|
VÍKENDOVINY
aneb HOUBY, SEX A BUCHTY
"Svět je čím dál tím víc zkaženější," pravila Madla.
"Jo, jo. To určitě," pravila Zdena. Je starší, a tak při procházce občas
užívá kvůlivá dechu kratších slov. Na to, o jak málo je Madla mladší, a že
denně vyhulí dvacku cigaret, má dechu tolik, že je to až k nevíře. Dámy šly
právě na "krasohledy" a taky trochu na houby. "Krasohledy" byly
zaručený, neb nebe bylo modrý a stromy zelený a slunce svítilo, a tudíž bylo daleko
vidět. Houby ne. Houby jsou vždycky nejistý!
Vy nevíte, co to jsou "krasohledy"? No, pokud jste starší anebo jezdíte
častěji do Německa či Rakouska, tak je to to samý co "Schöne Aussicht".
Což najdete na reklamních stránkách pensionů a hotelů, ba i Bauernhofů v
německy mluvících státech. (Teď jsem si kliknul na Česko a najdete to tam u
podobných podniků taky - a taky často v němčině.) Mám rád mám tyhle informace v
automapách anebo na cedulích u rozcestníků, odkud vás navedou na vyhlídkové trasy
po krajině. Tedy hlavně v německy mluvících zemích. U nás to bohužel ještě
časté není. To je paráda, projet se po okreskách autem anebo na kole krásným krajem
a na augenblikách se těšit na krásné krasohledy. Já mám, co s týče Německa,
nejraději ty ve Schwarzwaldu, taky kolem Spessartu anebo na Rheintalu. V Česku v
Beskydách a v jižních Čechách a.. a.. prostě skoro fšude.
Dámy byly skromnější. Šly jen za vesnici. V očekávání krásných výhledů
vyrazily na procházku na louky s tím, že je oblaží a ducha potěší pohledy na
stráně, lesy a na protější kopce. Malá procházka nikdy neuškodí a houby rostou.
" Vidíš to? No vidíš to?!?!" ukázala Madla najednou na plácek za bývalou
stodolou. "No vidíš je?! To budou voni!!" rozčileně vyhrkla.
"Určitě," pravila Zdena. "Já tady takovýhle tydlencty různý vidím
každý den. Teď už od začátku týdne. Holota jedna!" dodala s hlubokým
přesvědčením.
"Svět je čím dál tím víc zkaženej," povzdechla si Madla. "Dřív to
bejvaly časy…" zamyslela se. Druhá dáma navázala nit rozhovoru: "Ne, že
by tady dřív neparkovaly auta! To tedy ne, totiž ano. Parkovaly. Ale člověk se mohl
skoro stoprocentně spolehnout, že to bude v tom autě nějaká štětka od silnice s
kunčaftem. A dneska? Dneska!?! Dneska je to skoro pokaždý nějakej houbař! Někdy i
celý rodiny!" Zdena se zastavila, aby se mohla nadechnout po tom proslovu. Věk je
prostě věk.
Madla přitakala a převzala téma: "Jó, jó, ještě nedávno….., já to tady
znám, když tady courám se psem, ……, tak voni byli tihle kunčafti těhle holek
některý i slušný… Když mě zmerčil včas, tak si sice ještě natahoval kalhoty,
ale slušně pozdravil. Sasíci hezky ´Gutten Tag´ a Bavoráci ´Grüss Gott´. Ale
dneska? Ani nepozdravěj, tyhle houbaři zatracený. Některý takový blbci chodí na
houby i s igelitkama. Dovedeš to pochopit?" kladla řečnickou otázku. "Jak v
televizi hlasatelka vyvalí oči, jako když kocour sere do řezanky, a zahlásí, že
"rostou houby", tak je to tady samý auto."
Dámy minuly obloukem zaparkované auto, co kdyby v tom byla nakonec skutečně nějaká
ta štětka v pracovním procesu, že aby nerušily, a volným krokem se konečně vydaly
k chlumkům na louky. Nejlepší je spojit dobré s užitečným. Když už ty houby tak
rostou, že si užijí možná obojího.
Jen zkonstatujme, že dámy se potěchy duše dočkaly. Neb z louky za bývalou stodolou
jsou krasohledů mraky. Ovšem na houby nelze zapomenout. Očkem je stále sledovaly.
Kdyby někde nějaká jukla. Třeba křemenáč pod břízkou, kdyby…
On v zásadě žádný pravověrný Čech na houby nikdy nezapomene. My to prostě tak
nějak máme v krvi. To se mne jednou v San Sebastianu ptal švagr mého kamaráda, jistý
Christus-Maria - to křestní jméno - jak to, že jsme tak posedlí houbami a jestli to
máme od svých dávných předků, tak jsem mu přisvědčil. Přeci se s Baskem nebudu v
Baskicku hádat. Když bylo jasné, že on, jakožto národnostně hrdý Bask, hledá své
národní kořeny, kde to jen jde. A my, Češi, je jako malý národ dle jeho mínění
musíme, prostě m-u-s-í-m-e hledat taky. A navíc, když mi chvíli předtím povídal,
jak nás Čechy a Moravany obdivuje. Že žijeme skoro uprostřed Německa a mluvíme
česky. To oni, hrdí Baskové - vypadal přitom, jako když mu ETA není lhostejná -
dneska už všichni mluví španělsky a baskicky se většinou jen učí. Jak přiznal,
dosti neúspěšně.
Tak pochopte, mohl já jsem mu něco vykládat o profesoru Smotlachovi?! Víte, jak bych
ho ranil? Proč jsme, proboha, ausgerechnet v San Sebastianu, na břehu moře, mluvili o
houbách? No my jsme totiž předtím rozebírali případ, kdy jeden z Čechů, pravý
Moravák, společný známý, co se uchytil v Madridu, měl pořádný malér s místní
Guardia Civil. Tedy s policajtama.
Dotyčný pán, bytem momentálně v Madridu, neodolal své touze a vášni a šel na
houby. Někteří Španělé chodí taky na houby. Ne, že ne. Ale sbírají je na
loukách v okolí Madridu. Takové nějaké divné houby. Něco jako naše mlženky, co
rostou v jižních Čechách. Já je nesbírám, tedy ty španělský, páč je zaprvé
neznám a zadruhé rostou v ohradách. Ve Španělsku. Ty houby. A ty louky, co na nich
rostou, jsou taky v ohradách. Vlézt se tam dá. Žádný problém, technicky řečeno.
Kolem vééééélikých luk a pastvin - ony to jsou hlavně pastviny - jsou jen takové
kamenné zídky. Ze šutrů postavených nasucho. Kde by tam taky vzali jíl, tam žádný
není. A ty zídky jsou vysoké jen asi tak metr a půl až metr osmdesát. Takže
dovnitř lehce hup…. a hned raději zase hup ven. Ona totiž jsou tam na těch loukách
také zvířata. Třeba koně. Krásní koně. Volní koně, co se klidně pasou anebo
naopak běhají jen tak sem a tam. Případně tam někde hodně daleko (ony to jsou tak
strašně velké pastviny, že by u nás zabraly, když to přeženu, desetinu okresu),
bývá takový ostrůvek stromů. Doubků. Naši ekologové by byli úplně hin. Hned by
se chtěli jít podívat. Nedoporučuji. To, co by z té velké dálky případně mohli
považovat za koně - oni tihle intelektuálové a kavárenští diskutéři mívají
slabší zrak -, tak to by mohli nebýt ušlechtilí vraníci a kobylky, ale ještě
ušlechtilejší býci. Moc krásný býci. Ovšem z dálky. Nebo za vysokou ohradou.
Festovní. Hodně festovní!
Pokud by to ovšem nebyli ani koně ani býci, tak by to mohla být prasátka. Tedy
prasátka…. Černý divoký bestie, co žerou celý život žaludy a bukvice a volně se
pasou a pak z nich je bezvadná sušená šunka Jamón ibérico, co se prodává v
obchodech s názvem, pokud si to dobře pamatuji, Museó de Jamón. A teď mne tak
napadlo… že bych to těm našim ekologům přeci jen doporučil…? Když si vzpomenu
na ty jejich pyjovětrníky a křemíková pole....
Takže já do ohrady na houby tedy ne. Ovšem jinde by to snad šlo. I ve Španělsku.
Což inkriminovaný kamarád věděl. Ale kam? No… Jedete-li z Madridu na sever přes
Tres Cantos k pohoří Sierra de Guadarrama, až přijedete do městečka Miraflores de la
Sierra, tak… a já vám to dál neřeknu, vy jste schopní tam na ty houby jet i s
autobusem, až pojedete s cestovkou na poznávací zájezd po Španělsku. Já vás znám!
Takže nahoře, na hřebeni s krásným výhledem - když je dobré počasí, je vidět na
Madrid a na Guadarrama a na Manzanares el Real a tak vůbec - měl náš hrdina kamarády.
Co tam v krásném srubu dělají v létě "požární hlídku". V zimě
nedělají nic. Jako ten typický mladý Italský zedník: v zimě nedělá a v létě
hledá práci, že.
Takže odtamtud koukají ti hasičští hlídači z verandy srubu do kraje (je to ve
výšce cca 2000 metrů) a pokuřují a kdyby něco, zavolají hasiče. A kolem té
požární strážnice je borovicový les. Pod borovicemi je krásný mech. A ten mech je
v té výšce docela vlhký, čímž a tímž pádem … tam rostou krásný borováčci.
Hnědý hlavičky, žlutý pod kloboučkem, rozkošné nožičky… A je jich tam, když
rostou, hafo.
