logo

 

 

 

VÍKENDOVINY
aneb HOUBY, SEX A BUCHTY

"Svět je čím dál tím víc zkaženější," pravila Madla.
"Jo, jo. To určitě," pravila Zdena. Je starší, a tak při procházce občas užívá kvůlivá dechu kratších slov. Na to, o jak málo je Madla mladší, a že denně vyhulí dvacku cigaret, má dechu tolik, že je to až k nevíře. Dámy šly právě na "krasohledy" a taky trochu na houby. "Krasohledy" byly zaručený, neb nebe bylo modrý a stromy zelený a slunce svítilo, a tudíž bylo daleko vidět. Houby ne. Houby jsou vždycky nejistý!
Vy nevíte, co to jsou "krasohledy"? No, pokud jste starší anebo jezdíte častěji do Německa či Rakouska, tak je to to samý co "Schöne Aussicht". Což najdete na reklamních stránkách pensionů a hotelů, ba i Bauernhofů v německy mluvících státech. (Teď jsem si kliknul na Česko a najdete to tam u podobných podniků taky - a taky často v němčině.) Mám rád mám tyhle informace v automapách anebo na cedulích u rozcestníků, odkud vás navedou na vyhlídkové trasy po krajině. Tedy hlavně v německy mluvících zemích. U nás to bohužel ještě časté není. To je paráda, projet se po okreskách autem anebo na kole krásným krajem a na augenblikách se těšit na krásné krasohledy. Já mám, co s týče Německa, nejraději ty ve Schwarzwaldu, taky kolem Spessartu anebo na Rheintalu. V Česku v Beskydách a v jižních Čechách a.. a.. prostě skoro fšude.
Dámy byly skromnější. Šly jen za vesnici. V očekávání krásných výhledů vyrazily na procházku na louky s tím, že je oblaží a ducha potěší pohledy na stráně, lesy a na protější kopce. Malá procházka nikdy neuškodí a houby rostou.
" Vidíš to? No vidíš to?!?!" ukázala Madla najednou na plácek za bývalou stodolou. "No vidíš je?! To budou voni!!" rozčileně vyhrkla.
"Určitě," pravila Zdena. "Já tady takovýhle tydlencty různý vidím každý den. Teď už od začátku týdne. Holota jedna!" dodala s hlubokým přesvědčením.
"Svět je čím dál tím víc zkaženej," povzdechla si Madla. "Dřív to bejvaly časy…" zamyslela se. Druhá dáma navázala nit rozhovoru: "Ne, že by tady dřív neparkovaly auta! To tedy ne, totiž ano. Parkovaly. Ale člověk se mohl skoro stoprocentně spolehnout, že to bude v tom autě nějaká štětka od silnice s kunčaftem. A dneska? Dneska!?! Dneska je to skoro pokaždý nějakej houbař! Někdy i celý rodiny!" Zdena se zastavila, aby se mohla nadechnout po tom proslovu. Věk je prostě věk.
Madla přitakala a převzala téma: "Jó, jó, ještě nedávno….., já to tady znám, když tady courám se psem, ……, tak voni byli tihle kunčafti těhle holek některý i slušný… Když mě zmerčil včas, tak si sice ještě natahoval kalhoty, ale slušně pozdravil. Sasíci hezky ´Gutten Tag´ a Bavoráci ´Grüss Gott´. Ale dneska? Ani nepozdravěj, tyhle houbaři zatracený. Některý takový blbci chodí na houby i s igelitkama. Dovedeš to pochopit?" kladla řečnickou otázku. "Jak v televizi hlasatelka vyvalí oči, jako když kocour sere do řezanky, a zahlásí, že "rostou houby", tak je to tady samý auto."
Dámy minuly obloukem zaparkované auto, co kdyby v tom byla nakonec skutečně nějaká ta štětka v pracovním procesu, že aby nerušily, a volným krokem se konečně vydaly k chlumkům na louky. Nejlepší je spojit dobré s užitečným. Když už ty houby tak rostou, že si užijí možná obojího.
Jen zkonstatujme, že dámy se potěchy duše dočkaly. Neb z louky za bývalou stodolou jsou krasohledů mraky. Ovšem na houby nelze zapomenout. Očkem je stále sledovaly. Kdyby někde nějaká jukla. Třeba křemenáč pod břízkou, kdyby…
On v zásadě žádný pravověrný Čech na houby nikdy nezapomene. My to prostě tak nějak máme v krvi. To se mne jednou v San Sebastianu ptal švagr mého kamaráda, jistý Christus-Maria - to křestní jméno - jak to, že jsme tak posedlí houbami a jestli to máme od svých dávných předků, tak jsem mu přisvědčil. Přeci se s Baskem nebudu v Baskicku hádat. Když bylo jasné, že on, jakožto národnostně hrdý Bask, hledá své národní kořeny, kde to jen jde. A my, Češi, je jako malý národ dle jeho mínění musíme, prostě m-u-s-í-m-e hledat taky. A navíc, když mi chvíli předtím povídal, jak nás Čechy a Moravany obdivuje. Že žijeme skoro uprostřed Německa a mluvíme česky. To oni, hrdí Baskové - vypadal přitom, jako když mu ETA není lhostejná - dneska už všichni mluví španělsky a baskicky se většinou jen učí. Jak přiznal, dosti neúspěšně.
Tak pochopte, mohl já jsem mu něco vykládat o profesoru Smotlachovi?! Víte, jak bych ho ranil? Proč jsme, proboha, ausgerechnet v San Sebastianu, na břehu moře, mluvili o houbách? No my jsme totiž předtím rozebírali případ, kdy jeden z Čechů, pravý Moravák, společný známý, co se uchytil v Madridu, měl pořádný malér s místní Guardia Civil. Tedy s policajtama.
Dotyčný pán, bytem momentálně v Madridu, neodolal své touze a vášni a šel na houby. Někteří Španělé chodí taky na houby. Ne, že ne. Ale sbírají je na loukách v okolí Madridu. Takové nějaké divné houby. Něco jako naše mlženky, co rostou v jižních Čechách. Já je nesbírám, tedy ty španělský, páč je zaprvé neznám a zadruhé rostou v ohradách. Ve Španělsku. Ty houby. A ty louky, co na nich rostou, jsou taky v ohradách. Vlézt se tam dá. Žádný problém, technicky řečeno.
Kolem vééééélikých luk a pastvin - ony to jsou hlavně pastviny - jsou jen takové kamenné zídky. Ze šutrů postavených nasucho. Kde by tam taky vzali jíl, tam žádný není. A ty zídky jsou vysoké jen asi tak metr a půl až metr osmdesát. Takže dovnitř lehce hup…. a hned raději zase hup ven. Ona totiž jsou tam na těch loukách také zvířata. Třeba koně. Krásní koně. Volní koně, co se klidně pasou anebo naopak běhají jen tak sem a tam. Případně tam někde hodně daleko (ony to jsou tak strašně velké pastviny, že by u nás zabraly, když to přeženu, desetinu okresu), bývá takový ostrůvek stromů. Doubků. Naši ekologové by byli úplně hin. Hned by se chtěli jít podívat. Nedoporučuji. To, co by z té velké dálky případně mohli považovat za koně - oni tihle intelektuálové a kavárenští diskutéři mívají slabší zrak -, tak to by mohli nebýt ušlechtilí vraníci a kobylky, ale ještě ušlechtilejší býci. Moc krásný býci. Ovšem z dálky. Nebo za vysokou ohradou. Festovní. Hodně festovní!
Pokud by to ovšem nebyli ani koně ani býci, tak by to mohla být prasátka. Tedy prasátka…. Černý divoký bestie, co žerou celý život žaludy a bukvice a volně se pasou a pak z nich je bezvadná sušená šunka Jamón ibérico, co se prodává v obchodech s názvem, pokud si to dobře pamatuji, Museó de Jamón. A teď mne tak napadlo… že bych to těm našim ekologům přeci jen doporučil…? Když si vzpomenu na ty jejich pyjovětrníky a křemíková pole....
Takže já do ohrady na houby tedy ne. Ovšem jinde by to snad šlo. I ve Španělsku. Což inkriminovaný kamarád věděl. Ale kam? No… Jedete-li z Madridu na sever přes Tres Cantos k pohoří Sierra de Guadarrama, až přijedete do městečka Miraflores de la Sierra, tak… a já vám to dál neřeknu, vy jste schopní tam na ty houby jet i s autobusem, až pojedete s cestovkou na poznávací zájezd po Španělsku. Já vás znám!
