů - skoro nejdéle v celé Evropě. Ale pro
pana Komárka jsme banda lenochů. Nemohli by vydavatelé novin a časopisů zorganizovat
nějaké "výrobní brigády" našich novinářů do soukromých firem? Aby
konečně přestali plácat tyhle nesmysly? A aby někdy viděli, jak a že se pracuje i
jinde než u PC v redakci?
A než skončím s prohlídkou MfD, jen bych se ještě zeptal pana Komárka: Nenapadlo
vás někdy, že těmi, kdo skutečně donutí a dostrká obyvatele ČR a nejen je, ale
celou Evropu k zvolení nějakých dalších Hitlerů a Stalinů, jsou všichni ti, co už
dvacet let lžou? O vždy nevinných Cikánech, o kterých nařizují, aby se jim říkalo
Romové. Kteří hlásají, že je jedině správné, když dovolíme muslimským
přistěhovalcům na Západě demolovat celá města a proměňovat je na oblasti
povalečství a agrese. Ti, kteří dovolili, aby nenávistní mulláhové přišli do
evropských měst a hlásáním fanatismu, násilím a strachem vyrobili z potomků první
vrstvy pracovitých a koexistujících muslimů fanatiky a příživnickou generaci? Z
potomků těch, kteří do Evropy vlastně utekli nejen kvůli penězům, ale také pro
pocit svobody? A my jsme tu hrůzu, před kterou utekli, za nimi dovezli do Evropy?
To žádného komentátora nikdy nenapadlo, že ti, co pracují a platí daně a
posílají děti do školy, jsou čím dále tím více frustrovaní tím, že povinně
živí čím dál tím větší skupinu nemakačenků? Tím myslím "bílé",
prosím!!! Ty, kteří nepracovali, nepracují a pracovat ani nemíní? A musí se kolem
nic chodit po špičkách a hlavně je nerozzlobit? Neptejte se, kdy lidi zvolí nové a
horší Sládky. Ptejte se, kdy je k tomu dnešní establishment , jehož jsou media
významným prvkem, dovedou. Když se někomu moc dlouho vrchnostensky lže, moc dlouho je
nafoukaně kárán a ponižován, když je zněj dělán hlupák, tím větší je
předpoklad, že se nakonec ukáže u nás i v celé Evropě, že lidé nehledali a
nečekali na nějakého nového Sládka. Ale na někoho daleko horšího.
Tak dost. To jsem si zase početl v denním tisku. Ach jo.
Václav Vlk st.
RADIOAKTIVNÍ ČUNEK
aneb PODRAZY, KAM SE PODÍVÁŠ
Tak nejdřív musím začít tím, že já nejsem "ten" advokát. Mám sice
zkoušky z obchodního i občanského práva, které jsem absolvoval na Institutu
řízení a "Problémy právních aspektů řízení malých podniků"
obsahovala i moje diplomová práce. Přesto jsem v právu laik. To však neznamená,
že si ze mě a z nás může někdo dělat donekonečna blázny. A v Kauze Čunek to tak,
jak se zdá, je.
Kauza Čunek začala, když se neznámý starosta - z pohledu pražských
"bossů" - z neznámého Vsetína dostal na místo předsedy KDU -ČSL. Nejprve
si řekněme, co to je či byla KDU-ČSL. Začít by se mělo nejlépe ČSL,
Československou stranou lidovou. Bývalou kolaborantskou stranou s KSČ už od roku 1948.
Její členové by se dali rozdělit nejprve na místní jihomoravské členstvo. Takový
ten správný pracovitý "rurální" lid, jehož vesnice jsou vzorově
uklizené, víno - to pro sebe a dneska i pro Pražáky - kvalitní a tak nějak se
podobají rakouským lidovcům s "lidovým" přesahem k zemitému nacionalismu a
tichému rasismu. Vedení strany v Praze a Brně jsou komunisté, co chodí do kostela.
Funkcionáři ČSL vynikali vždy neobyčejnou schopností přisát se na režim. Ve
prospěch obce i svůj.
KDU je parta, co to s křesťanskou demokratickou orientací myslí asi dobře, ale jsou v
té straně jen do počtu. V praxi většinou mimořádně neschopní a bez jakékoliv
členské základny.
A najednou byl zvolen předsedou téhle pijavice kombinované s hadem neznámý Jiří
Čunek. Kalousek se poroučel a s ním i mnohé "pevné vztahy". A navíc,
začal uplatňovat občas zdravý selský rozum, který se mu osvědčil ve Vsetíne. A to
asi neměl dělat.