Takže český - totiž moravský - milovník hub zavětřil svoji příležitost. V
Madridu a okolí žije dost "los Polakos", což jsou ve španělském podání
Poláci, ale i Češi a Slováci a další indiferentní Slovani - Rusové ne, ti ne, ti
se nedají splést nikde na zeměkouli - a ti si určitě rádi dají míchanici anebo
houbovou polívku anebo gulášek… Stačí ty houby nasbírat, dovézt jim je a dobře
výhodně prodat. Ony se ty místní různé "paeji", což je rejže s něčím,
"Tortillas de jamón y uevos", což jsou brambory zapečené se šunkou a vejci,
"Asado de carne" - grilované kousky masa s bílým chlebem - a "Ensalada
mixta" většinou většině už poněkud přejedly.
Nasbírám houbičky, řekl si, prodám a budu ve vatě. A jal se sbírat, co to šlo. A
šlo to. Za chvíli měl svoji dodávku vzadu plnou borováčků. S vidinou velkého
výdělku se spouštěl serpentinami dolů k jedné z madridských dálnic.
S "Guardia Civil de Trafico" je asi stejná sranda jako s našimi dopraváky.
Červené světlo, plácačka, na břiše samopaly, jsme konec konců v horách a
baskická ETA nespí. "Takže, pane řidiči…" Vše by nějak šlo, až se
podívali dozadu. Hromada podivných hub, jaké policajti neznají, a dotyčný cizinec
dle dokladů odněkud z Divokého východu. A tvrdí, že jsou ty neznámé a určitě
podezřelé houby jedlé. No to určitě nejsou! Každej místní policajt ví, jaké
rostou kolem Madridu houby. Ty, co se jedí. A tyhle nikdy neviděli. My ti dáme, že
jsou jedlý. My víme svý! Marně neposílá americká protidrogová centrála
oběžníky, že v lesích podobných exotických zemí rostou všelijaký nebezpečný
houby plný drog! V Mexiku a Hondurasu a taky v Mongolsku a tenhle chlap je někde tam
odtud… Zeměpis nebývá u většiny policajtů na světě silnou stránkou.
Zavřít! A jak rozhodnuto, tak se i stalo. Chlap jedna zatracená zapíral a zapíral. Na
nějaký ten joint v jeho kapse policisté kašlali. V noci vozí mladí Španělé z hor
celé ruksaky marihuany z "tajných" políček. Ani evidentně pašované
cigarety je nezajímaly. Ale ty drogový houby, to bude úlovek, až mu to dokážeme. A
teď hlavně, jaká to ta droga je. On pořád vykřikuje " pór ó fa chek"
a vymlouvá se, že prý jsou "muj bueno, para "ham-ham". Ééé.. tener
mucho aquel, sakra, jak se to řekne, "para comida".
Já ti dám "para comida" mysleli si policajti, to bude něco …jak to tady
píšou v té příručce…, ty drogový houby… jo, Psi-lo-cybe anebo tadle Hei-mia
sa-lo.. ne…Hei-mias… sakra, kdo to má přečíst, jako tadle nebezpečná Sali…cofi…
cifofi… lia... sakra, pacholek jeden, to jsou problémy, ten z tý basy jen tak
nevyleze!! .
Pacholek měl pravdu. Byly to borováčci. Ovšem v Madridu je i v říjnu kolem třiceti
stupňů a ty borováčky byly v autě a to auto stálo na dvoře a na ten dvůr svítilo
žhavé španělské slunce ……
Brzo to vypadalo, jako když tam mají v tom autě dobře uleželou mrtvolu. Taková
hromada zapařených borováčků v autě a za sklem v uzavřeným prostoru … Mezitím
probíhal urputný policejní boj, aby se buď východní zločinec přiznal… anebo aby
konečně někdo zjistil, co to je zač za ty drogový houby, co nikdo nezná. Jak že to
ten syčák říkal? "Pór ó fa chek? Co to jen sakra může být. Já
to nikde nemůžu najít! Takovou věc. Nic takovýho neexistuje! A na co toho má ten
chlap plný kufr auta?
Nakonec byla příroda silnější. Spařený houby zvítězily. Neradi vytáhli
policajati onoho podezřelého zločince z cely a posléze vyhodili z úřadoven Guardia
Civil. Jen už aby byl někde pryč s tím strašným smradem, i kdyby to měla být směs
kokainu a lysohlávek prosypaná LSD.
Jo, sbírat houby v cizině není jen tak. Jak vykládal kamarád Egon, v Mongolsku…..
No tak dobře, dobře, až příště.
Mezitím se obě dámy, co se dívaly na ty krasohledy, obrátily na cestu domů. Na louce
před nimi zasvítily klobouky bedel. Jak světlehnědé lampiony anebo nějaké znamení
směrem k nebesům. Nešlo je přehlédnout. Však už o nich dámy od příchodu na louky
věděly. Ale dělaly, že jako nic. Že je nevidí. Protože když nějaký houbař houby
vidí, musí je sebrat. Mezi houbaři se stále ještě nerozšířila poněkud úchylná
móda, jaká panuje mezi rybáři, že chytí rybu a pak ji zase hodí do vody. Tak proč
na ty ryby chodí? Aby jim háčkama trhali huby?
Houbař houby, které najde a jsou jedlé, sebere. Ale tady bylo těch bedel letos až
moc. "Budeme dělat, že je jako nevidíme, anebo že vidíme jenom některý,"
pravila Madla a Zdena souhlasila. A tak si utrhly každá jen dvě…tři…. totiž
čtyři…no tak jó, tak tedy pět. A šly s pocitem dobře vykonané práce domů.
Večer si udělala Zdena ty bedly jako řízky, takže ji druhý den bral žlučník. Ale
co by houbař pro svoji vášeň neudělal, že jo?!
Madla vyrazila druhý den ještě dopoledne na kopec a vracela se domů dosti
našňupnutá. Bedly nakonec člověk na místě nechá. Ale ona našla, protože letos
houby rostly, tři krásné véééliké pravé hřiby. S hlavou jako slušný klobouk. A
haldu roztomilých menších hříbečků. A celou rodinku kozáků s krásně červenými
hlavami. Že to není na rozčilení? Ale je! Protože kdo to má pořád čistit a letos
je hub už tolik, že už je má nasušený a zamražený a snědla už dvakrát houbovou
polívku a houbový guláš se jí povedl nějak asi pro osm osob a kdo to má pořád
jíst, že jo?! …
Letos rostou. Ježíšek to snad předem věděl, že porostou, protože mi dal k minulým
Vánocům nový kapesní nůž. Hodil se.
*
P.S. Pokud byste se chtěli také koukat na krásnou přírodu, na nějaký ty krasohledy,
doporučuji třeba trasu Karlovy Vary a zadem přes přehradu kolem Ohře na Bečov a
Teplou. Anebo obráceně od Bečova nad Teplou, tam navštívit hrad a kouknout se na
"Relikviář svatého Maura" (něco takového jste ještě neviděli) a pak si
dát oběd před Karlovýma Varama v Březové - zahnout za hrází doprava v krásné
hrázděné restauraci Alte Mühle -Starý Mlýn.
*
P.P.S. Mně ten hotel nepatří, já jsem si tam jen fotil kachlová kamna do své
příští knížky. A taky jak se v nich pečou buchty. Ty, co jsou v titulku, vy
nemravové.
   
Václav Vlk st.
NAŠINEC V BARMĚ
aneb UŽ JSTE BYLI V BARMĚ? JÁ TAKY NE
Už jste byli v Barmě? Nebyli? No, já taky ne. Barma, země dnes z rozhodnutí
generálů zvaná Myanmar, je pro většinu našinců neznámá. Jako nedávno
jiné. Zeptáte-li se dneska na kdysi exotické země, jako byl tajemný Egypt či
vzdálené Thajsko, jako jestli tam dotyčný byl, většinou narazíte na "děsnou
zívačku" či "hluboký nezájem", protože tam už byl každý. Kdo byl
ale v Barmě?
Svět na stránkách novin a PC vypadá jako naprosto přehledná skládačka, kde není
nic zajímavého. Ale je! Najděte na mapě Barmu. A když jste tam, tak se koukněte na
mapu kolem Barmy, tak hned vedle je Laos - co tam?!? Pak Kambodža - fuj, samá mrtvola,
Pol Pot a krásný holky, co prý skoro všechny mají AIDS. A Vietnam? Vietnamce zná
každý, ne?!
No, jak vypadá Vietnamec, ví každý, ale jak vypadá Barmánec, neví nikdo. Živého
Barmánce snad nikdo z nás neviděl. V zemi vládne vojenská junta, která vězní
jistou Aun Schan
Su Ťij, a občas se tam bouří buddhističtí mniši a to je tak vše, co se o tom
státu ví. Dotyčná disidentka Su Ťij u nás lidi moc nezajímá, až na lidskoprávní
aktivisty a Václava Havla. A od té doby co, obdržela Nobelovu cenu míru, tu, co dostal
taky arcivrah Jásir Rafat a nedávno taky u nás mezi občanstvem silně nepopulární
blouznivec, co je momentálně presidentem USA, jistý Barack Hussein Obama, nějak obdiv
k téhle ceně opadl. Pouze ti, co se o tuto tajuplnou zemi plnou mnichů více
zajímají, vědí, že dotyčná dáma je dcerou "osvoboditele" země od
anglického koloniálního "jha". Což byl poslední režim, který tam do
začátku tohoto století stavěl silnice, zřizoval záchody a zaváděl alespoň
nějaký pokrok. V rámci poválečného nadšení po II. světové válce, kdy byl v
módě socialismus, vyjednala místní protijaponská Liga proti fašismu a za svobodu lidu v poblouznění svobodou s
Velkou Británií nenásilný přechod k samostatnosti. Což byl začátek návratu od
jakés-takés demokratické vlády pod panstvím Britů k běžnému scénáři vývoje v
tzv. rozvojových státech. Liga vedená náčelníkem odboje proti Japoncům vyhlásila
Barmský svaz, který se rychle přeměnil na Socialistickou republiku Barmský svaz.