Takže nahoře, na hřebeni s krásným výhledem - když je dobré počasí, je vidět na Madrid a na Guadarrama a na Manzanares el Real a tak vůbec - měl náš hrdina kamarády. Co tam v krásném srubu dělají v létě "požární hlídku". V zimě nedělají nic. Jako ten typický mladý Italský zedník: v zimě nedělá a v létě hledá práci, že.
Takže odtamtud koukají ti hasičští hlídači z verandy srubu do kraje (je to ve výšce cca 2000 metrů) a pokuřují a kdyby něco, zavolají hasiče. A kolem té požární strážnice je borovicový les. Pod borovicemi je krásný mech. A ten mech je v té výšce docela vlhký, čímž a tímž pádem … tam rostou krásný borováčci. Hnědý hlavičky, žlutý pod kloboučkem, rozkošné nožičky… A je jich tam, když rostou, hafo.
Takže český - totiž moravský - milovník hub zavětřil svoji příležitost. V Madridu a okolí žije dost "los Polakos", což jsou ve španělském podání Poláci, ale i Češi a Slováci a další indiferentní Slovani - Rusové ne, ti ne, ti se nedají splést nikde na zeměkouli - a ti si určitě rádi dají míchanici anebo houbovou polívku anebo gulášek… Stačí ty houby nasbírat, dovézt jim je a dobře výhodně prodat. Ony se ty místní různé "paeji", což je rejže s něčím, "Tortillas de jamón y uevos", což jsou brambory zapečené se šunkou a vejci, "Asado de carne" - grilované kousky masa s bílým chlebem - a "Ensalada mixta" většinou většině už poněkud přejedly.
Nasbírám houbičky, řekl si, prodám a budu ve vatě. A jal se sbírat, co to šlo. A šlo to. Za chvíli měl svoji dodávku vzadu plnou borováčků. S vidinou velkého výdělku se spouštěl serpentinami dolů k jedné z madridských dálnic.
S "Guardia Civil de Trafico" je asi stejná sranda jako s našimi dopraváky. Červené světlo, plácačka, na břiše samopaly, jsme konec konců v horách a baskická ETA nespí. "Takže, pane řidiči…" Vše by nějak šlo, až se podívali dozadu. Hromada podivných hub, jaké policajti neznají, a dotyčný cizinec dle dokladů odněkud z Divokého východu. A tvrdí, že jsou ty neznámé a určitě podezřelé houby jedlé. No to určitě nejsou! Každej místní policajt ví, jaké rostou kolem Madridu houby. Ty, co se jedí. A tyhle nikdy neviděli. My ti dáme, že jsou jedlý. My víme svý! Marně neposílá americká protidrogová centrála oběžníky, že v lesích podobných exotických zemí rostou všelijaký nebezpečný houby plný drog! V Mexiku a Hondurasu a taky v Mongolsku a tenhle chlap je někde tam odtud… Zeměpis nebývá u většiny policajtů na světě silnou stránkou.
Zavřít! A jak rozhodnuto, tak se i stalo. Chlap jedna zatracená zapíral a zapíral. Na nějaký ten joint v jeho kapse policisté kašlali. V noci vozí mladí Španělé z hor celé ruksaky marihuany z "tajných" políček. Ani evidentně pašované cigarety je nezajímaly. Ale ty drogový houby, to bude úlovek, až mu to dokážeme. A teď hlavně, jaká to ta droga je. On pořád vykřikuje " pór ó fa chek" a vymlouvá se, že prý jsou "muj bueno, para "ham-ham". Ééé.. tener mucho aquel, sakra, jak se to řekne, "para comida".
Já ti dám "para comida" mysleli si policajti, to bude něco …jak to tady píšou v té příručce…, ty drogový houby… jo, Psi-lo-cybe anebo tadle Hei-mia sa-lo.. ne…Hei-mias… sakra, kdo to má přečíst, jako tadle nebezpečná Sali…cofi… cifofi… lia... sakra, pacholek jeden, to jsou problémy, ten z tý basy jen tak nevyleze!! .
Pacholek měl pravdu. Byly to borováčci. Ovšem v Madridu je i v říjnu kolem třiceti stupňů a ty borováčky byly v autě a to auto stálo na dvoře a na ten dvůr svítilo žhavé španělské slunce ……
Brzo to vypadalo, jako když tam mají v tom autě dobře uleželou mrtvolu. Taková hromada zapařených borováčků v autě a za sklem v uzavřeným prostoru … Mezitím probíhal urputný policejní boj, aby se buď východní zločinec přiznal… anebo aby konečně někdo zjistil, co to je zač za ty drogový houby, co nikdo nezná. Jak že to ten syčák říkal? "Pór ó fa chek? Co to jen sakra může být. Já to nikde nemůžu najít! Takovou věc. Nic takovýho neexistuje! A na co toho má ten chlap plný kufr auta?
Nakonec byla příroda silnější. Spařený houby zvítězily. Neradi vytáhli policajati onoho podezřelého zločince z cely a posléze vyhodili z úřadoven Guardia Civil. Jen už aby byl někde pryč s tím strašným smradem, i kdyby to měla být směs kokainu a lysohlávek prosypaná LSD.
Jo, sbírat houby v cizině není jen tak. Jak vykládal kamarád Egon, v Mongolsku….. No tak dobře, dobře, až příště.
Mezitím se obě dámy, co se dívaly na ty krasohledy, obrátily na cestu domů. Na louce před nimi zasvítily klobouky bedel. Jak světlehnědé lampiony anebo nějaké znamení směrem k nebesům. Nešlo je přehlédnout. Však už o nich dámy od příchodu na louky věděly. Ale dělaly, že jako nic. Že je nevidí. Protože když nějaký houbař houby vidí, musí je sebrat. Mezi houbaři se stále ještě nerozšířila poněkud úchylná móda, jaká panuje mezi rybáři, že chytí rybu a pak ji zase hodí do vody. Tak proč na ty ryby chodí? Aby jim háčkama trhali huby?
Houbař houby, které najde a jsou jedlé, sebere. Ale tady bylo těch bedel letos až moc. "Budeme dělat, že je jako nevidíme, anebo že vidíme jenom některý," pravila Madla a Zdena souhlasila. A tak si utrhly každá jen dvě…tři…. totiž čtyři…no tak jó, tak tedy pět. A šly s pocitem dobře vykonané práce domů.
Večer si udělala Zdena ty bedly jako řízky, takže ji druhý den bral žlučník. Ale co by houbař pro svoji vášeň neudělal, že jo?!
Madla vyrazila druhý den ještě dopoledne na kopec a vracela se domů dosti našňupnutá. Bedly nakonec člověk na místě nechá. Ale ona našla, protože letos houby rostly, tři krásné véééliké pravé hřiby. S hlavou jako slušný klobouk. A haldu roztomilých menších hříbečků. A celou rodinku kozáků s krásně červenými hlavami. Že to není na rozčilení? Ale je! Protože kdo to má pořád čistit a letos je hub už tolik, že už je má nasušený a zamražený a snědla už dvakrát houbovou polívku a houbový guláš se jí povedl nějak asi pro osm osob a kdo to má pořád jíst, že jo?! …
Letos rostou. Ježíšek to snad předem věděl, že porostou, protože mi dal k minulým Vánocům nový kapesní nůž. Hodil se.
*
P.S. Pokud byste se chtěli také koukat na krásnou přírodu, na nějaký ty krasohledy, doporučuji třeba trasu Karlovy Vary a zadem přes přehradu kolem Ohře na Bečov a Teplou. Anebo obráceně od Bečova nad Teplou, tam navštívit hrad a kouknout se na "Relikviář svatého Maura" (něco takového jste ještě neviděli) a pak si dát oběd před Karlovýma Varama v Březové - zahnout za hrází doprava v krásné hrázděné restauraci Alte Mühle -Starý Mlýn.
*
P.P.S. Mně ten hotel nepatří, já jsem si tam jen fotil kachlová kamna do své příští knížky. A taky jak se v nich pečou buchty. Ty, co jsou v titulku, vy nemravové.