To, co se pak začalo dít, by bylo možno učit jako ukázku, jak funguje
postkomunistický stát. Na jakých principech, jak je ovládán a jak jsou manipulováni
voliči, které přeci jen občas politici potřebují. Do útoku na Čunka zatroubili
zelení pravdoláskovníci v jednom šiku s profesionálními Romy, dále s celým
aparátem, který vydělává na "odstraňování diskriminace kohokoli a
čehokoli", za což byly utraceny během dvaceti let už miliardy. Aniž by se měl
jediný Cikán díky nim lépe. Strana "zelených" v čele s
nejúspěšnějším lobbistou všech dob v ČR, jistým Bursíkem, výsledky jehož
práce nás přijdou na možná dva biliony korun (dva státní rozpočty), zatroubila k
útoku. V té době totiž ovládala nejen Ministerstvo životního prostředí, ale i
další penězovod a tím je právě "Ochrana utlačovaných".
Čunkovi se povedlo něco, co do té doby nemělo u nás obdoby. Vystěhoval cikánské i
bílé nemakačenky z baráků na náměstí, takže místo otevřel pro obyčejné lidi.
Šli do plně vybavených bytových buněk řešených tak, aby odolaly i lidem, kteří
neumí bydlet v nájemních domech. To byl malér! Cikánští gangsteři, jako všude
propojení s Policií ČR, přišli o vyděračské "nájmy" a poliši o
úplatky. Ti z "nepřizpůsobivých", kteří měli zájem si polepšit bytově
i společensky, měli najednou možnost protrhnout začarovaný kruh bydlení ve špíně,
vyděračství cikánských gangsterů, buzerace od policie atd. To přeci tahle parta
novodobých otrokářů s tvářemi svatoušků, co z cikánské bídy žije, nemohla
připustit! To byl řev! V novinách a televizi. Obyčejní spořádaní lidé Čunkovi
fandili. To byla jeho druhá chyba. To nebylo možno připustit. Dále chtěl kontrolovat
výrobce elektřiny a nesouhlasil se zákonem zvýhodňujícím distributory elektřiny, a
dopustil se tak několika dalších "fó-pá".
A najednou se objevilo něco, čemu by se mohlo zpočátku říkat "Čunkovo
záření". Tedy něco, co známe z nukleární fyziky jako Čerenkovo záření.
Velice stručně jde o to, že když se na jednom místě objeví jisté existující,
byť okem neviditelné děje, jsou tak silné, že zničí každého, kdo se k nim jen
přiblíží. Právě proto, že jsou téměř neviditelné. Vydávají jen jisté
namodralé záření, asi jako obrazovka televize… To je náhoda, co?
Čunek je ve vládě, Čunek vadí, Čunka je potřeba zlikvidovat. V zájmu
nás…pardon…jich všech. Kde se vzala, tu se vzala, objevila se v novinách jistá
Marcela Urbanová. Prohlásí, že Čunek před ní onanoval, pak že se nemravně
obnažoval a nakonec že převzal úplatek.
Media se chytí senzace. Reportérovi ČT je policií nezákonně umožněn přistup ke
spisu Čunek a ten z něj zveřejní "vybrané" údaje. Policie lustruje Čunka
i jeho příbuzné naprosto protizákonně dvacet let dozadu a ve věcech, které s
udáním vůbec nesouvisejí. Případu se zmocní státní zástupci a vyšetřovatelé
"proslavení" kauzou Hučín, kde manipulovali spisy, vyhrožovali svědkům,
proslavili se zatčením stařičké matky "antikomunistického zločince"
Hučína atd.
Milá Marcelka je také první virtuální mrtvolou tohoto spektáklu. Ukáže se, že
Čunek žádný úplatek nepřevzal, a nakonec milou dámu obžalují. Vypadá to s ní
bledě, ale jako "deux ex machina" doslova božské či Boží rozhodnutí (tj.
náhle se objevující nečekané řešení obtížné či dokonce zdánlivě
neřešitelné situace) je zproštěna obžaloby. Zastavení jejího trestního stíhání
je obhajováno tvrzením, že obviněná sice vypovídala nepravdivě, ale neprokázalo
se, že úmyslně. Existuje-li nějaký právní Bůh, musel při čtení toho
rozsudku dostat mozkovou mrtvici. S naší justicí to nehlo. Paní Marcela Urbanová
je však za lživou úlohu, kterou hrála na něčí popud ve Vsetíně, společenská
mrtvola. Persona non grata.