Hrdina odboje Aun Schan byl v rámci boje o moc zastřelen. Barmská komunistická strana
- Čína je hned vedle a s Barmou sousedí - rozpoutala občanskou válku a nakonec se
armáda namíchla, neb komunistické "úspěchy" byly podobné
jako v sousedních státech, a nadvakrát udělala převrat. Lid už měl maoistických
představ o blahobytu a pokroku také plné zuby. Takže neprotestoval. Naopak. A
vítězní generálové vládnou dodnes. Občanská válka utichla - i když neskončila -
a generálové zavedli tvrdý a taky naprosto neschopný režim. Zdá se, že
socialistická anebo nacionalistická ideologie v rozvojových státech vede všude k
podobným koncům. I když, jak se zdá, buddhističtí obyvatelé sice trpí, ale
většinou na místní poměry jen mírně. Hlavně porovnáme-li to s režimy po
vítězství komunistů v Kambodži, Laosu nebo Vietnamu. Takže mají generály a
diktátorský režim dodnes.
Kdo se zajímá víc, jak to v té zemi tisíců pagod a chrámů, mírných a
usměvavých lidí - alespoň k turistům - vypadá, může tam jet na turistický
zájezd. Ovšem než tam pojede, bylo by dobré o zemi něco vědět. Výbornou
možností, jak jsem již říkal, je koupit si knížku Olgy Walló. Ano správně si
vzpomínáte na slavné filmařské jméno K. M. Walló - jde o otce autorky, která v
knížce s poněkud nepřitažlivým názvem "Barma - pohled profesionálního
průvodce" vypravuje o cestě po této krásné zemi. Bohužel, paní
Walló poněkud zapomněla na všeobecný úvod do historie země, takže čtenář
zpočátku poněkud tápe. Doporučuji tedy před začátkem četby kliknout na cs.wikipedia.org/wiki/Barma
a mnohé vám bude jasnější.
Děj knihy nemá žádné dramatické zápletky a pokud rychle přeskočíte některé
"intelektuálské dušezpytné" úvahy vypravěče děje, malého průvodce
českých turistů (malého výškou), naleznete mnoho zajímavých informací. Zvláště
ti, co se zajímají o buddhismus a staré indočínské animistické věrouky, možná
nad touhle knížkou pochopí, jak mnoho se evropský jakoby-buddhismus liší od
skutečné buddhistické víry. Která vychází z naprosto jiné historie, jiného
životního postoje a vnitřní filosofie.
Sochy a chrámy, obyčejní lidé a pro nás nesmírně hmotně jednoduchý život -
nepleťme si s primitivní - ukazují jiný svět. A jen výčet bývalých královských
měst a jejich bojů a ničení a vnitřních krvavých válek by měl zbavit
romantických představ mladých Evropanů, levičáků a bojovníků "proti bílému
útlaku" a ukázat jim, že exotický neznamená mírumilovný.
Čím déle knížku čtete, tím více vás uchvacuje. Počáteční převaha zdrobnělin
- čajíček a uniformička a Romíšek (jakási podivná zdrobnělina jména Roman, snad
proto že vypravěč je gay?) - postupně mizí. Jen to strašné oslovování skupiny
turistů průvodcem slovem "mazlíci" vydrží autorce až do konce knihy. Až
mně vstávaly chlupy po těle. Několik průvodců turistů osobně znám. A slova,
kterými v duchu, ale i nahlas "mezi sebou" oslovují svém klienty, jsou
rozhodně silně jiná.
Text doplňují barevné fotografie Radky Tkáčikové, trošku popisné, ale
profesionální. A co pro nás, ale i pro naši mladou generaci, která osobně nezažila
socialismus, musí být fascinující, je návštěva země, kde sice vládnou
generálové, ale jak se říká, jinak je to tam "v bleděmodrém", nemlich to
samý jako byl náš "reálný socialismus".
A zajímavý je i neideologický konec desetiletí uzavřené diktatury, popisovaný jen
tak mimochodem při vyprávění. Bývalá Rudá Čína, jejíž ideologičtí souputníci
prohráli boj o moc v Barmě za strašlivých obětí z řad Barmánců, a vyprodukovali
tak vlastně dnešní generálskou juntu, dnes silou svého kapitalistického jakoby
komunismu nenápadně a nevratně dobývá Barmu. Na tom ani generálská klika nic
nezmění. Čínské oblečení, čínské motorky, čínské potraviny a jediný
skutečně otevřený pozemní hraniční přechod …do Číny, to vše mění Barmu v
zemi, kde "zítra bude skutečně znamenat zítra".
Přečtěte si knížku a máte-li zájem se podívat, jak vypadá rozkládající se
(nacionalistická) normalizace tak podobná naší a vítězný pochod Číny do Nových
teritorií, jeďte se tam podívat. Ale nejdřív si přečtěte tuhle novou knížku o
Barmě.
Václav Vlk st.
FTIP: Kde končí láska
Dnes ráno jsem byl v trafice. Byl jsem tam pět minut. Když jsem vyšel ven, stála tam
policajtka u auta a vypisovala blokovou pokutu.
Tak jsem šel k ní a řekl jí:
"Ale no tak, zlato, to takovýmu fešákovi, jako jsem já, nemůžeš dopřát ani
malou přestávku?"
Ignorovala mě a dál zapisovala pokutu.
Nazval jsem ji nenažranou policajtkou.
Podívala se na mě a začala vypisovat další pokutu, za sjeté pneumatiky.
Tak jsem ji nazval blbou šlapkou.
Tu začala psát třetí pokutu!
Tak to šlo dalších dvacet minut.
Čím víc jsem ji dráždil, tím víc psala.
Mně to bylo ale jedno.
Já tam byl pěšky.
***
Bajka
Zvířátka v lese se dohodla, že si postaví sídliště.
Vyslala do města mazanou lišku, aby tedy sehnala potřebná povolení. Přešel den,
dva, tři, týden a liška nikde. Po čtrnácti dnech se vrátí se staženým ocasem a
celá zničená povídá:
"Třicet pět povolení jsem sehnala, ale to třicáté šesté, nejdůležitější,
se mi sehnat nepovedlo."
Poté zvířátka vyslala medvěda. Není sice nejchytřejší, ale je nejsilnější,
takže by mohl ledacos zařídit, řekla si.
Přešel jeden den, dva, týden a medvěd nikde. Po měsíci se vrátí, vyhublý,
vystresovaný a říká:
"Třicet pět povolení mám, ale to šestatřicáté, to prostě sehnat nejde."
V tom se přihlásí vůl, že by to zkusil ve městě vyřídit.
Zvířátka se pousmějí a praví:
"Ty vole? Když to nezařídila mazaná liška ani silný medvěd, ty tam nemůžeš
uspět!"
Ale vůl se nedal odradit a vyrazil do města.
Za tři dny zvířátka po ránu vzbudil velký rambajs. Vstanou a vidí v dálce vola,
jak si to maže k lesu, za zády bagry, jeřáby a náklaďáky s pískem. Zvířátka se
radují a diví zároveň, ptají se:
"Vole, jak jsi to dokázal?"
"Jednoduše," povídá vůl, "přijdu na úřad,
otevřu první dveře - spolužák!
otevřu druhé dveře - spolužák!
otevřu třetí dveře - spolužák!..."
***
Moudra ze života
Láska na první pohled? Zní to sice romanticky, ale to se pouze setkají dva nadržení
a ne moc vybíraví lidé.
Sexuální soulad po čtyřicítce? To bolí hlava ne jen ji, ale i mě.
Svou manželku jsem si vzal proto, že protiklady se přitahují. Ona byla těhotná a já
ne.
Mnoho žen si stěžuje na nemožnost podívat se muži přímo do očí. Je to však
důsledek faktu, že ženské oči nejsou umístněny na hrudi.
Včera mě potkalo štěstí! Přišlo se se mnou rozloučit.
Na Valentýna jsem zažil nezapomenutelný erotický večer! Ona byla v průsvitných
kalhotkách, nahoře bez, na nádherné široké posteli. A já byl v teplákách a
bačkorách … s dalekohledem v domě naproti.
Žena se často zamiluje do svého ctitele jen proto, že obdivuje jeho vytříbený vkus.
Já nejsem pedofil! Já jsem pouze nedočkavý.
Skutečná deprese je stav, kdy se už i při skupinovém sexu stále cítíš poněkud
osamělý.
Milování je mi vzácnější než vánoce. Vždyť vánoce tu jsou každou chvílí.
Žena mě už delší dobu podvádí a velmi mě to trápí … stále mi totiž nerostou
parohy! Bože, co když mám málo vápníku?!
Kdyby lidé nebyli tak závistiví, zlí a lakomí, tak by jedna ženská stačila pro
celou vesnici.
Každý muž potřebuje k životu tři ženy: matku, manželku a aspoň jednu, která ho
považuje za muže.
Vždy, když mě posere holub, děkuji Bohu, že nedal křídla i krávě.