1 Scéna je připravena.JPG (77221 bytes) 2 Už se tam pracuje.JPG (102105 bytes) 3 Dělej, už je touba ohřátá.JPG (102144 bytes) 4 Ty jsou, co.JPG (74020 bytes)
Václav Vlk st.

NAŠINEC V BARMĚ
aneb UŽ JSTE BYLI V BARMĚ? JÁ TAKY NE

Už jste byli v Barmě? Nebyli? No, já taky ne. Barma, země dnes z rozhodnutí generálů zvaná Myanmar, je pro většinu našinců neznámá. Jako nedávno jiné. Zeptáte-li se dneska na kdysi exotické země, jako byl tajemný Egypt či vzdálené Thajsko, jako jestli tam dotyčný byl, většinou narazíte na "děsnou zívačku" či "hluboký nezájem", protože tam už byl každý. Kdo byl ale v Barmě?
Svět na stránkách novin a PC vypadá jako naprosto přehledná skládačka, kde není nic zajímavého. Ale je! Najděte na mapě Barmu. A když jste tam, tak se koukněte na mapu kolem Barmy, tak hned vedle je Laos - co tam?!? Pak Kambodža - fuj, samá mrtvola, Pol Pot a krásný holky, co prý skoro všechny mají AIDS. A Vietnam? Vietnamce zná každý, ne?!
No, jak vypadá Vietnamec, ví každý, ale jak vypadá Barmánec, neví nikdo. Živého Barmánce snad nikdo z nás neviděl. V zemi vládne vojenská junta, která vězní jistou Aun Schan Su Ťij, a občas se tam bouří buddhističtí mniši a to je tak vše, co se o tom státu ví. Dotyčná disidentka Su Ťij u nás lidi moc nezajímá, až na lidskoprávní aktivisty a Václava Havla. A od té doby co, obdržela Nobelovu cenu míru, tu, co dostal taky arcivrah Jásir Rafat a nedávno taky u nás mezi občanstvem silně nepopulární blouznivec, co je momentálně presidentem USA, jistý Barack Hussein Obama, nějak obdiv k téhle ceně opadl. Pouze ti, co se o tuto tajuplnou zemi plnou mnichů více zajímají, vědí, že dotyčná dáma je dcerou "osvoboditele" země od anglického koloniálního "jha". Což byl poslední režim, který tam do začátku tohoto století stavěl silnice, zřizoval záchody a zaváděl alespoň nějaký pokrok. V rámci poválečného nadšení po II. světové válce, kdy byl v módě socialismus, vyjednala místní protijaponská Liga proti fašismu a za svobodu lidu v poblouznění svobodou s Velkou Británií nenásilný přechod k samostatnosti. Což byl začátek návratu od jakés-takés demokratické vlády pod panstvím Britů k běžnému scénáři vývoje v tzv. rozvojových státech. Liga vedená náčelníkem odboje proti Japoncům vyhlásila Barmský svaz, který se rychle přeměnil na Socialistickou republiku Barmský svaz. Hrdina odboje Aun Schan byl v rámci boje o moc zastřelen. Barmská komunistická strana - Čína je hned vedle a s Barmou sousedí - rozpoutala občanskou válku a nakonec se armáda namíchla, neb komunistické "úspěchy" bylyBarma - pohled profesionálního průvodce.jpg (14324 bytes) podobné jako v sousedních státech, a nadvakrát udělala převrat. Lid už měl maoistických představ o blahobytu a pokroku také plné zuby. Takže neprotestoval. Naopak. A vítězní generálové vládnou dodnes. Občanská válka utichla - i když neskončila - a generálové zavedli tvrdý a taky naprosto neschopný režim. Zdá se, že socialistická anebo nacionalistická ideologie v rozvojových státech vede všude k podobným koncům. I když, jak se zdá, buddhističtí obyvatelé sice trpí, ale většinou na místní poměry jen mírně. Hlavně porovnáme-li to s režimy po vítězství komunistů v Kambodži, Laosu nebo Vietnamu. Takže mají generály a diktátorský režim dodnes.
Kdo se zajímá víc, jak to v té zemi tisíců pagod a chrámů, mírných a usměvavých lidí - alespoň k turistům - vypadá, může tam jet na turistický zájezd. Ovšem než tam pojede, bylo by dobré o zemi něco vědět. Výbornou možností, jak jsem již říkal, je koupit si knížku Olgy Walló. Ano správně si vzpomínáte na slavné filmařské jméno K. M. Walló - jde o otce autorky, která v knížce s poněkud nepřitažlivým názvem "Barma - pohled profesionálního průvodce" vypravuje o cestě po této krásné zemi. Bohužel, paní Walló poněkud zapomněla na všeobecný úvod do historie země, takže čtenář zpočátku poněkud tápe. Doporučuji tedy před začátkem četby kliknout na cs.wikipedia.org/wiki/Barma a mnohé vám bude jasnější.
Děj knihy nemá žádné dramatické zápletky a pokud rychle přeskočíte některé "intelektuálské dušezpytné" úvahy vypravěče děje, malého průvodce českých turistů (malého výškou), naleznete mnoho zajímavých informací. Zvláště ti, co se zajímají o buddhismus a staré indočínské animistické věrouky, možná nad touhle knížkou pochopí, jak mnoho se evropský jakoby-buddhismus liší od skutečné buddhistické víry. Která vychází z naprosto jiné historie, jiného životního postoje a vnitřní filosofie.
Sochy a chrámy, obyčejní lidé a pro nás nesmírně hmotně jednoduchý život - nepleťme si s primitivní - ukazují jiný svět. A jen výčet bývalých královských měst a jejich bojů a ničení a vnitřních krvavých válek by měl zbavit romantických představ mladých Evropanů, levičáků a bojovníků "proti bílému útlaku" a ukázat jim, že exotický neznamená mírumilovný.
Čím déle knížku čtete, tím více vás uchvacuje. Počáteční převaha zdrobnělin - čajíček a uniformička a Romíšek (jakási podivná zdrobnělina jména Roman, snad proto že vypravěč je gay?) - postupně mizí. Jen to strašné oslovování skupiny turistů průvodcem slovem "mazlíci" vydrží autorce až do konce knihy. Až mně vstávaly chlupy po těle. Několik průvodců turistů osobně znám. A slova, kterými v duchu, ale i nahlas "mezi sebou" oslovují svém klienty, jsou rozhodně silně jiná.
Text doplňují barevné fotografie Radky Tkáčikové, trošku popisné, ale profesionální. A co pro nás, ale i pro naši mladou generaci, která osobně nezažila socialismus, musí být fascinující, je návštěva země, kde sice vládnou generálové, ale jak se říká, jinak je to tam "v bleděmodrém", nemlich to samý jako byl náš "reálný socialismus".
A zajímavý je i neideologický konec desetiletí uzavřené diktatury, popisovaný jen tak mimochodem při vyprávění. Bývalá Rudá Čína, jejíž ideologičtí souputníci prohráli boj o moc v Barmě za strašlivých obětí z řad Barmánců, a vyprodukovali tak vlastně dnešní generálskou juntu, dnes silou svého kapitalistického jakoby komunismu nenápadně a nevratně dobývá Barmu. Na tom ani generálská klika nic nezmění. Čínské oblečení, čínské motorky, čínské potraviny a jediný skutečně otevřený pozemní hraniční přechod …do Číny, to vše mění Barmu v zemi, kde "zítra bude skutečně znamenat zítra".
Přečtěte si knížku a máte-li zájem se podívat, jak vypadá rozkládající se (nacionalistická) normalizace tak podobná naší a vítězný pochod Číny do Nových teritorií, jeďte se tam podívat. Ale nejdřív si přečtěte tuhle novou knížku o Barmě.
Václav Vlk st.

FTIP: Kde končí láska
Dnes ráno jsem byl v trafice. Byl jsem tam pět minut. Když jsem vyšel ven, stála tam policajtka u auta a vypisovala blokovou pokutu.
Tak jsem šel k ní a řekl jí:
"Ale no tak, zlato, to takovýmu fešákovi, jako jsem já, nemůžeš dopřát ani malou přestávku?"
Ignorovala mě a dál zapisovala pokutu.
Nazval jsem ji nenažranou policajtkou.
Podívala se na mě a začala vypisovat další pokutu, za sjeté pneumatiky.
Tak jsem ji nazval blbou šlapkou.
Tu začala psát třetí pokutu!
Tak to šlo dalších dvacet minut.
Čím víc jsem ji dráždil, tím víc psala.
Mně to bylo ale jedno.
Já tam byl pěšky.
***
Bajka
Zvířátka v lese se dohodla, že si postaví sídliště.
Vyslala do města mazanou lišku, aby tedy sehnala potřebná povolení. Přešel den, dva, tři, týden a liška nikde. Po čtrnácti dnech se vrátí se staženým ocasem a celá zničená povídá:
"Třicet pět povolení jsem sehnala, ale to třicáté šesté, nejdůležitější, se mi sehnat nepovedlo."
Poté zvířátka vyslala medvěda. Není sice nejchytřejší, ale je nejsilnější, takže by mohl ledacos zařídit, řekla si.
Přešel jeden den, dva, týden a medvěd nikde. Po měsíci se vrátí, vyhublý, vystresovaný a říká:
"Třicet pět povolení mám, ale to šestatřicáté, to prostě sehnat nejde."
V tom se přihlásí vůl, že by to zkusil ve městě vyřídit.
Zvířátka se pousmějí a praví:
"Ty vole? Když to nezařídila mazaná liška ani silný medvěd, ty tam nemůžeš uspět!"
Ale vůl se nedal odradit a vyrazil do města.
Za tři dny zvířátka po ránu vzbudil velký rambajs. Vstanou a vidí v dálce vola, jak si to maže k lesu, za zády bagry, jeřáby a náklaďáky s pískem. Zvířátka se radují a diví zároveň, ptají se:
"Vole, jak jsi to dokázal?"
"Jednoduše," povídá vůl, "přijdu na úřad,
otevřu první dveře - spolužák!
otevřu druhé dveře - spolužák!
otevřu třetí dveře - spolužák!..."
***
Moudra ze života
Láska na první pohled? Zní to sice romanticky, ale to se pouze setkají dva nadržení a ne moc vybíraví lidé.
Sexuální soulad po čtyřicítce? To bolí hlava ne jen ji, ale i mě.
Svou manželku jsem si vzal proto, že protiklady se přitahují. Ona byla těhotná a já ne.
Mnoho žen si stěžuje na nemožnost podívat se muži přímo do očí. Je to však důsledek faktu, že ženské oči nejsou umístněny na hrudi.
Včera mě potkalo štěstí! Přišlo se se mnou rozloučit.
Na Valentýna jsem zažil nezapomenutelný erotický večer! Ona byla v průsvitných kalhotkách, nahoře bez, na nádherné široké posteli. A já byl v teplákách a bačkorách … s dalekohledem v domě naproti.
Žena se často zamiluje do svého ctitele jen proto, že obdivuje jeho vytříbený vkus.
Já nejsem pedofil! Já jsem pouze nedočkavý.
Skutečná deprese je stav, kdy se už i při skupinovém sexu stále cítíš poněkud osamělý.
Milování je mi vzácnější než vánoce. Vždyť vánoce tu jsou každou chvílí.
Žena mě už delší dobu podvádí a velmi mě to trápí … stále mi totiž nerostou parohy! Bože, co když mám málo vápníku?!
Kdyby lidé nebyli tak závistiví, zlí a lakomí, tak by jedna ženská stačila pro celou vesnici.
Každý muž potřebuje k životu tři ženy: matku, manželku a aspoň jednu, která ho považuje za muže.
Vždy, když mě posere holub, děkuji Bohu, že nedal křídla i krávě.
Léty muž získává jednu téměř mysteriózní schopnost - dokáže ukojit svůj sexuální hlad obyčejným jídlem.
Jestliže prochází láska opravdu žaludkem, tak kde teda potom končí?
Potřeboval bych snížit svou potenci! Sexu mám stále plnou hlavu, ale chtěl bych to posunout níže.
Je to velmi nespravedlivé, že jídlo zůstává několik sekund v ústech, několik hodin v žaludku a několik měsíců na bokách.
Na stará kolena se začínám podobat dveřím - když jsem namazaný, tak si nevrznu.
K čertu i s tímhle středním věkem! Důchod mi nedají, protože jsem příliš mladý, a ženy mi nedají, protože jsem příliš starý.
Když ti bude v životě smutno a nic se ti nebude dařit, vzpomeň si na to, že jsi byl kdysi tou nejrychlejší a vítěznou spermií.
Přechod na letní čas mi fakt způsobuje problémy. Předtím jsem měl erekci ráno doma, teď až v autobuse.
Peníze přicházejí a odcházejí … a odcházejí … a odcházejí … a odcházejí …
Vždy, když jsem vstoupil do tajemných dveří s nápisem "Ženy", našel jsem tam jenom WC.