Případ pak žije vlastním osudem. Odkudsi se objevují s evidentně padělaným
"dopisem" pro Urbanovou dva známí a policií zrovna (ta náhoda)
vyšetřovaní gauneři pánové Radim Vaškůj a Petr Šmiřák. Jako že
Urbanovou uplatí, aby nesvědčila proti Čunkovi. Obvyklá proti-finta známá z
pokleslých detektivních románů. Podpis na údajném Čunkově dopisu je falešný,
soud si myslí, že je pravý, neuvěřitelná šaškárna. Nevyjde to však. Pánové
skončí s trestním stíháním a protože nesplnili svůj úkol, pokračuje jejich kauza
s topnými oleji.
V té době už je jasné, že severomoravští státní zástupci a policie hrají
nějakou nečistou hru, že manipulují s materiály,a spolupracují s médii na
vytvoření určitého obrazu "zločince" Čunka stůj co stůj. Jediné
rozumné rozhodnutí, nemá-li celá justice a vůbec celý stát být hračkou v
něčích neznámých rukách, bylo celý případ téhle partě odebrat.
V té době je totiž i úplnému právnímu blbci jasné, že celé je to manipulace.
Někým organizovaná a řízená. Na případ se pak nabalují i jiné
"zájmy", takže to celé začíná ožívat jako "zoombie", která je
svým tvůrcem řízena jen částečně. " Severomoravákům", oblíbeným u
jistých skupin politiků, je případ odebrán.
Mediální obětí je i Stanislav Potoczek, který byl odpovědný za vydání
onoho osudového usnesení o odnětí případu zjevně zaujatým a i formálně
chybujícím osobám a za přikázání věci ze 4. června 2007 do Jihlavy
Další virtuální mrtvolou se tak stal jihlavský státní zástupce Arif Salichov,
podle jehož usnesení "nebyl trestný čin prokázán, tedy se nestal".
Media se mohla pomátnout! Jimi usvědčený zločinec že nic neudělal? No my to
dokážeme - tedy hubou, že.
Situace začala být i z celostátního hlediska vážná. Někdo se snažil shodit
Topolákovu vládu a zničit Čunkovu KDU-ČSL. V té době se setkali významní
justiční funkcionáři, později známí jako "justiční mafie".
Vysoká funkcionářka ČSSD Marie Benešová, bývalá nejvyšší státní zástupkyně,
pronesla útočný politický projev, který měl být zatroubením do útoku po
očekávaném vítězství CSSD a KSČM ve volbách. Kdo by chtěl zabránit zničení
Čunka a tím poražení vlády, bude zničen! Jen co přijdou volby. Jenže volby nebyly.
Mimořádný tlak vyvíjela ČSSD také na státní zástupce a snažila se za každou
cenu odvolat Veseckou. Někteří žalobci, kteří trvali na svém, že je celá kauza
zmanipulovaná, a kteří si včas neuvědomili "marxistickou pravdu", že
"svoboda je správně pochopená nutnost", a trvali na nesouhlasu se
zmanipulováním případu Jiřího Čunka, byli vystaveni šikaně jdoucí až do
odvolání z funkcí.
Jako členové justiční mafie byli označeni Renata Vesecká spolu s bývalým
ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem, místopředsedou Nejvyššího soudu Pavlem
Kučerou, jeho prvním náměstkem Karlem Černovským, náměstkem vrchního
státního zástupce v Praze Liborem Grygárkem, krajským státním zástupcem v
Brně Petrem Coufalem a okresním státním zástupcem v Jihlavě Arifem
Salichovem. Bránili se sice soudně, ale samotný proces byl ukázkou, jak v
demokracii soudní proces vypadat nemá.
Takzvaná "stínová ministryně" za ČSSD sice u soudu vyhrála, v praxi však
pravděpodobně prohrála svoji odbornou i politickou budoucnost. Nadále ji skutečně
nikdo nemůže brát vážně jako nezávislého právníka. Přispělo k tomu jistě i
to, že je mediálně "neprodejná". Díky jejímu vzhledu a slovnímu
vyjadřování si na tom diváci TV smlsli. Na body vyhrála Vesecká.
Kdo prohrál úplně, je soudce Cepl mladší. Jeho první rozsudek mu pro naprostou
nepřístojnost z právního hlediska vrátil nadřízený soud. Snad jej vydal v
domnění, že obrovská úcta a uznání k jeho otci se automaticky přenese na něj.
Takže vytvořil, jakoby náhodou, místo rozsudku politický pamflet.
V této fázi případu byla jistě Justiční mafie ráda, že u nás nejsou rozsudky
smrti. Protože i mně, laikovi, odůvodnění rozsudku Cepla mladšího připadalo
podivně známé. Z dob, kdy by za takovýto "zločin" byl špagát. No když
mohl dostat Mlynář "za nic" pět let, tak coby ne?!