Léty muž získává jednu téměř mysteriózní schopnost - dokáže ukojit svůj
sexuální hlad obyčejným jídlem.
Jestliže prochází láska opravdu žaludkem, tak kde teda potom končí?
Potřeboval bych snížit svou potenci! Sexu mám stále plnou hlavu, ale chtěl bych to
posunout níže.
Je to velmi nespravedlivé, že jídlo zůstává několik sekund v ústech, několik
hodin v žaludku a několik měsíců na bokách.
Na stará kolena se začínám podobat dveřím - když jsem namazaný, tak si nevrznu.
K čertu i s tímhle středním věkem! Důchod mi nedají, protože jsem příliš
mladý, a ženy mi nedají, protože jsem příliš starý.
Když ti bude v životě smutno a nic se ti nebude dařit, vzpomeň si na to, že jsi byl
kdysi tou nejrychlejší a vítěznou spermií.
Přechod na letní čas mi fakt způsobuje problémy. Předtím jsem měl erekci ráno
doma, teď až v autobuse.
Peníze přicházejí a odcházejí … a odcházejí … a odcházejí … a odcházejí
…
Vždy, když jsem vstoupil do tajemných dveří s nápisem "Ženy", našel jsem
tam jenom WC.
A CO DĚTI?
aneb MAJÍ SI CO ČÍST?
Ve velevážně míněném článku ve vědecké příloze seriozního listu jsem se
dočetl, že dle posledního výzkumu známého amerického vědeckého týmu děti
přestávají číst a lze očekávat, že nejdéle do dvaceti let se nebude číst vůbec
a lidé budou trávit až 12 hodin denně u televize. Taktéž seriozní západoněmecké
university potvrzují nastupující trend. Děti nečtou…
Něco je špatně? Cože? Že už není Západní Německo? No to není, ale takovéhle
blbosti, co jsme četli před čtyřiceti lety, se píší furt. A co by se nepsaly, když
jsou ty "granty", že ano?!? A aby dotyční vědátoři příště zase dostali
penízky, tak musí vyprodukovat co nejděsivější předpověď, páč aby pak mohli
zkoumat, jak se hrozivě splnila. Ovšem myslím, že značná část veřejnosti dá
hlasatelům podobných názorů za pravdu. Děti nečtou, zatímco my jsme …
Pokud vím, tak moje děti, dnes dospělé osoby, pokud jsme je od toho nevyhnali,
dokázaly sedět u "bedny" od poledne do večera. Naši vnuci už u televize do
rána nesedí, oni sedí u počítače. Když venku prší, tak jsou schopni pendlovat od
PC k TV a zpět, až mám obavu, aby neměli čtverečkový oči. Odlákat děti od
podobné zábavy se pokusil náš známý tím, že naučil babičku svých synů hrát na
počítači hry. Což skončilo tak, že musel své matce - tedy babičce vnuků - koupit
notebook, protože si vnuk stěžoval, že ho babička nechce pustit k jeho počítači,
protože se jí ne a ne podařit zastřelit potřebný počet padouchů, aby se dostala na
potřebný "level". Takže ono je to těžký.
  
Hlavně to mají těžký ty děti. Nabídka knížek, které by byl vhodné pro
začínající čtenáře, je totiž strašlivá. Dle mého soudu. Já chápu, že si
nebudou číst v Rychlých šípech a že ani Fifinka, Pišta a Myšpulín je neuvedou do
tranzu. Tak co jim nabídnout?
Přiznám se, jsem rád, že už nemusím klukům číst z takových těch jakoby
omalovánek, protože to, co se teď vydává, na mě působí depresivně. Něco tak
blbého jsme proboha nečetli ani my. Kdy jsem chtěl před nějakou dobou předčítat z
jakési knížky přeložené z angličtiny a pojednávající o "mašinkách",
co vypadaly na obrázcích, jako kdyby je malíř kreslil ale v hodně silném rauši a
text vypadal podle toho, pravil vnouček, jestli bych mu raději nevyprávěl nějakou
pohádku sám. Taky to nemohl "zkousnout".
Chcete-li, aby mládež začala číst, je nutno jim nějaké to stravitelné čtivo
předložit. A nalákat je na dobrodružství čtení. Jak se jednou chytí, už v tom
jedou celý život. Už za nás, v době stalinismu, to bylo těžké. Když jsem dočetl
všechny pod rukou předávané "Vpředy" a když už nebyly ve starých
Junácích vůbec žádné povídky typu "B-24 Matylda se nevrací" a došly i
Rodokapsy s lákavými tituly jako "Ranč u Zlaté podkovy", bylo zle. Rodokapsy
jsme někdy tak od čtvrté třídy milovali, poněvadž na obrázcích hned bylo jasné
že ten s černým kloboukem je zločinec Fred a vyzývavá bruneta Marion je zrádkyně.
Zatímco blonďatý Jim - ten s bílým kloboukem - získá lásku blonďaté rančerovy
dcery. To bylo něco!
Když už nebylo ale fakt co číst, ani "Timur a jevo kamandá", došlo u mne
díky kontaktu s větším než menším množstvím sestřenic na romány Červené
knihovny jako "Primánka Mája", "Odvážné srdéčko" a podobně.
Což bylo děsný. Jak rychle jsem to přečetl.
Chcete-li naučit své dítě číst, musíte na to rafinovaně. Rozhodně zapomeňte na
to brát si vzory podle životopisů slavných, přestože tvrdí, že ve dvanácti letech
četli Puškina a bez Dostojevského nešli do postele, aby ho vystřídali některým z
Mannů. Tak to ani náhodou.
My začali s klukama číst ve škole pod lavicí Trosku, Setona, Verna, někdy taky Marka
Twaina. Dneska je mi jasný, že o nás ti učitelé museli vědět a že asi byli rádi,
když jsme si my grázli ze zadních lavic četli celou hodinu a byl od nás pokoj.
Ale co dát ke čtení té dnešní esemeskové a počítačové generaci, aby vnímala
víc než jen "buch-buch-duc - ááááááá - buch, prásk.. uíí uíí
uííí"?
Na Čapka mne v deseti rozhodně nechytili. A je taky nechytím. Ale obrázky v knihách
Julese Verna, hlavně ty od Vilímka, to jo. To bylo něco. Ale dneska? Je to moc silný
-ty knížky. Dlouhý texty a těžký do ruky a … co já bych těm klukům sehnal?
Až jsem na to přišel. Dostala se mi do rukou útlá knížka. Prý komiks. Tedy já
nejsem přítel komiksů. Já mám rád kreslené příběhy. Jako byly Rychlé šípy.
Naše děti milovaly Čtyřlístek. Ovšem nová řada kreslených knížek, co začala
vydávat Grada s názvem KomiX, to asi bude ono. Tedy pro vnuky. Kreslený
příběh "20 000 mil po mořem" nebo "Cesta do středu
Země" vypadají, že i další v barevných obálkách anoncované knížky,
jako "Tom Sawyer" či "Robinson Crusoe", by neměly být
špatné.
Takže, přátelé, než se vydá vaše žena, dcera či snacha s poněkud vytřeštěným
pohledem shánět do supermarketů sešity, tužky, pera, gumy, obaly, cvičky, školní
tašky, pastelky a modelínu, vyhněte se tomu šílenství vtipně. Řekněte, že
půjdete rádi s ní (doufám, že neomdlí) a když měla tak báječný nápad, že vy
máte taky nápad, a to koupit dětem nějaký hodnotný dárek třeba k Vánocům. Ty
budou za chvíli. S tím každá žena souhlasí. A kupte jim něco ke čtení. Třeba
tyhle malované příběhy.
Uděláte dobrý skutek, zvýšíte nepřímo vzdělanost svých potomků, potažmo
celého národa vůbec, a aspoň na chvíli zmiznete od poněkud nepřítomné ženské
"na lovu".
Jo a jsou dneska i supermarkety, kde mají uvnitř lavičky, jako v Globusu ve Varech. A
tam si to můžete i přečíst, a tak vydržet holčičí šílenství předškolního
nakupování. A jestli rádi čtete, osvěžíte si na těch obrázcích ty milované
příběhy, co nestárnou. Oproti nám.
Václav Vlk st.
KDYŽ SE MOC TLAČÍ NA PILU...
aneb BYLI "VRAŽDÍCÍMI BESTIEMI" U DOBRONÍNA NĚMCI?
Neviditelný pes byl jedním z prvních periodik, které poukázalo na zjevné rozpory a
tendenčnost, dá se říci dokonce mediální machinace kolem případu takzvané
hromadné bestiální vraždy Němců u Dobronína. Později se o věc začala kriticky
zajímat i další česká media. A dozvěděli jsme se tak zajímavé informace.
Kampaň o českých zločinech na nevinných Němcích - včetně démonizace Beneše -
nezačala v našich mediích nedávno, ale probíhá už nějakou dobu. Za významný
předěl může být považován pořad v České televizi Historie.cz. která
nesla tendenční podtitulek "Osvobození též přivítaly vraždy".
Účastníci tohoto pořadu v TV, tedy pan Kučera a docent Just, veřejně lhali a
ostouzeli český odboj včetně představitelů československé vlády. Smutné je, jak
píše ve svém kritickém textu prof. PhDr. Jaroslav Hroch z FF Masarykovy university
Brno (viz Zpravodaj historického klubu 1-2/2008), že v debatě v ČT se presidenta
Beneše zastal jedině švýcarský historik Adrian von Arburg, který konstatoval, že
není možné na základě historických dokumentů spojovat dr. Beneše s excesy odsunu.