A CO DĚTI?
aneb MAJÍ SI CO ČÍST?

Ve velevážně míněném článku ve vědecké příloze seriozního listu jsem se dočetl, že dle posledního výzkumu známého amerického vědeckého týmu děti přestávají číst a lze očekávat, že nejdéle do dvaceti let se nebude číst vůbec a lidé budou trávit až 12 hodin denně u televize. Taktéž seriozní západoněmecké university potvrzují nastupující trend. Děti nečtou…
Něco je špatně? Cože? Že už není Západní Německo? No to není, ale takovéhle blbosti, co jsme četli před čtyřiceti lety, se píší furt. A co by se nepsaly, když jsou ty "granty", že ano?!? A aby dotyční vědátoři příště zase dostali penízky, tak musí vyprodukovat co nejděsivější předpověď, páč aby pak mohli zkoumat, jak se hrozivě splnila. Ovšem myslím, že značná část veřejnosti dá hlasatelům podobných názorů za pravdu. Děti nečtou, zatímco my jsme …
Pokud vím, tak moje děti, dnes dospělé osoby, pokud jsme je od toho nevyhnali, dokázaly sedět u "bedny" od poledne do večera. Naši vnuci už u televize do rána nesedí, oni sedí u počítače. Když venku prší, tak jsou schopni pendlovat od PC k TV a zpět, až mám obavu, aby neměli čtverečkový oči. Odlákat děti od podobné zábavy se pokusil náš známý tím, že naučil babičku svých synů hrát na počítači hry. Což skončilo tak, že musel své matce - tedy babičce vnuků - koupit notebook, protože si vnuk stěžoval, že ho babička nechce pustit k jeho počítači, protože se jí ne a ne podařit zastřelit potřebný počet padouchů, aby se dostala na potřebný "level". Takže ono je to těžký.

20 000 mil po mořem.jpg (10862 bytes) Cesta do středu Země.jpg (12289 bytes) Robinson Crusoe.jpg (11662 bytes)
Hlavně to mají těžký ty děti. Nabídka knížek, které by byl vhodné pro začínající čtenáře, je totiž strašlivá. Dle mého soudu. Já chápu, že si nebudou číst v Rychlých šípech a že ani Fifinka, Pišta a Myšpulín je neuvedou do tranzu. Tak co jim nabídnout?
Přiznám se, jsem rád, že už nemusím klukům číst z takových těch jakoby omalovánek, protože to, co se teď vydává, na mě působí depresivně. Něco tak blbého jsme proboha nečetli ani my. Kdy jsem chtěl před nějakou dobou předčítat z jakési knížky přeložené z angličtiny a pojednávající o "mašinkách", co vypadaly na obrázcích, jako kdyby je malíř kreslil ale v hodně silném rauši a text vypadal podle toho, pravil vnouček, jestli bych mu raději nevyprávěl nějakou pohádku sám. Taky to nemohl "zkousnout".
Chcete-li, aby mládež začala číst, je nutno jim nějaké to stravitelné čtivo předložit. A nalákat je na dobrodružství čtení. Jak se jednou chytí, už v tom jedou celý život. Už za nás, v době stalinismu, to bylo těžké. Když jsem dočetl všechny pod rukou předávané "Vpředy" a když už nebyly ve starých Junácích vůbec žádné povídky typu "B-24 Matylda se nevrací" a došly i Rodokapsy s lákavými tituly jako "Ranč u Zlaté podkovy", bylo zle. Rodokapsy jsme někdy tak od čtvrté třídy milovali, poněvadž na obrázcích hned bylo jasné že ten s černým kloboukem je zločinec Fred a vyzývavá bruneta Marion je zrádkyně. Zatímco blonďatý Jim - ten s bílým kloboukem - získá lásku blonďaté rančerovy dcery. To bylo něco!
Když už nebylo ale fakt co číst, ani "Timur a jevo kamandá", došlo u mne díky kontaktu s větším než menším množstvím sestřenic na romány Červené knihovny jako "Primánka Mája", "Odvážné srdéčko" a podobně. Což bylo děsný. Jak rychle jsem to přečetl.
Chcete-li naučit své dítě číst, musíte na to rafinovaně. Rozhodně zapomeňte na to brát si vzory podle životopisů slavných, přestože tvrdí, že ve dvanácti letech četli Puškina a bez Dostojevského nešli do postele, aby ho vystřídali některým z Mannů. Tak to ani náhodou.
My začali s klukama číst ve škole pod lavicí Trosku, Setona, Verna, někdy taky Marka Twaina. Dneska je mi jasný, že o nás ti učitelé museli vědět a že asi byli rádi, když jsme si my grázli ze zadních lavic četli celou hodinu a byl od nás pokoj.
Ale co dát ke čtení té dnešní esemeskové a počítačové generaci, aby vnímala víc než jen "buch-buch-duc - ááááááá - buch, prásk.. uíí uíí uííí"?
Na Čapka mne v deseti rozhodně nechytili. A je taky nechytím. Ale obrázky v knihách Julese Verna, hlavně ty od Vilímka, to jo. To bylo něco. Ale dneska? Je to moc silný -ty knížky. Dlouhý texty a těžký do ruky a … co já bych těm klukům sehnal?
Až jsem na to přišel. Dostala se mi do rukou útlá knížka. Prý komiks. Tedy já nejsem přítel komiksů. Já mám rád kreslené příběhy. Jako byly Rychlé šípy. Naše děti milovaly Čtyřlístek. Ovšem nová řada kreslených knížek, co začala vydávat Grada s názvem KomiX, to asi bude ono. Tedy pro vnuky. Kreslený příběh "20 000 mil po mořem" nebo "Cesta do středu Země" vypadají, že i další v barevných obálkách anoncované knížky, jako "Tom Sawyer" či "Robinson Crusoe", by neměly být špatné.
Takže, přátelé, než se vydá vaše žena, dcera či snacha s poněkud vytřeštěným pohledem shánět do supermarketů sešity, tužky, pera, gumy, obaly, cvičky, školní tašky, pastelky a modelínu, vyhněte se tomu šílenství vtipně. Řekněte, že půjdete rádi s ní (doufám, že neomdlí) a když měla tak báječný nápad, že vy máte taky nápad, a to koupit dětem nějaký hodnotný dárek třeba k Vánocům. Ty budou za chvíli. S tím každá žena souhlasí. A kupte jim něco ke čtení. Třeba tyhle malované příběhy.
Uděláte dobrý skutek, zvýšíte nepřímo vzdělanost svých potomků, potažmo celého národa vůbec, a aspoň na chvíli zmiznete od poněkud nepřítomné ženské "na lovu".
Jo a jsou dneska i supermarkety, kde mají uvnitř lavičky, jako v Globusu ve Varech. A tam si to můžete i přečíst, a tak vydržet holčičí šílenství předškolního nakupování. A jestli rádi čtete, osvěžíte si na těch obrázcích ty milované příběhy, co nestárnou. Oproti nám.
Václav Vlk st.

KDYŽ SE MOC TLAČÍ NA PILU...
aneb BYLI "VRAŽDÍCÍMI BESTIEMI" U DOBRONÍNA NĚMCI?