A rány začaly padat "jak o Božím těle". Renata Vesecká projevuje sice klid
a přehled, ale tlak, aby byla odvolána, sílí. Proč sílí, když postupovala v
souladu se zákony, není jasné. Ani postup nového ministra spravedlnosti Jiřího
Pospíšila. Brání se, ale bahno na něj lítá, co to jde.
V zásadě tak můžeme říci, že jsme jen krůček od toho, abychom všechny anebo
většinu takzvaných členů takzvané "justiční mafie" i jejich protivníky
označili za virtuálně padlé.
Poslední kolo bitvy (tedy momentálně poslední, že) proběhlo ve věci kárné žaloby
na Pavla Kučeru, místopředsedu Nejvyššího soudu (NS). Něco takého demokratické
státy neznají. Do kauzy se - i z hlediska obyčejných lidí mimořádně nechutně -
zamíchala mimořádně nepopulární, Ústavním soudem doživotně neodvolatelná
předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. Podala na svého podřízeného a
konkurenta "kárnou žalobu". Její postoj je dle mnoha odborníků tak
morálně vadný, že ji vyzval k abdikaci i spolek Šalamoun.
Z hlediska politické budoucnosti je i Iva Brožová mediální mrtvola.
Pražský vrchní soud 7. 6. 2010 zbavil místopředsedu NS Pavla Kučeru funkce soudce.
Uznal ho vinným z ovlivňování vyšetřování údajné korupční kauzy bývalého
vicepremiéra a exšéfa KDU-ČSL Jiřího Čunka. Mimořádné na rozsudku není to, že
zbavil Kučeru taláru, ale jak se to stalo. Kárný senát vyslechl jak stanoviska a
svědectví ve pospěch obžaloby, tak ve prospěch obhajoby. Neuvěřitelné na tom je,
že všechna svědectví - vše pouze ústní, bez jiných důkazů - ve prospěch Kučery
nevzal úvahu a všechna svědectví proti vzal za bernou minci.
Kdyby se tohle stalo v nějakém podřadném filmu, takové pohrdání svědectvím ve
prospěch obžalovaného a bagatelizování opačných svědectví, budete očekávat, že
se na obzoru objeví kladný hrdina. V kovbojce na koni, dneska v autě - a přijede
udělat pořádek a nastolit spravedlnost. U nás nic. I novináři koukali jak vrány -
viz jejich komentáře.
V každém případě je z ostravské státní zástupkyně Zlatuše Andělové
další virtuální mrtvola, jak bylo její svědectví nedůvěryhodné. Tohle by
normálně neprošlo ani u okresního soudu, i kdyby byl soudce po flámu a přísedící
ožralí. Kárnému senátu to nevadilo. Asi věděli své.
Podíváme-li se tedy dnes na výsledek "Akce Čunek", vidíme:
1. Čunka se podařilo z velké politiky vyhnat
2. Dalším výsledkem je mrtvola KDU-ČSL, té asi není pomoci.
3. Hodnověrnost justice je na nule.
4. Soudy jsou podezřelé, že soudí na politickou objednávku.
5. Veřejnost je přesvědčena, že policie v tomto případě lhala, podváděla,
falšovala důkazy a vůbec konala protiprávně
6. Státní zástupci jsou otřeseni. Post nejvyšší státní zástupkyně byl
významově a morálně poškozen
7. Všude kolem dokola se válí "virtuální mrtvoly" právníků a
pracovníků justice. A to nevíme, kolik "neznámých bojovníků" na
nižších místech tahle hra smetla.
8. Z trosek KDU-ČSL vyrostla politická strana, o které nevíme nic, než že ji vede
kníže a muž, jenž prohrál s Čunkem ve volbách na sjezdu KDU-ČSL.
9. Samotný průběh pak obrovsky poškodil jak jméno ČR v zahraničí, tak
elementární důvěru v právní stát u nás.
Vskutku neobyčejný výsledek. A obávám se, že to nebyl posední výstřel,ten co padl
proti Kučerovi. A jak už bývá v naší justici zvykem, výstřel ze zálohy jedovatou
kulkou. Kdo zmáčkl spoušť, se ví. Iva Brožová. Ale kdo mířil a nabíjel, se
neví. Myšlenky a pohnutky "kulky", tedy soudce kárného senátu, snad už ani
nejsou relevantní.
Václav Vlk st.
|
|
Předpověď počasí v ČR
obecné zpravodajství