Jak to stále a stále lživě hlásá sudetoněmecký landsmašaft. A představitelům
"vyhnanců" přizvukuje v poslední době stále víc rádoby moderních
intelektuálů a tzv. novinářů či umělců.
Protože ve vztahu ke svým dějinám jsou obyvatelé ČR dosti laxní a neozval se
hlasitý protest žádající ihned napravení takovýchto lží, domnívaly se zřejmě
jisté kruhy, že je čas započít prosazovat své zájmy "silněji". Po
mediální štvanici ohledně tzv. masakru v Ústí nad Labem byla česká strana navíc
nesmyslně ochotná uznat své viny a nezabývat se vinami druhé strany a skutečností,
která se stala. Naše úřady například nereagovaly na tvrzení, že "masakr"
zorganizovala čs. armáda, přestože jsou doložena svědectví, že to byla právě
armáda, početně ještě ve městě slabá, která spolu s některými vojáky Rudé
armády výbuch "davového šílenství" zastavila.
Mediální kampaň pak tlak na českou veřejnost dále stupňovala. Například lživou
propagandou o vyhnání Němců z Brna, kde byla v rakouském tisku uveřejňována
"svědectví" o tom, jak české "Rudé gardy" (nešlo o žádné
Rudé gardy, ale o dělníky z brněnské Zbrojovky) topily nevinné německé ženy v
řece, kolem které se procházelo…. Neuvěřitelné je, že ani na tuhle lež nikdo
nezareagoval, protože po cestě pochodu vůbec žádná řeka ani potok nejsou!
S jídlem roste chuť. Následovaly akce stavby pomníku zabitým Sudetským Němcům v
Novém Boru, významným členům místní NSDAP a mezi jinými i plukovníkovi SS, který
jako lékař SS prováděl pokusy na lidech-vězních v Drážďanech. Viz zde.
Údaje o popravených - ostatně na základě vyhlášeného stanného práva - potvrdily
i orgány BRD.
Ihned pak následovala mohutná kampaň za "odhalení pomníku neviným obětem"
českého násilí v Postoloprtech. Tak se zázrakem z doložených sedmi zabitých
Němců čs. armádou a staré události hromadných hrobů, u kterých se nikdy
nezjistilo přes poválečbé zkoumání čs.orgány, kdo ti zavraždění byli, najednou
stalo nejprve několik set a později v sudetoněmeckém tisku několik tisíc
sudetoněmeckých "obětí". O věci jsme na Psu podrobně psali. I zde,
zřejmě v rámci "dobrých sousedských vztahů", souhlasila úřední místa s
odhalením "pamětní desky". Při odhalování se však mluvilo jen o
Sudetských Němcích, nikoli o nezvěstných mrtvých z lágrů a z koncentračního
tábora pro židovské míšence v Postoloprtech za války, ani o obětech pochodu smrti,
který prošel Postoloprty v dubnu 1945.
Následovaly další a další akce. Divadélka s Čechy "pohozenými ostatky
německých vojáků", aniž by se někdo z našeho, německého anebo rakouského
tisku dozvěděl, že v ČR jsou hřbitovy a na nich jsou opatrovány hromadné hroby
německých vojáků - Cheb, Mariánské Lázně a další. Viz zde.
Prakticky vždy se při těchto akcích používají desinformační manipulace jako u
již popsaných akcí týkajících se Ústí nad Labem, vydávaného za
"mírové" město v době, kdy bylo také díky akcím wehrwolfů a
zdivočelých nacistů plné napětí a nočního střílení, Nového Boru, kde byli
nacisté vydáváni za "pokojné obyvatele" a válečný zločinec byl
titulován jako "primář nemocnice", což sice byl ale jako člen SS.
Při mediální a propagandistické akci v Postoloprtech už to, jak se říká,
"dřelo" a z vyhlašovaná cedule o "památce německých obětí českého
řádění" nakonec zbylo neslané- nemastné prohlášení, což neopomenuli
někteří sudetští aktivisté na místě hlasitě litovat.
Největší "pecku" pak vyrobil pan David Vondráček, když vytvořil
neuvěřitelnou a odpornou blasfemii "Vraždění po česku", kterou pak
odvysílala ČT - kdo jiný, že?!? V ní bezostyšně tvrdil, že zdivočelé Rudé gardy
v Praze na Břevnově povraždily bestiálně skupinu nevinných civilistů - Němců. A
použil k jako důkaz starý, "objevený" film.
A v tom byl malér. Ihned po zhlédnutí "dokumentu" poznaly tisíce diváků,
že Němce nestříleli žádní Češi, ale vojáci Rudé armády, a rychle vyšlo
najevo, že to "neudělali jen tak". Z oken domů, v kterých byli
shromážděni Němci, totiž začal po Sovětech, kteří na Bořislavce po skončení
bojů tábořili, někdo střílet a zastřelil dva sovětské vojáky. Odpověď byla
adektvátní době, místu a činu. Ale hlavně, co pan Vondráček zatajil (úplně
idiotsky, protože skutečnost dokazoval sám film), že popravu uskutečnili Sověti a ne
Češi. Ale účelu bylo dosaženu. Pan Vondráček byl slavný a jeho odpornou lež
převzala rakouská a německá media (jako by na ni čekala, to je zvláštní, co?!) a
rozšířila ji jako pravdu po celém světě. Děsivé je, že ani v tomto okamžiku
nikdo českých politiků ani intelektuálů neprotestoval!
Pan Vondráček na základě tohoto "úspěchu" prozradil redaktorovi ČT
Železnému, že připravuje další film na toto téma a bude se týkat údajně až
osmdesáti hromadných hrobů nevinných Němců zavražděných rozběsněnými Čechy.
Máme se (a spolu s námi naši bývalí spoluobčané, zvláště ti z nich, co ještě
mají ve svém srdéčku zachovaný obraz Henleina či Hitlera) na co těšit. Čímpak
nás pan Vondráček asi překvapí?
Posledním dílem seriálu o "zločinných činech českého národa na nevinných
Němcích" byla Akce Dobronín. Dle ní zběsilí Češi bestiálně zavraždili
patnáct nevinných Němců na místě zvaném Budinka u vsi Dobronína.
Příprava byla náramná. Jistá dáma, která najednou v sobě vzbudila spisovatelskou
duši, napsala dílo. Novinky.cz o tom referovaly takto:
Spouštěčem kauzy se stala kniha Bergersdorf (německý název pro obec Kamenná)
spisovatelky Hermy Kennel. Ta na základě vyprávění pamětníků zveřejnila krutý
příběh, jehož oběťmi se 19. května 1945 mělo stát až 15 německých obyvatel
obce Kamenná. Ty si ze shromaždišť, kde čekali na odsun, měla vyzvednout skupina
Čechů z nedalekého Dobronína, kteří předtím zapíjeli konec války. Alkoholem
posílení místní čeští občané měli hnát bývalé sousedy přes pole do lokality
Budínka. Tam si pak oběti samy měly vykopat hrob, do něhož posléze opilci
zmasakrovaná těla nakonec naházeli. Publikace si jako první všiml jihlavský
novinář Miroslav Mareš. Díky jeho práci se pak věci daly do pohybu.
No, novináři nemohou zcela jistě znát všechno, ale měli by si předem zjistit, co a
jak. Protože se při prvním letmém prozkoumání ukázalo, že je to celé asi úplně
jinak. Navíc, jak se zdá, hybatelé celé akce "Ukažme Čechy jako mezinárodní
zločince" vše poněkud přehnali. A tak se o událost začalo zajímat více lidí.
A začaly vylézat podivné věci. Když ta původní báchorka začala
"praskat", byl postoj "otevírače problému", pana Mareše,
neuvěřitelný. V on-line rozhovoru tvrdil, že on vycházel pouze z
"historických" údajů německé strany a o české se nezajímal a nic o nich
neví.
Takže uveďme základní údaje:
1. Ves Bergersdorf, dnes Kamenná, není jen tak běžná ves. Získala v roce 1943 od
"obergruppenführera SS" Gottlieba (někdy psaného Gottlob) Bergera titul
vzorové vesnice SS. Jako vůbec jediná obec nacistické říše. Z této poměrně malé
obce vstoupilo z 246 obyvatel do jednotek SS 46 osob a ty se zúčastnily například
zvěrstev na Slovensku.
2. Konflikt v době Protektorátu mezi německými obyvateli Bergersdorfu (spolu okolními
německými vesnicemi) a obyvatelstvem okolních českých vesnic nebyl nic nového a měl
několikrát dosti dramatickou podobu.
3. Jeden z největších konfliktů mezi místními Němci a Čechy vypukl hned po 15.
březnu 1939. Německy mluvící obyvatelé napadli českou základní školu v
Dobroníně (možná ve vedlejší vesnici, nebyl čas ověřit údaje z archivu), kde
vytloukli okna, vyrazili dveře, zničili zařízení. A pokusili se lynčovat českého
učitele. Jeho zlynčování zabránili pouze rychle přiběhnuvší místní čeští
sedláci. Po tomto konfliktu byla tato česká škola zrušena.
4. Česká vesnice Dobronín byla místními nacisty označována jako "bolševická
vesnice". Místními Němci - členy NSDAP - byli údajní "komunisté"
zatčeni a skončili v lágrech. Pronacistická sudetoněmecká propaganda pak po válce
rozšiřovala (a někteří tomu věří dodnes), že se všichni tito
"komunisté" stali "kápy" v lágrech . Zjevně šlo o pokus je
očernit s tím, že "kápové" byli často zločinci. Landmašaft pak hlásal
informaci, kterou mi opakovali i samotní Sudetští Němci a která tvrdí, že všichni
tito Čeští komunisté se měli v lágrech výborně, protože pracovali v
čokoládovně a měli se tak dobře, že posílali protektorátní poštou domů
balíčky čokolády. K tomu snad není co dodávat.