Neviditelný pes byl jedním z prvních periodik, které poukázalo na zjevné rozpory a tendenčnost, dá se říci dokonce mediální machinace kolem případu takzvané hromadné bestiální vraždy Němců u Dobronína. Později se o věc začala kriticky zajímat i další česká media. A dozvěděli jsme se tak zajímavé informace.
Kampaň o českých zločinech na nevinných Němcích - včetně démonizace Beneše - nezačala v našich mediích nedávno, ale probíhá už nějakou dobu. Za významný předěl může být považován pořad v České televizi Historie.cz. která nesla tendenční podtitulek "Osvobození též přivítaly vraždy". Účastníci tohoto pořadu v TV, tedy pan Kučera a docent Just, veřejně lhali a ostouzeli český odboj včetně představitelů československé vlády. Smutné je, jak píše ve svém kritickém textu prof. PhDr. Jaroslav Hroch z FF Masarykovy university Brno (viz Zpravodaj historického klubu 1-2/2008), že v debatě v ČT se presidenta Beneše zastal jedině švýcarský historik Adrian von Arburg, který konstatoval, že není možné na základě historických dokumentů spojovat dr. Beneše s excesy odsunu. Jak to stále a stále lživě hlásá sudetoněmecký landsmašaft. A představitelům "vyhnanců" přizvukuje v poslední době stále víc rádoby moderních intelektuálů a tzv. novinářů či umělců.
Protože ve vztahu ke svým dějinám jsou obyvatelé ČR dosti laxní a neozval se hlasitý protest žádající ihned napravení takovýchto lží, domnívaly se zřejmě jisté kruhy, že je čas započít prosazovat své zájmy "silněji". Po mediální štvanici ohledně tzv. masakru v Ústí nad Labem byla česká strana navíc nesmyslně ochotná uznat své viny a nezabývat se vinami druhé strany a skutečností, která se stala. Naše úřady například nereagovaly na tvrzení, že "masakr" zorganizovala čs. armáda, přestože jsou doložena svědectví, že to byla právě armáda, početně ještě ve městě slabá, která spolu s některými vojáky Rudé armády výbuch "davového šílenství" zastavila.
Mediální kampaň pak tlak na českou veřejnost dále stupňovala. Například lživou propagandou o vyhnání Němců z Brna, kde byla v rakouském tisku uveřejňována "svědectví" o tom, jak české "Rudé gardy" (nešlo o žádné Rudé gardy, ale o dělníky z brněnské Zbrojovky) topily nevinné německé ženy v řece, kolem které se procházelo…. Neuvěřitelné je, že ani na tuhle lež nikdo nezareagoval, protože po cestě pochodu vůbec žádná řeka ani potok nejsou!
S jídlem roste chuť. Následovaly akce stavby pomníku zabitým Sudetským Němcům v Novém Boru, významným členům místní NSDAP a mezi jinými i plukovníkovi SS, který jako lékař SS prováděl pokusy na lidech-vězních v Drážďanech. Viz zde.
Údaje o popravených - ostatně na základě vyhlášeného stanného práva - potvrdily i orgány BRD.
Ihned pak následovala mohutná kampaň za "odhalení pomníku neviným obětem" českého násilí v Postoloprtech. Tak se zázrakem z doložených sedmi zabitých Němců čs. armádou a staré události hromadných hrobů, u kterých se nikdy nezjistilo přes poválečbé zkoumání čs.orgány, kdo ti zavraždění byli, najednou stalo nejprve několik set a později v sudetoněmeckém tisku několik tisíc sudetoněmeckých "obětí". O věci jsme na Psu podrobně psali. I zde, zřejmě v rámci "dobrých sousedských vztahů", souhlasila úřední místa s odhalením "pamětní desky". Při odhalování se však mluvilo jen o Sudetských Němcích, nikoli o nezvěstných mrtvých z lágrů a z koncentračního tábora pro židovské míšence v Postoloprtech za války, ani o obětech pochodu smrti, který prošel Postoloprty v dubnu 1945.
Následovaly další a další akce. Divadélka s Čechy "pohozenými ostatky německých vojáků", aniž by se někdo z našeho, německého anebo rakouského tisku dozvěděl, že v ČR jsou hřbitovy a na nich jsou opatrovány hromadné hroby německých vojáků - Cheb, Mariánské Lázně a další. Viz zde.
Prakticky vždy se při těchto akcích používají desinformační manipulace jako u již popsaných akcí týkajících se Ústí nad Labem, vydávaného za "mírové" město v době, kdy bylo také díky akcím wehrwolfů a zdivočelých nacistů plné napětí a nočního střílení, Nového Boru, kde byli nacisté vydáváni za "pokojné obyvatele" a válečný zločinec byl titulován jako "primář nemocnice", což sice byl ale jako člen SS.
Při mediální a propagandistické akci v Postoloprtech už to, jak se říká, "dřelo" a z vyhlašovaná cedule o "památce německých obětí českého řádění" nakonec zbylo neslané- nemastné prohlášení, což neopomenuli někteří sudetští aktivisté na místě hlasitě litovat.
Největší "pecku" pak vyrobil pan David Vondráček, když vytvořil neuvěřitelnou a odpornou blasfemii "Vraždění po česku", kterou pak odvysílala ČT - kdo jiný, že?!? V ní bezostyšně tvrdil, že zdivočelé Rudé gardy v Praze na Břevnově povraždily bestiálně skupinu nevinných civilistů - Němců. A použil k jako důkaz starý, "objevený" film.
A v tom byl malér. Ihned po zhlédnutí "dokumentu" poznaly tisíce diváků, že Němce nestříleli žádní Češi, ale vojáci Rudé armády, a rychle vyšlo najevo, že to "neudělali jen tak". Z oken domů, v kterých byli shromážděni Němci, totiž začal po Sovětech, kteří na Bořislavce po skončení bojů tábořili, někdo střílet a zastřelil dva sovětské vojáky. Odpověď byla adektvátní době, místu a činu. Ale hlavně, co pan Vondráček zatajil (úplně idiotsky, protože skutečnost dokazoval sám film), že popravu uskutečnili Sověti a ne Češi. Ale účelu bylo dosaženu. Pan Vondráček byl slavný a jeho odpornou lež převzala rakouská a německá media (jako by na ni čekala, to je zvláštní, co?!) a rozšířila ji jako pravdu po celém světě. Děsivé je, že ani v tomto okamžiku nikdo českých politiků ani intelektuálů neprotestoval!
Pan Vondráček na základě tohoto "úspěchu" prozradil redaktorovi ČT Železnému, že připravuje další film na toto téma a bude se týkat údajně až osmdesáti hromadných hrobů nevinných Němců zavražděných rozběsněnými Čechy. Máme se (a spolu s námi naši bývalí spoluobčané, zvláště ti z nich, co ještě mají ve svém srdéčku zachovaný obraz Henleina či Hitlera) na co těšit. Čímpak nás pan Vondráček asi překvapí?
Posledním dílem seriálu o "zločinných činech českého národa na nevinných Němcích" byla Akce Dobronín. Dle ní zběsilí Češi bestiálně zavraždili patnáct nevinných Němců na místě zvaném Budinka u vsi Dobronína.
Příprava byla náramná. Jistá dáma, která najednou v sobě vzbudila spisovatelskou duši, napsala dílo. Novinky.cz o tom referovaly takto:
Spouštěčem kauzy se stala kniha Bergersdorf (německý název pro obec Kamenná) spisovatelky Hermy Kennel. Ta na základě vyprávění pamětníků zveřejnila krutý příběh, jehož oběťmi se 19. května 1945 mělo stát až 15 německých obyvatel obce Kamenná. Ty si ze shromaždišť, kde čekali na odsun, měla vyzvednout skupina Čechů z nedalekého Dobronína, kteří předtím zapíjeli konec války. Alkoholem posílení místní čeští občané měli hnát bývalé sousedy přes pole do lokality Budínka. Tam si pak oběti samy měly vykopat hrob, do něhož posléze opilci zmasakrovaná těla nakonec naházeli. Publikace si jako první všiml jihlavský novinář Miroslav Mareš. Díky jeho práci se pak věci daly do pohybu.
No, novináři nemohou zcela jistě znát všechno, ale měli by si předem zjistit, co a jak. Protože se při prvním letmém prozkoumání ukázalo, že je to celé asi úplně jinak. Navíc, jak se zdá, hybatelé celé akce "Ukažme Čechy jako mezinárodní zločince" vše poněkud přehnali. A tak se o událost začalo zajímat více lidí. A začaly vylézat podivné věci. Když ta původní báchorka začala "praskat", byl postoj "otevírače problému", pana Mareše, neuvěřitelný. V on-line rozhovoru tvrdil, že on vycházel pouze z "historických" údajů německé strany a o české se nezajímal a nic o nich neví.
Takže uveďme základní údaje:
1. Ves Bergersdorf, dnes Kamenná, není jen tak běžná ves. Získala v roce 1943 od "obergruppenführera SS" Gottlieba (někdy psaného Gottlob) Bergera titul vzorové vesnice SS. Jako vůbec jediná obec nacistické říše. Z této poměrně malé obce vstoupilo z 246 obyvatel do jednotek SS 46 osob a ty se zúčastnily například zvěrstev na Slovensku.
2. Konflikt v době Protektorátu mezi německými obyvateli Bergersdorfu (spolu okolními německými vesnicemi) a obyvatelstvem okolních českých vesnic nebyl nic nového a měl několikrát dosti dramatickou podobu.
3. Jeden z největších konfliktů mezi místními Němci a Čechy vypukl hned po 15. březnu 1939. Německy mluvící obyvatelé napadli českou základní školu v Dobroníně (možná ve vedlejší vesnici, nebyl čas ověřit údaje z archivu), kde vytloukli okna, vyrazili dveře, zničili zařízení. A pokusili se lynčovat českého učitele. Jeho zlynčování zabránili pouze rychle přiběhnuvší místní čeští sedláci. Po tomto konfliktu byla tato česká škola zrušena.
4. Česká vesnice Dobronín byla místními nacisty označována jako "bolševická vesnice". Místními Němci - členy NSDAP - byli údajní "komunisté" zatčeni a skončili v lágrech. Pronacistická sudetoněmecká propaganda pak po válce rozšiřovala (a někteří tomu věří dodnes), že se všichni tito "komunisté" stali "kápy" v lágrech . Zjevně šlo o pokus je očernit s tím, že "kápové" byli často zločinci. Landmašaft pak hlásal informaci, kterou mi opakovali i samotní Sudetští Němci a která tvrdí, že všichni tito Čeští komunisté se měli v lágrech výborně, protože pracovali v čokoládovně a měli se tak dobře, že posílali protektorátní poštou domů balíčky čokolády. K tomu snad není co dodávat.
Není také pravda, jak tvrdí tisk a ten, kdo mu zprávy dodává, že jde v případě Dobronína o "náhodný nález" neznámého zločinu. Ani není pravda, že první se tímto případem začala zabývat autorka knihy "Bergersdorf".
První začal již před lety o Budince - tedy místě údajné vraždy - psát Sudetský Němec pan Fritz Hawelka. Údajně bratr jistého Hawelky z Begersdorfu, člena SS, vyznamenaného Rytířským křížem a při návštěvě rodné vsi v roce 1944 mohutně oslavovaného jako pravého árijského hrdiny.
O svém pátrání napsal pan Hawelka zprávu. Tam nalezneme mnoho zajímavého.
Z práce pana Hawelky ("Dokumentation eines Massenmordes in der nördlichen Iglauer Sprachinsel am 19. Mai 1945 - Recherchiert und zusammengestellt durch: Fritz Hawelka") je zajímavé vyjmout tyto informace:
1. Podle údajů pana Hawelky není pravda, jak píše tisk, že byli zavražděni obyvatelé pouze vesnice Bergersdorf. U seznamu "nezvěstných" je soupis obcí, z kterých pocházeli: Pět jich mělo být z Bergersdorfu, tři z Dobrenz (Dobronic), tedy údajně dle landsmanšaftu "české vesnice", a další z okolních vesnic . Tak je to nějak složitější, než říká paní Herma Kennel ve své knize .
2. Jak navíc vyšlo najevo, novinář Mareš zatajoval o "vzorné vesnici SS" všechno, i to, že v této oblasti byla většina obyvatel vesnic v NSDAP a v Bergersdorfu pak všichni.
3. Nejdůležitější je, že pravděpodobné "vrahy" nebylo nutno nijak hledat. Od počátku se víceméně ví, kdo se toho účastnil. Základní informace již dávno uveřejnil F. Hawelka
4. Hlavním strůjcem oné údajné (a asi skutečně provedené vraždy) byl dle Hawelky jistý Robert Kautzinger senior. Podle dochovaných údajů to však nebyl Čech, jak ječí kdejaký pisálek, diskutéři na netu a jak od počátku všude vykládá a píše pan Mareš z Jihlavských listů, ale německý Rakušan. Pracoval Schutzendorfu jako sklář a vzal si za ženu Sudetskou Němku z Dobronína.
5. Dalšími hlavními spolupachateli měli být dle výpovědí svědků a podle pana Hawelky jeho synové Robert a Rudolf. Po otci Rakušané, po matce Sudetští Němci. Oba pak dle tvrzení Hawelky pracovali po roce 1945 u StB v Jihlavě.
6. Dalším účastníkem vraždy měl být jistý Polreich - národnost mně neznámá, ale jistě v Jihlavském archivu dohledatelná - sedlák z Dobronína.
7. Jistý Jiří Dejnožka (první české jméno) byl prý donucen Kautzingerem sen. pod pohrůžkou zastřelením zahrabat špatně pohřbené mrtvoly.
8. Další Češi jsou ve zprávě Hawelky jmenování jako ti, co údajně týrali Němce. Ale u žádného není doloženo žádné hodnověrné tvrzení, že by se vraždy osobně zúčastnil. Spíše se jedná o seznam osob sestavený "ad hoc", aby těch českým jmen bylo ve zprávě více. Někteří z nich se vraždy zúčastnit mohli, ale důkazy chybí. U jiných uvedl pan F :Hawelka jen informace typu JPPUŘ (jedna paní povídala u řezníka).
Zdá se tedy býti jasné, i když jistota pochopitelně není, že místo "české ohavné masové vraždy nevinných Sudetských Němců" zde vidíme příběh, kdy německý Rakušan, jehož manželka byla Sudetská Němka, se svými syny, tudíž národnostně napůl Rakušany a napůl Sudetskými Němci, z doposud neznámých důvodů pravděpodobně zavraždil neznámý počet (šest až patnáct) Sudetských Němců.
Motiv, tu hlavní indici potřebnou k objasnění každé vraždy, neznáme. Je však téměř jisté, že jím nebyl žádný "rasový", tedy nacionální motiv.
Vypadá to, že paní Kennel, pan Mareš i další tuto informaci záměrně tajili, protože pak by to nebyla žádná senzace o hnusných Češích, ale obyčejná brutální vražda.
Jestliže jsem já z veřejných zdrojů zjistil, že s pravděpodobností hraničící s jistotou nešlo o žádnou nacionální vraždu - či dokonce genocidu, jak blouznili někteří čeští a rakouští novináři - ale o nějaké vyřizování účtů mezi Sudetskými Němci, musí to vědět i autorka knihy Bergersdorf, která měla dlouhodobý přístup do jihlavského i jiných archivů. A zcela jistě to musel vědět také "investigativní" novinář Miroslav Mareš, který použil k šíření svých "senzačních" objevů mimo jiné i Jihlavské listy.
Podle dostupných dokumentů se pak ukazuje ve správném světle ono stále opakované plácání o "Čechy zorganizované hromadné vraždě" a veškerý ten protičeský mediální pokřik - viz Passauer Presse - o tom, jak nás "dějiny dostihly".
A když už jsem tak byli hlasitě vyzýváni k pokání a vyrovnání s minulostí, tak jako to prý učinil náš údajný vzor BRD, uvedu nezávislou informaci, jak to vlastně bylo ve skutečnosti s tou "vzornou denacifikací". Zde zprávička z Passauer Nachrichten, ze dne 18. 8. Odtud ji často bez uvedení pramene převzaly mnohé naše noviny - viz Kamennou adoptoval esesman, Lidovky.cz. Cituji originál: "Er machte Bergersdorf zum SS-Dorf … Er war ein enger Vertrauter Hitlers: Gottlieb Berger, SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS."
Takže tento miláček a přítel Hitlera, masový vrah a zločinec, co vyrobil z Bergersdorfu "Vzornou vesnici SS" a velel bestiálním vrahům, byl sice po válce odsouzen v takzvaném "Wilhelmstraßen-Prozess" na 25 let vězení, ale již v roce 1951 byl propuštěn a s plnou penzí generála žil jako vážený občan do svých 78 let. Ještě budete, všichni milí kavártenští intoši, vykládat, jak jsme se my, nehodní Češi, nevypořádali s následky "totality" a jak se máme "učit" od svých německých přátel té správné spravedlnosti?
I Pasauer Nachrichten konstatují, že takhle spravedlnost nevypadá.
Takže se zdá, že je oprávněná domněnka, že to celé byla předem vymyšlená lumpárna. Jak napsal Elias Canetti v knize Masa a moc, psychologie velkého množství lidí podléhá snadněji emocím a nevěcnosti než jednotlivci. Proto je nutno dělat velké mediální akce typu "Češi jsou zločinci a Beneš byl větší zločinec než Hitler". (Sedněte si v Bavorsku do nějaké "Heimat-stubbe" a po třech pivech vám to někdo polohlasem sdělí.) Takováto mediální manipulace s lidmi je nejen hnusná, ale většinou je pouhou přípravou pro nějaký jiný cíl. Třeba na okamžik, kdy v EU dojde na lámání chleba, Německo, Rakousko, Dánsko a další severské státy se "trhnou". Pak by byla vhodná chvíle vytasit se po mediální přípravě na Čechy, kteří budou stát na křižovatce kam a s kým. Pak by mohli, třeba, znejistělí a oslabení Češi kývnout na nějaké "rozumné návrhy" pana Posselta, že?!?
Jenže stačí do bubliny jen trochu zaštourat a ozve se "puk!" vyvalí se smrad pomluv a drzostí a ……. z vraždících Čechů, "organizujících genocidu", je najednou jeden Rakušan a dva napůl Rakušané a napůl Sudetští Němci a Čech, kterému vyhrožovali zastřelením, když ty mrtvoly nepomůže zahrabat. To jsou věci, co?!?
Ale to je přeci jedno. Fakta nikoho nezajímají. Celý svět slyšel o vraždících českých bestiích. A to byl asi účel.
Václav Vlk st.