Není také pravda, jak tvrdí tisk a ten, kdo mu zprávy dodává, že jde v případě
Dobronína o "náhodný nález" neznámého zločinu. Ani není pravda, že
první se tímto případem začala zabývat autorka knihy "Bergersdorf".
První začal již před lety o Budince - tedy místě údajné vraždy - psát Sudetský
Němec pan Fritz Hawelka. Údajně bratr jistého Hawelky z Begersdorfu, člena SS,
vyznamenaného Rytířským křížem a při návštěvě rodné vsi v roce 1944 mohutně
oslavovaného jako pravého árijského hrdiny.
O svém pátrání napsal pan Hawelka zprávu. Tam nalezneme mnoho
zajímavého.
Z práce pana Hawelky ("Dokumentation eines Massenmordes in der nördlichen Iglauer
Sprachinsel am 19. Mai 1945 - Recherchiert und zusammengestellt durch: Fritz
Hawelka") je zajímavé vyjmout tyto informace:
1. Podle údajů pana Hawelky není pravda, jak píše tisk, že byli zavražděni
obyvatelé pouze vesnice Bergersdorf. U seznamu "nezvěstných" je soupis obcí,
z kterých pocházeli: Pět jich mělo být z Bergersdorfu, tři z Dobrenz (Dobronic),
tedy údajně dle landsmanšaftu "české vesnice", a další z okolních vesnic
. Tak je to nějak složitější, než říká paní Herma Kennel ve své knize .
2. Jak navíc vyšlo najevo, novinář Mareš zatajoval o "vzorné vesnici SS"
všechno, i to, že v této oblasti byla většina obyvatel vesnic v NSDAP a v
Bergersdorfu pak všichni.
3. Nejdůležitější je, že pravděpodobné "vrahy" nebylo nutno nijak
hledat. Od počátku se víceméně ví, kdo se toho účastnil. Základní informace již
dávno uveřejnil F. Hawelka
4. Hlavním strůjcem oné údajné (a asi skutečně provedené vraždy) byl dle Hawelky
jistý Robert Kautzinger senior. Podle dochovaných údajů to však nebyl Čech,
jak ječí kdejaký pisálek, diskutéři na netu a jak od počátku všude vykládá a
píše pan Mareš z Jihlavských listů, ale německý Rakušan. Pracoval
Schutzendorfu jako sklář a vzal si za ženu Sudetskou Němku z Dobronína.
5. Dalšími hlavními spolupachateli měli být dle výpovědí svědků a podle
pana Hawelky jeho synové Robert a Rudolf. Po otci Rakušané, po matce
Sudetští Němci. Oba pak dle tvrzení Hawelky pracovali po roce 1945 u StB v
Jihlavě.
6. Dalším účastníkem vraždy měl být jistý Polreich - národnost mně neznámá,
ale jistě v Jihlavském archivu dohledatelná - sedlák z Dobronína.
7. Jistý Jiří Dejnožka (první české jméno) byl prý donucen Kautzingerem sen. pod
pohrůžkou zastřelením zahrabat špatně pohřbené mrtvoly.
8. Další Češi jsou ve zprávě Hawelky jmenování jako ti, co údajně týrali
Němce. Ale u žádného není doloženo žádné hodnověrné tvrzení, že by se vraždy
osobně zúčastnil. Spíše se jedná o seznam osob sestavený "ad hoc", aby
těch českým jmen bylo ve zprávě více. Někteří z nich se vraždy zúčastnit
mohli, ale důkazy chybí. U jiných uvedl pan F :Hawelka jen informace typu JPPUŘ (jedna
paní povídala u řezníka).
Zdá se tedy býti jasné, i když jistota pochopitelně není, že místo "české
ohavné masové vraždy nevinných Sudetských Němců" zde vidíme příběh,
kdy německý Rakušan, jehož manželka byla Sudetská Němka, se svými syny,
tudíž národnostně napůl Rakušany a napůl Sudetskými Němci, z doposud
neznámých důvodů pravděpodobně zavraždil neznámý počet (šest až
patnáct) Sudetských Němců.
Motiv, tu hlavní indici potřebnou k objasnění každé vraždy, neznáme. Je však
téměř jisté, že jím nebyl žádný "rasový", tedy nacionální motiv.
Vypadá to, že paní Kennel, pan Mareš i další tuto informaci záměrně
tajili, protože pak by to nebyla žádná senzace o hnusných Češích, ale obyčejná
brutální vražda.
Jestliže jsem já z veřejných zdrojů zjistil, že s pravděpodobností hraničící
s jistotou nešlo o žádnou nacionální vraždu - či dokonce genocidu, jak
blouznili někteří čeští a rakouští novináři - ale o nějaké vyřizování
účtů mezi Sudetskými Němci, musí to vědět i autorka knihy Bergersdorf, která
měla dlouhodobý přístup do jihlavského i jiných archivů. A zcela jistě to musel
vědět také "investigativní" novinář Miroslav Mareš, který použil k
šíření svých "senzačních" objevů mimo jiné i Jihlavské listy.
Podle dostupných dokumentů se pak ukazuje ve správném světle ono stále opakované
plácání o "Čechy zorganizované hromadné vraždě" a veškerý ten
protičeský mediální pokřik - viz Passauer Presse - o tom, jak nás "dějiny
dostihly".
A když už jsem tak byli hlasitě vyzýváni k pokání a vyrovnání s minulostí, tak
jako to prý učinil náš údajný vzor BRD, uvedu nezávislou informaci, jak to vlastně
bylo ve skutečnosti s tou "vzornou denacifikací". Zde zprávička
z Passauer Nachrichten, ze dne 18. 8. Odtud ji často bez uvedení pramene převzaly
mnohé naše noviny - viz Kamennou
adoptoval esesman, Lidovky.cz. Cituji originál: "Er machte Bergersdorf
zum SS-Dorf … Er war ein enger Vertrauter Hitlers: Gottlieb Berger,
SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS."
Takže tento miláček a přítel Hitlera, masový vrah a zločinec, co vyrobil z
Bergersdorfu "Vzornou vesnici SS" a velel bestiálním vrahům, byl sice po
válce odsouzen v takzvaném "Wilhelmstraßen-Prozess" na 25 let vězení, ale
již v roce 1951 byl propuštěn a s plnou penzí generála žil jako vážený občan do
svých 78 let. Ještě budete, všichni milí kavártenští intoši, vykládat, jak jsme
se my, nehodní Češi, nevypořádali s následky "totality" a jak se máme
"učit" od svých německých přátel té správné spravedlnosti?
I Pasauer Nachrichten konstatují, že takhle spravedlnost nevypadá.
Takže se zdá, že je oprávněná domněnka, že to celé byla předem vymyšlená
lumpárna. Jak napsal Elias Canetti v knize Masa a moc, psychologie velkého
množství lidí podléhá snadněji emocím a nevěcnosti než jednotlivci. Proto je
nutno dělat velké mediální akce typu "Češi jsou zločinci a Beneš byl větší
zločinec než Hitler". (Sedněte si v Bavorsku do nějaké "Heimat-stubbe"
a po třech pivech vám to někdo polohlasem sdělí.) Takováto mediální manipulace s
lidmi je nejen hnusná, ale většinou je pouhou přípravou pro nějaký jiný cíl.
Třeba na okamžik, kdy v EU dojde na lámání chleba, Německo, Rakousko, Dánsko a
další severské státy se "trhnou". Pak by byla vhodná chvíle vytasit se po
mediální přípravě na Čechy, kteří budou stát na křižovatce kam a s kým. Pak by
mohli, třeba, znejistělí a oslabení Češi kývnout na nějaké "rozumné
návrhy" pana Posselta, že?!?
Jenže stačí do bubliny jen trochu zaštourat a ozve se "puk!" vyvalí se
smrad pomluv a drzostí a ……. z vraždících Čechů, "organizujících
genocidu", je najednou jeden Rakušan a dva napůl Rakušané a napůl Sudetští
Němci a Čech, kterému vyhrožovali zastřelením, když ty mrtvoly nepomůže zahrabat.
To jsou věci, co?!?
Ale to je přeci jedno. Fakta nikoho nezajímají. Celý svět slyšel o vraždících
českých bestiích. A to byl asi účel.
Václav Vlk st.
FTIP: Irská moudra na závěr
Jsem velmi šťastný člověk. Má báječná přítelkyně a já jsme byli spolu více
než rok, a tak jsme se rozhodli se vzít.
Jen jedna malá věc mi vadila, byla to její překrásná a výrazně mladší sestra.
Mé budoucí švagrové bylo dvaadvacet, měla na sobě velmi těsnou minisukni a určitě
byla bez podprsenky. Často se ke mně skláněla, když byla u mě, a tak jsem měl více
než příjemný pohled na její intimní části těla. To muselo být úmyslné. Nikdy
to nedělala, když byla u někoho jiného.
Jeden den tato sestřička volala a požádala mě, abych jí pomohl zkontrolovat
svatební pozvánky. Byla sama, když jsem přijel. Zašeptala mi že po mně touží a
tyto pocity že nedokázala překonat. Navrhla mi, abych se s ní miloval, jen jednou,
před tím, než se ožením a svážu svůj život s její sestrou. No, byl jsem celkem v
šoku, a nemohl říct ani slovo.
Řekla: "Jdu nahoru do svého pokoje a chceš-li poslední divoký úlet, přijď a
vem si mě."
Byl jsem ohromen a zmrazen, v šoku jsem sledoval, jak odchází po schodech.
Když se dostala nahoru, stáhla si kalhotky a hodila je po schodech dolů na mě. Stál
jsem tam na okamžik, pak jsem se otočil a šel přímo k hlavnímu vchodu. Otevřel jsem
dveře a šel rovnou ke svému autu.
A hle, celé mé budoucí příbuzenstvo stálo venku a všichni tleskali! Se slzami v
očích, mě můj tchán objal a řekl:
"Jsme velmi rádi, že jste prošel naším malým testem. Nemohli jsme si přát
lepšího člověka pro naši dceru. Vítejte do rodiny!"
A poučení z tohoto příběhu: Vždy si nechávejte kondomy v autě!
***
Vstupní test uchazeče pro práci v CIA
Přihlášení jsou dva muži a jedna žena. První muž dostane revolver a instrukci:
"V CIA potřebujeme odvážné lidi bez zábran. Ve vedlejší místnosti je vaše
žena. Vstoupíte tam a zastřelíte ji."
Chlapíkovi se rozklepou kolena:
"To přeci nemůžu! Nedokážu zabít svoji ženu!"
Neprošel.
Druhý muž dostane také revolver a stejné instrukce. Zbledne, ale vezme revolver a
vstoupí do místnosti. Po chvilce ticha vyjde ven celý rozsypaný:
"Ne! To nedokážu!"
Škoda .
Na řadu přijde poslední uchazečka. Dostane rovněž revolver a instrukci:
"Ve vedlejší místnosti je váš manžel Zastřelte ho."
Žena vezme revolver, vejde do místnosti a zavře dveře. Zazní třináct výstřelů a
pak ještě několik tupých úderů. Po chvíli se dveře odevřou a žena zaječí:
"Vy hajzlové! Vy jste mi tam dali slepý! Já ho musela umlátit židlí!"
***
Na papežském koncilu si vzal slovo jeden z kardinálů a říká:
"Drazí bratři, kontaktovala mě firma Coca-Cola a nabídla nám tři miliardy
dolarů jako dar pro církev."
V místnosti to radostně zašumí. Kardinál pokračuje:
"Má to ale jeden háček.Chtějí, abychom v modlitbě Otče náš zaměnili chléb
náš vezdejší za Coca-Colu naši vezdejší. A tak se vás tedy ptám - kdy nám
končí smlouva s pekárnami?"
***
Irská moudra na závěr
Realita je iluze způsobená nedostatkem alkoholu.
Pomozte vymýtit smrt z našich silnic, jezděte po chodníku.
Každý, kdo jde k psychiatrovi, by si měl nechat vyšetřit hlavu.
Není divu, že jsem zmaten. Jeden z mých rodičů byl muž a druhý žena.
Irský podivín je chlapík, který dá přednost ženským před pitím.
To, že jsi katolík ti nezabrání hřešit. Zabrání ti mít z toho radost.
Krása je jen povrchní, ale ošklivost jde do hloubky.
Navštivte Rusko dřív, než Rusko navštíví nás.
Holandština není ani tak řeč, jako nemoc hrdla.
Na světě jsou dva druhy lidí. Irové a ti, kteří by jimi chtěli být.
Ideální manželka pro Ira je bohatá, němá a blonďatá nymfomanka, která má hospodu
poblíž dostihové dráhy.
Computery jsou fantastická věc, během pár hodin udělají chybu, kterou by člověk
dělal roky.
Divadelní kritik je jako eunuch v harému; vidí to každý večer, ví přesně, jak se
to má dělat, ale on sám nemůže.
Jezte odpadky - stamiliony much se nemohou mýlit.
Neexistují impotentní muži. Jsou jen nezajímavé ženy.
Kdybych věděl, že budu tak dlouho živ, lépe bych se o sebe staral.
Existují jen dva druhy politiků. Jedni si myslí, že jsou Pán Bůh a druzí jsou si
tím jisti.
Kocovina je hněv hroznů.
Vystopujte své předky, zjistěte, kdo byl váš otec.
Nezapomínejte na chudé, nic to nestojí.
To, co Irsko potřebuje, je míň lidí, kteří nám říkají, co Irsko potřebuje.
Zacvičte si, balte si své cigarety sami.
Sex bez lásky je jen prázdný požitek, ale ve srovnání s jinými prázdnými požitky
docela ujde.
Prdy smrdí pro dobro hluchých.
Severní Irsko má problém na každé řešení.
Moje tchýně říká, že jsem zženštilý; ve srovnání s ní asi jsem.
VÝROČÍ KRÁLE HORORU
aneb PŘED 120 LETY SE NARODIL HOWARD PHILLIPS LOVECRAFT
1.
"Matka byla přesvědčena, že je syn nesmírně ošklivý, a hoch jí uvěřil.
Styk s opačným pohlavím byl proto nulový a v Lovecraftových povídkách se prakticky
nevyskytuje ani milostný motiv, ani ženské, ani feminní element prózy: konverzace a
dialog. Zavdalo to příčinu k domněnkám, že Lovecraft byl homosexuál. Ve
skutečnosti byl jenom stydlivý…" 
Tolik Josef Škvorecký a věřím, že podstata Mistrovy osobnosti ani už pregnantněji
nelze shrnout. A protože jsem si taky já nikdy moc hezký nepřipadal a styky s
opačným pohlavím mi léta dělaly zásadní problémy (a vlastně dělají doposud), je
mi HPL blízký jako málokdo a jeho bledou fotografii si v komoře rád prohlížím, i
když… I když ani já - pravděpodobně - nejsem gay.
Ale co víc?
Co by! Král hororu se narodil 20. srpna 1890 v Providence (USA) a bylo by mu tedy
právě sto dvacet roků, kdyby ovšem tento nesporný génius svého oboru v pouhých šestačtyřiceti
letech (a hele, náhodou mi je zrovna tolik, když píšu tyto řádky) nepodlehl tzv.
Brightově nemoci spojené s rakovinou střev (15. 3. 1937).
Fascinující dílo ovšem zůstalo, i když do češtiny nejenom že pronikalo velice
zvolna. Do češtiny prakticky až do listopadového převratu oficiálně neproniklo, a
tak jsme si je mohli pročíst teprve v letech 1990-97. Tehdy vydané "SPISY H. P:
LOVECRAFTA" mají jedenáct svazků a ilustroval je Kája Saudek. Na překladech se
podílel i Ondřej Neff a jistě, nepopírám, už roku 1992 jsme se dočkali i
Adamovičova perfektního výboru Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy (Mladá
fronta) a roku 1998 následovalo Bezejmenné město (Aurora), a to opět díky
Ivanu Adamovičovi, a roku 2002 ještě i soubor V horách šílenství (opět
vydala Aurora), nicméně… Nicméně mi teď dovolte krátký pohled na oněch jedenáct
sešitů vydaných kdysi dávno nakladatelstvím Zlatý Kůň ve spolupráci s Českou
speleologickou společností v nákladu 5000 výtisků (tedy pokud byl náklad vůbec
uveden).
Odpovědným redaktorem tohoto záslužného souboru byl Pavel Nosek… a prvních pět
dílů z roku 1990 vyšlo "U příležitosti stého výročí narození autora".
Ten vůbec první sešit se přitom jmenuje Dagon a jiné horrory a obsahuje mimo
jiné i povídku Vyděděnec z roku 1921, která, myslím si, dokonale vystihuje
onen autorův pocit vlastní ošklivosti - a zde až odpornosti, což je dotvrzeno i
kratičkou, avšak naprosto údernou pointu. A v tomtéž úvodním svazku najdete ale
třeba i Šepot v temnotách (1931), tedy vůbec jednu z nejlepších Mistrových
próz…
Následovalo Volání Cthulhu a jiné horrory (tehdy se slovo horor smělo
ještě psáti s dvěma rr) se známou povídkou Slavnost (1925) - známou
ovšem i ze Stankovičova překladu, zatímco sem ji převedla Věra Frydrychová. Právě
závěrečný odstavec Slavnosti jsem, musím zdůraznit, vždy vnímal jako tu
pravou tresť vší lovecraftovské poetiky a využil ho proto přiznaně i v jedné své
próze. Dovolím si citovat i zde:
"Ty nehlubší jeskyně," psal šílený Arab, "nelze lidskému oku
prozkoumat. Jejich divy jsou podivné a hrozné. Prokletá je půda, kde mrtvé myšlenky
ožívají a podivně se ztělesňují, a ďábelská je mysl, která se v žádné lebce
nezdržuje. Moudře pravil Ibn Schacabao, že šťastná je hrobka, v níž žádný
čaroděj neleží, a šťastné je v noci město, jehož čarodějové se v popel
obrátili. A stará pověst říká, že duše zaprodance ďáblova nepospíchá ze své
posmrtné schránky, ale krmí červa, který v ní hlodá, až ze zkaženosti vzejde
odporný život a hloupí pozemští hrobníci ji sužují a strašně zvyšují její
muka. Kopají velké jámy tam, kde by postačovaly zemské trhliny, a kráčet učí to,
co by se mělo plazit."
2.
Kromě titulní povídky přeložil Ondřej Neff pro druhý svazek Lovecraftových Spisů
i horor Krysy ve zdech, který je mimo jiné dokonalým příkladem inspirování
se Poeovým Pádem domu Usherů, a to podobně, jako když Lovecraftův Chladný
vzduch zase vychází z jiné známé Poeovy povídky Fakta v případu Monsieura
Valdemara.