FTIP: Irská moudra na závěr
Jsem velmi šťastný člověk. Má báječná přítelkyně a já jsme byli spolu více než rok, a tak jsme se rozhodli se vzít.
Jen jedna malá věc mi vadila, byla to její překrásná a výrazně mladší sestra. Mé budoucí švagrové bylo dvaadvacet, měla na sobě velmi těsnou minisukni a určitě byla bez podprsenky. Často se ke mně skláněla, když byla u mě, a tak jsem měl více než příjemný pohled na její intimní části těla. To muselo být úmyslné. Nikdy to nedělala, když byla u někoho jiného.
Jeden den tato sestřička volala a požádala mě, abych jí pomohl zkontrolovat svatební pozvánky. Byla sama, když jsem přijel. Zašeptala mi že po mně touží a tyto pocity že nedokázala překonat. Navrhla mi, abych se s ní miloval, jen jednou, před tím, než se ožením a svážu svůj život s její sestrou. No, byl jsem celkem v šoku, a nemohl říct ani slovo.
Řekla: "Jdu nahoru do svého pokoje a chceš-li poslední divoký úlet, přijď a vem si mě."
Byl jsem ohromen a zmrazen, v šoku jsem sledoval, jak odchází po schodech.
Když se dostala nahoru, stáhla si kalhotky a hodila je po schodech dolů na mě. Stál jsem tam na okamžik, pak jsem se otočil a šel přímo k hlavnímu vchodu. Otevřel jsem dveře a šel rovnou ke svému autu.
A hle, celé mé budoucí příbuzenstvo stálo venku a všichni tleskali! Se slzami v očích, mě můj tchán objal a řekl:
"Jsme velmi rádi, že jste prošel naším malým testem. Nemohli jsme si přát lepšího člověka pro naši dceru. Vítejte do rodiny!"
A poučení z tohoto příběhu: Vždy si nechávejte kondomy v autě!
***
Vstupní test uchazeče pro práci v CIA
Přihlášení jsou dva muži a jedna žena. První muž dostane revolver a instrukci:
"V CIA potřebujeme odvážné lidi bez zábran. Ve vedlejší místnosti je vaše žena. Vstoupíte tam a zastřelíte ji."
Chlapíkovi se rozklepou kolena:
"To přeci nemůžu! Nedokážu zabít svoji ženu!"
Neprošel.
Druhý muž dostane také revolver a stejné instrukce. Zbledne, ale vezme revolver a vstoupí do místnosti. Po chvilce ticha vyjde ven celý rozsypaný:
"Ne! To nedokážu!"
Škoda .
Na řadu přijde poslední uchazečka. Dostane rovněž revolver a instrukci:
"Ve vedlejší místnosti je váš manžel Zastřelte ho."
Žena vezme revolver, vejde do místnosti a zavře dveře. Zazní třináct výstřelů a pak ještě několik tupých úderů. Po chvíli se dveře odevřou a žena zaječí:
"Vy hajzlové! Vy jste mi tam dali slepý! Já ho musela umlátit židlí!"
***
Na papežském koncilu si vzal slovo jeden z kardinálů a říká:
"Drazí bratři, kontaktovala mě firma Coca-Cola a nabídla nám tři miliardy dolarů jako dar pro církev."
V místnosti to radostně zašumí. Kardinál pokračuje:
"Má to ale jeden háček.Chtějí, abychom v modlitbě Otče náš zaměnili chléb náš vezdejší za Coca-Colu naši vezdejší. A tak se vás tedy ptám - kdy nám končí smlouva s pekárnami?"
***
Irská moudra na závěr
Realita je iluze způsobená nedostatkem alkoholu.
Pomozte vymýtit smrt z našich silnic, jezděte po chodníku.
Každý, kdo jde k psychiatrovi, by si měl nechat vyšetřit hlavu.
Není divu, že jsem zmaten. Jeden z mých rodičů byl muž a druhý žena.
Irský podivín je chlapík, který dá přednost ženským před pitím.
To, že jsi katolík ti nezabrání hřešit. Zabrání ti mít z toho radost.
Krása je jen povrchní, ale ošklivost jde do hloubky.
Navštivte Rusko dřív, než Rusko navštíví nás.
Holandština není ani tak řeč, jako nemoc hrdla.
Na světě jsou dva druhy lidí. Irové a ti, kteří by jimi chtěli být.
Ideální manželka pro Ira je bohatá, němá a blonďatá nymfomanka, která má hospodu poblíž dostihové dráhy.
Computery jsou fantastická věc, během pár hodin udělají chybu, kterou by člověk dělal roky.
Divadelní kritik je jako eunuch v harému; vidí to každý večer, ví přesně, jak se to má dělat, ale on sám nemůže.
Jezte odpadky - stamiliony much se nemohou mýlit.
Neexistují impotentní muži. Jsou jen nezajímavé ženy.
Kdybych věděl, že budu tak dlouho živ, lépe bych se o sebe staral.
Existují jen dva druhy politiků. Jedni si myslí, že jsou Pán Bůh a druzí jsou si tím jisti.
Kocovina je hněv hroznů.
Vystopujte své předky, zjistěte, kdo byl váš otec.
Nezapomínejte na chudé, nic to nestojí.
To, co Irsko potřebuje, je míň lidí, kteří nám říkají, co Irsko potřebuje.
Zacvičte si, balte si své cigarety sami.
Sex bez lásky je jen prázdný požitek, ale ve srovnání s jinými prázdnými požitky docela ujde.
Prdy smrdí pro dobro hluchých.
Severní Irsko má problém na každé řešení.
Moje tchýně říká, že jsem zženštilý; ve srovnání s ní asi jsem.