Další próza, jejíž titul s oblibou doslovně překládám jako Děs v Rudém Háku
(ve Spisech 2 jako Děs redhookské čtvrti) jest pak uvedena i touhle citací
z (dalšího) Lovecraftova oblíbence, Arthura Machena:
Kolem nás existují mystéria zla - i mystéria dobra. Podle mého názoru žijeme a
pohybujeme se v neznámém světě plném jeskyň a stínů, kde sídlí obyvatelé
soumraku. Člověk se snad jednou vrátí na stezku vývoje, jsem přesvědčen, že
strašlivá tradice ještě nezanikla.
Aniž to Lovecraft přiznává, už Machen užil ta slova jako motto, a to motto k Velikému
bohu Panovi. Taky poslední slova povídky pak patří mezi lovecraftoviny z
nejryzejších, a hle (překlad Zdeňka Lyčky upravila Jarmila Emmerová):
"Ó příteli a noční společníku, ty, jenž máš potěchu z vytí psů a z
rozlité krve, ty, jenž bloudíš mezi stíny hrobek, ty, jenž lačníš po krvi a
děsíš smrtelníky, Gorgo, Mormo, měsíci s tisícem tváří, shlédni se zalíbením
na naše oběti!"
3.
Druhý sešit uzavírá ovšem krajně naivní a dětsky nepravděpodobná povídka Alchymista,
kterou Lovecraft zplodil už ve svých osmnácti letech… Poté ve Spisech následovala Hrůza
v Dunwichi a jiné horrory i vč. sci-fi o neviditelném bludišti Ve zdech Eryxu
(taky uveřejněné v Ikarii 6/1991). Děsivý tento příběh o pasti mimozemšťanů
ilustruje známou skutečnost, že k záchraně chybívá jen osudová píď, a právě na
tu píď bohužel často nemáme…
Ve svazku tři je ale dodnes skryta i próza Pickmanův model - a kdo nechce, ať
tedy dál nečte, ale rovnou ocituji i další skvělé lovecraftovské finále (v
překladu Lindy Bartoškové):
Nechtějte po mně, abych vysvětloval, nebo se dokonce svěřoval s dohady, co jsem to
spálil. Neptejte se mě ani, co způsobilo to dunění, které Pickman chytře svedl na
krysy. Víte, jsou určitá tajemství, která pocházejí až ze starých salemských
časů, a Cotton Mather vypráví o ještě větších podivnostech. Víte, jak
příšerně živé byly Pickmanovy malby - jak jsme se zajímali, odkud vzal ty
obličeje. Nuže - na tom papíru nebyla žádná fotografie pozadí. Byla tam prostě
příšera, kterou maloval na to hrozné plátno. To byl model, který používal - a
pozadí tvořila pouze zeď sklepního ateliéru. Pane Boře, Eliote, on fotografoval
skutečnost.
4.
V dalším, čtvrtém sešitě Spisů (nebo, chcete-li, spisků) Stín nad Innsmouthem
a jiné horrory jsem kdysi našel i vůbec první povídku Lovecraftova mýtu Cthulhu Bezejmenné
město (1921).
V pátém sešitě Barva z kosmu a jiné horrory zase odhalíte fascinující
titulní prózu, o které si doopravdy myslím, že kdo ji dosud nepřečetl, jako by
nebyl. Ani to ovšem pranic nemění na tom, že právě odsud chutě zacitoval Stephen
King, když chtěl kvalitně ilustrovat, že s dialogy i přímou řečí míval tedy
ctěný HPL zatracenej problém…
Onen pátý sešit obsahuje dále třeba i povídku Hrůzný stařec známou už
českým čtenářům dávného Zábranova sborníku hororů Lupiči mrtvol (1970),
uvedenou větou Angelo Ricci, Joe Czanek a Manuel Silva se rozhodli vykonat návštěvu
u hrůzného starce, a končí větou Navíc do jeho sbírky přibyly další tři
láhve, o které stařec musel bděle pečovat.
Prozradil jsem moc, co říkáte? Tak tedy ještě víc. Hrůzný stařec (s velkým H) je
vícekrát zmiňován i v Lovecraftově povídce Podivný dům vysoko v mlze.
5.
Roku 1991 vyšel v Lovecraftových Spisech pouze jediný svazek, a to K branám
Stříbrného klíče. Fantasy a horrory. Obsahuje jen tři prózy: Výpověď
Randolpha Cartera, Snové putování k neznámému Kadathu a Stříbrný klíč,
přičemž v poslední jsem našel i větu, kterou jsem si od těch časů mnohokrát
připomněl a která (opět) charakterizuje autora NAPROSTO TOTÁLNĚ: Úžas
pominul… a on zapomněl, že celý život je jen sada obrázků v mozku, u nichž není
žádný rozdíl mezi těmi, které se zrodily ze skutečných věcí, a těmi, které se
zrodily z vnitřních snění, a není proč cenit si jedněch víc než druhých.
6.
Teprve roku 1992 se na trhu vynořily další tři sešity Spisů, a to sedmý až
devátý, přičemž tím sedmým se stal román Hory šílenství (už roku 1991
poprvé česky vydaný v děsuplné úpravě Petra Kachny jako V horách šílenství).
Lovecraft byl jediný člověk, píše úvodem českého vydání Josef
Škvorecký, který kdy navštívil zemi na jih od Jižního pólu - a vrátil se.
Přeletěl Hory Šílenství v aeroplánu. My tam poletíme za ním. Tam je ta země,
kterou hledal ubohý Poe, kam se dostal ubohý Pym, kam pronikl kapitán Guy. Daleko na
jih od ostrovů Kerguelen. Dostaneme se tam…
Dodám, že ani tento Lovecraftův rozsáhlý (ne však nejrozsáhlejší)
"majstrštyk" není nadále zfilmován, i když zasloužilý mistr hororu John
Carpenter, kterého si všichni vč. Spielberga tak vážíme, se nás před pár lety
pokusil malinko ošálit a vklínil do své efektní filmografie i jeden stejnojmenný
film, i když - bohužel - o něčem úplně jiném…
7.
Osmý svazek Spisů Uvězněn s faraóny a jiné horrory obsahuje i z filmové
verze (1985) známou povídku Herbert West: reanimátor anebo prózu Číhající
děs (česky překládáno i Číhající u vchodu či Skrytý běs). A
další povídku Hypnos uvedl kdysi bystrý a sečtělý Lovecraft tímto citátem
z Baudelaira: A pokud se spánku týče, tohoto pochmurného zážitku všech našich
nocí, můžeme říct, že lidé jdou den co den spát s odvahou, která by nebyla
pochopitelná, kdybychom nevěděli, že pramení z neznalosti nebezpečí.
A titulní povídka svazku osm? Lovecraft ji spíchl jako tzv. ghostwriter pro kouzelníka
Harry Houdiniho, který ji roku 1923 v časopise Weird Tales skutečně a bohorovně
podepsal, i když byla tehdy uveřejněna pod názvem Pod pyramidami.
V dalším sešitě Spisů Sny v čarodějnickém domě a jiné horrory najdeme pak
vedle Věci na prahu i ranou Lovecraftovu povídku Zvíře v jeskyni dopsanou
(už) 21. dubna 1905 anebo naprosto báječný Přízrak temnoty (můj
nejoblíbenější Lovecraft) připsaný Robertu Blochovi, který ovšem v příběhu
vystupuje jako Robert Blake - a zapisuje si ve finále do deníku (v překladu Violy
Lyčkové): … ale vidím věž ve tmě. Je v ní strašlivý zápach… převrácení
smyslů… okenice na věžním okně praská a povoluje… Ia… ngai… Yvy… Vidím to
- letí sem - pekelný vítr - titánská modročerná křídla - Yog-Sothothe zachraň
mne - trojlaločné žhnoucí oko…
8.
A jsme skoro na konci. Na poslední dva sešity Sebraných spisů Howarda Phillipse
Lovecrafta jsme si však všichni, jak asi taky vzpomínáte, museli poté počkat celé
čtyři roky. Ale dočkali jsme se - a roku 1996 vyšel samostatně Případ Charlese
Dextera Warda a taky jedenáctý a poslední sešit s titulem Stín z času a jiné
horrory obsahující vedle pěti dalších povídek i čtyři fragmenty nalezené v
Lovecraftově pozůstalosti a představující pokusy o záznam snů z let 1922, 1926 a
1934. Jestli si ale nyní chcete někdo naivně myslet, že těmito zlomky by končily i
skutečné Sebrané a tedy kompletní Lovecraftovy spisy, šeredně se pletete. Kdeže!
Mistrovo dílo (i včetně bezpočtu dopisů, které neúnavně rozesílal jako nějaký
americký Foglar) je nedohledné jako oceán plný chaluh - a kdo se jím jednou počne
přesto zabývat a ponoří se pod hladinu těch chaluh, nevynoří se vícekrát na
smrdutou hladinu.
Taky já… se do Lovecrafta kdysi začetl… a nebudu se, prosím, hádat s nikým, kdo
mi teď a tady bude o hlavu mlátit vším, co prý Howardovi chybí, protože si raději
vychutnám i spolu s vámi vše, co Lovecraftovi naprosto nikdy nechybí a nikdy už více
chybět ani nebude! Howgh. Anebo vlastně: húúgghhh!
Ivo Fencl
|
|
Předpověď počasí v ČR
obecné zpravodajství