VÝROČÍ KRÁLE HORORU
aneb PŘED 120 LETY SE NARODIL HOWARD PHILLIPS LOVECRAFT

1.
"Matka byla přesvědčena, že je syn nesmírně ošklivý, a hoch jí uvěřil. Styk s opačným pohlavím byl proto nulový a v Lovecraftových povídkách se prakticky nevyskytuje ani milostný motiv, ani ženské, ani feminní element prózy: konverzace a dialog. Zavdalo to příčinu k domněnkám, že Lovecraft byl homosexuál. Ve skutečnosti byl jenom stydlivý…" H_P_Lovecraft.jpg (8261 bytes)
Tolik Josef Škvorecký a věřím, že podstata Mistrovy osobnosti ani už pregnantněji nelze shrnout. A protože jsem si taky já nikdy moc hezký nepřipadal a styky s opačným pohlavím mi léta dělaly zásadní problémy (a vlastně dělají doposud), je mi HPL blízký jako málokdo a jeho bledou fotografii si v komoře rád prohlížím, i když… I když ani já - pravděpodobně - nejsem gay.
Ale co víc?
Co by! Král hororu se narodil 20. srpna 1890 v Providence (USA) a bylo by mu tedy právě sto dvacet roků, kdyby ovšem tento nesporný génius svého oboru v pouhých šestačtyřiceti letech (a hele, náhodou mi je zrovna tolik, když píšu tyto řádky) nepodlehl tzv. Brightově nemoci spojené s rakovinou střev (15. 3. 1937).
Fascinující dílo ovšem zůstalo, i když do češtiny nejenom že pronikalo velice zvolna. Do češtiny prakticky až do listopadového převratu oficiálně neproniklo, a tak jsme si je mohli pročíst teprve v letech 1990-97. Tehdy vydané "SPISY H. P: LOVECRAFTA" mají jedenáct svazků a ilustroval je Kája Saudek. Na překladech se podílel i Ondřej Neff a jistě, nepopírám, už roku 1992 jsme se dočkali i Adamovičova perfektního výboru Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy (Mladá fronta) a roku 1998 následovalo Bezejmenné město (Aurora), a to opět díky Ivanu Adamovičovi, a roku 2002 ještě i soubor V horách šílenství (opět vydala Aurora), nicméně… Nicméně mi teď dovolte krátký pohled na oněch jedenáct sešitů vydaných kdysi dávno nakladatelstvím Zlatý Kůň ve spolupráci s Českou speleologickou společností v nákladu 5000 výtisků (tedy pokud byl náklad vůbec uveden).
Odpovědným redaktorem tohoto záslužného souboru byl Pavel Nosek… a prvních pět dílů z roku 1990 vyšlo "U příležitosti stého výročí narození autora". Ten vůbec první sešit se přitom jmenuje Dagon a jiné horrory a obsahuje mimo jiné i povídku Vyděděnec z roku 1921, která, myslím si, dokonale vystihuje onen autorův pocit vlastní ošklivosti - a zde až odpornosti, což je dotvrzeno i kratičkou, avšak naprosto údernou pointu. A v tomtéž úvodním svazku najdete ale třeba i Šepot v temnotách (1931), tedy vůbec jednu z nejlepších Mistrových próz…
Následovalo Volání Cthulhu a jiné horrory (tehdy se slovo horor smělo ještě psáti s dvěma rr) se známou povídkou Slavnost (1925) - známou ovšem i ze Stankovičova překladu, zatímco sem ji převedla Věra Frydrychová. Právě závěrečný odstavec Slavnosti jsem, musím zdůraznit, vždy vnímal jako tu pravou tresť vší lovecraftovské poetiky a využil ho proto přiznaně i v jedné své próze. Dovolím si citovat i zde:
"Ty nehlubší jeskyně," psal šílený Arab, "nelze lidskému oku prozkoumat. Jejich divy jsou podivné a hrozné. Prokletá je půda, kde mrtvé myšlenky ožívají a podivně se ztělesňují, a ďábelská je mysl, která se v žádné lebce nezdržuje. Moudře pravil Ibn Schacabao, že šťastná je hrobka, v níž žádný čaroděj neleží, a šťastné je v noci město, jehož čarodějové se v popel obrátili. A stará pověst říká, že duše zaprodance ďáblova nepospíchá ze své posmrtné schránky, ale krmí červa, který v ní hlodá, až ze zkaženosti vzejde odporný život a hloupí pozemští hrobníci ji sužují a strašně zvyšují její muka. Kopají velké jámy tam, kde by postačovaly zemské trhliny, a kráčet učí to, co by se mělo plazit."
2.
Kromě titulní povídky přeložil Ondřej Neff pro druhý svazek Lovecraftových Spisů i horor Krysy ve zdech, který je mimo jiné dokonalým příkladem inspirování se Poeovým Pádem domu Usherů, a to podobně, jako když Lovecraftův Chladný vzduch zase vychází z jiné známé Poeovy povídky Fakta v případu Monsieura Valdemara.
Další próza, jejíž titul s oblibou doslovně překládám jako Děs v Rudém Háku (ve Spisech 2 jako Děs redhookské čtvrti) jest pak uvedena i touhle citací z (dalšího) Lovecraftova oblíbence, Arthura Machena:
Kolem nás existují mystéria zla - i mystéria dobra. Podle mého názoru žijeme a pohybujeme se v neznámém světě plném jeskyň a stínů, kde sídlí obyvatelé soumraku. Člověk se snad jednou vrátí na stezku vývoje, jsem přesvědčen, že strašlivá tradice ještě nezanikla.
Aniž to Lovecraft přiznává, už Machen užil ta slova jako motto, a to motto k Velikému bohu Panovi. Taky poslední slova povídky pak patří mezi lovecraftoviny z nejryzejších, a hle (překlad Zdeňka Lyčky upravila Jarmila Emmerová):
"Ó příteli a noční společníku, ty, jenž máš potěchu z vytí psů a z rozlité krve, ty, jenž bloudíš mezi stíny hrobek, ty, jenž lačníš po krvi a děsíš smrtelníky, Gorgo, Mormo, měsíci s tisícem tváří, shlédni se zalíbením na naše oběti!"
3.
Druhý sešit uzavírá ovšem krajně naivní a dětsky nepravděpodobná povídka Alchymista, kterou Lovecraft zplodil už ve svých osmnácti letech… Poté ve Spisech následovala Hrůza v Dunwichi a jiné horrory i vč. sci-fi o neviditelném bludišti Ve zdech Eryxu (taky uveřejněné v Ikarii 6/1991). Děsivý tento příběh o pasti mimozemšťanů ilustruje známou skutečnost, že k záchraně chybívá jen osudová píď, a právě na tu píď bohužel často nemáme…
Ve svazku tři je ale dodnes skryta i próza Pickmanův model - a kdo nechce, ať tedy dál nečte, ale rovnou ocituji i další skvělé lovecraftovské finále (v překladu Lindy Bartoškové):
Nechtějte po mně, abych vysvětloval, nebo se dokonce svěřoval s dohady, co jsem to spálil. Neptejte se mě ani, co způsobilo to dunění, které Pickman chytře svedl na krysy. Víte, jsou určitá tajemství, která pocházejí až ze starých salemských časů, a Cotton Mather vypráví o ještě větších podivnostech. Víte, jak příšerně živé byly Pickmanovy malby - jak jsme se zajímali, odkud vzal ty obličeje. Nuže - na tom papíru nebyla žádná fotografie pozadí. Byla tam prostě příšera, kterou maloval na to hrozné plátno. To byl model, který používal - a pozadí tvořila pouze zeď sklepního ateliéru. Pane Boře, Eliote, on fotografoval skutečnost.
4.
V dalším, čtvrtém sešitě Spisů (nebo, chcete-li, spisků) Stín nad Innsmouthem a jiné horrory jsem kdysi našel i vůbec první povídku Lovecraftova mýtu Cthulhu Bezejmenné město (1921).
V pátém sešitě Barva z kosmu a jiné horrory zase odhalíte fascinující titulní prózu, o které si doopravdy myslím, že kdo ji dosud nepřečetl, jako by nebyl. Ani to ovšem pranic nemění na tom, že právě odsud chutě zacitoval Stephen King, když chtěl kvalitně ilustrovat, že s dialogy i přímou řečí míval tedy ctěný HPL zatracenej problém…
Onen pátý sešit obsahuje dále třeba i povídku Hrůzný stařec známou už českým čtenářům dávného Zábranova sborníku hororů Lupiči mrtvol (1970), uvedenou větou Angelo Ricci, Joe Czanek a Manuel Silva se rozhodli vykonat návštěvu u hrůzného starce, a končí větou Navíc do jeho sbírky přibyly další tři láhve, o které stařec musel bděle pečovat.
Prozradil jsem moc, co říkáte? Tak tedy ještě víc. Hrůzný stařec (s velkým H) je vícekrát zmiňován i v Lovecraftově povídce Podivný dům vysoko v mlze.
5.
Roku 1991 vyšel v Lovecraftových Spisech pouze jediný svazek, a to K branám Stříbrného klíče. Fantasy a horrory. Obsahuje jen tři prózy: Výpověď Randolpha Cartera, Snové putování k neznámému Kadathu a Stříbrný klíč, přičemž v poslední jsem našel i větu, kterou jsem si od těch časů mnohokrát připomněl a která (opět) charakterizuje autora NAPROSTO TOTÁLNĚ: Úžas pominul… a on zapomněl, že celý život je jen sada obrázků v mozku, u nichž není žádný rozdíl mezi těmi, které se zrodily ze skutečných věcí, a těmi, které se zrodily z vnitřních snění, a není proč cenit si jedněch víc než druhých.
6.
Teprve roku 1992 se na trhu vynořily další tři sešity Spisů, a to sedmý až devátý, přičemž tím sedmým se stal román Hory šílenství (už roku 1991 poprvé česky vydaný v děsuplné úpravě Petra Kachny jako V horách šílenství). Lovecraft byl jediný člověk, píše úvodem českého vydání Josef Škvorecký, který kdy navštívil zemi na jih od Jižního pólu - a vrátil se. Přeletěl Hory Šílenství v aeroplánu. My tam poletíme za ním. Tam je ta země, kterou hledal ubohý Poe, kam se dostal ubohý Pym, kam pronikl kapitán Guy. Daleko na jih od ostrovů Kerguelen. Dostaneme se tam…
Dodám, že ani tento Lovecraftův rozsáhlý (ne však nejrozsáhlejší) "majstrštyk" není nadále zfilmován, i když zasloužilý mistr hororu John Carpenter, kterého si všichni vč. Spielberga tak vážíme, se nás před pár lety pokusil malinko ošálit a vklínil do své efektní filmografie i jeden stejnojmenný film, i když - bohužel - o něčem úplně jiném…
7.
Osmý svazek Spisů Uvězněn s faraóny a jiné horrory obsahuje i z filmové verze (1985) známou povídku Herbert West: reanimátor anebo prózu Číhající děs (česky překládáno i Číhající u vchodu či Skrytý běs). A další povídku Hypnos uvedl kdysi bystrý a sečtělý Lovecraft tímto citátem z Baudelaira: A pokud se spánku týče, tohoto pochmurného zážitku všech našich nocí, můžeme říct, že lidé jdou den co den spát s odvahou, která by nebyla pochopitelná, kdybychom nevěděli, že pramení z neznalosti nebezpečí.
A titulní povídka svazku osm? Lovecraft ji spíchl jako tzv. ghostwriter pro kouzelníka Harry Houdiniho, který ji roku 1923 v časopise Weird Tales skutečně a bohorovně podepsal, i když byla tehdy uveřejněna pod názvem Pod pyramidami.
V dalším sešitě Spisů Sny v čarodějnickém domě a jiné horrory najdeme pak vedle Věci na prahu i ranou Lovecraftovu povídku Zvíře v jeskyni dopsanou (už) 21. dubna 1905 anebo naprosto báječný Přízrak temnoty (můj nejoblíbenější Lovecraft) připsaný Robertu Blochovi, který ovšem v příběhu vystupuje jako Robert Blake - a zapisuje si ve finále do deníku (v překladu Violy Lyčkové): … ale vidím věž ve tmě. Je v ní strašlivý zápach… převrácení smyslů… okenice na věžním okně praská a povoluje… Ia… ngai… Yvy… Vidím to - letí sem - pekelný vítr - titánská modročerná křídla - Yog-Sothothe zachraň mne - trojlaločné žhnoucí oko…
8.
A jsme skoro na konci. Na poslední dva sešity Sebraných spisů Howarda Phillipse Lovecrafta jsme si však všichni, jak asi taky vzpomínáte, museli poté počkat celé čtyři roky. Ale dočkali jsme se - a roku 1996 vyšel samostatně Případ Charlese Dextera Warda a taky jedenáctý a poslední sešit s titulem Stín z času a jiné horrory obsahující vedle pěti dalších povídek i čtyři fragmenty nalezené v Lovecraftově pozůstalosti a představující pokusy o záznam snů z let 1922, 1926 a 1934. Jestli si ale nyní chcete někdo naivně myslet, že těmito zlomky by končily i skutečné Sebrané a tedy kompletní Lovecraftovy spisy, šeredně se pletete. Kdeže! Mistrovo dílo (i včetně bezpočtu dopisů, které neúnavně rozesílal jako nějaký americký Foglar) je nedohledné jako oceán plný chaluh - a kdo se jím jednou počne přesto zabývat a ponoří se pod hladinu těch chaluh, nevynoří se vícekrát na smrdutou hladinu.
Taky já… se do Lovecrafta kdysi začetl… a nebudu se, prosím, hádat s nikým, kdo mi teď a tady bude o hlavu mlátit vším, co prý Howardovi chybí, protože si raději vychutnám i spolu s vámi vše, co Lovecraftovi naprosto nikdy nechybí a nikdy už více chybět ani nebude! Howgh. Anebo vlastně: húúgghhh!
Ivo Fencl

 

Hledej: