Boskowan dnes - aktualni informace, clanky, prispevky

BOBBY - A ŠACHY
aneb JE ŽIVOT JEN TISÍC PARTIÍ?
Nikdo neudělal pro Ameriku, co já jednou rukou. Bobby Fischer
Byl stejný ročník jako F. R. Čech, jenže Ringo je mistr všeho (s jistými výhradami). Bobby (*9. 3. 1943 v Chicagu) měl IQ 182, ale všestranný moc nebyl. Mimo šachu neuměl nic, i to přiznával. "Není ale správné," ptali se včelky Máji v úlu, "specializovat se?" To je otázka! A Bobby - vlastně - hrával ve volných dnech i domino, že. Trochu zpíval. Snadno zvládal jazyky, španělštinu nejlépe... A co víme, co vše ještě tajil?
Matkou mu Švýcarka polsko-židovského původu. V devatenácti (1932) ujela ze St. Louis(USA) za bratrem do Berlína. Tam poznala biofyzika a "komanče" (jak by řekl zmíněný Ringo) Gerhardta Fischera. Hitler se ujal moci, a tak milenci prchli Moskvy. Vzali se. Ona studovat lékařství, 1938 se jim narodila dcera Joan a ujeli do Paříže. Kominterna dostala Gerhardta až do Chile (1940). A jeho žena? Byla ruskou agentkou? Nikdy se to nepodařilo prokázat, nicméně složku vedla FBI od roku 1942 po třicet let.
Existuje teorie, že se manželé roku 1942 setkali v Mexiku - a měli styk. Nevěřím (i když testy DNA mi tady na stole neleží). Věřím naopak, že Bobbyho otcem byl maďarský fyzik (a opět "komanč" - a opět židovského původu) Paul Felix Nemenyi. Žil v USA od roku 1939, s Reginou se seznámil v Coloradu roku 42, ona se až roku 45 rozvedla, ale Gerhardt na půdu USA nikdy nevstoupil. Nemenyi zatím pracoval v přísně tajné laboratoři armádního výzkumu a měsíčně jí posílal peníze, ale 1. 3. 1952 divně umřel na tanečním večírku. Už roku 1948 se dotovaná jím polorodinka přestěhovala do arizonské pouště (Mobile) a pak do Brooklynu. A tam... Majitel krámu (a snad i Bůh:-), nad kterým bydleli, dal jedenáctileté Joan šachovou soupravu. V šesti letech učila bratra, ale... Začala prohrávat. "Čímž jsem skončila. Problém je v tom, že my, Fischerovi, nesneseme porážky." Ano, ano, tak by mluvila i Anička "Dajdou" Gleisnerová. A Bobbyho sestra? Vzala si pak (také) fyzika a zemřela roku 1998, vraťme se však k jistému inzerátu. Zveřejnila ho (šesti jazyky hovořící) Regina. Hledala sparingpartnera pro Bobbyho, inzerát našel šachový činovník, hocha zval na simultánku s mistrem Paveyem a Pavey to Bobbymu 17. 1. 1951 nandal, až vytryskly slzičky (pro Fischera pak typické). Hocha si ale všiml prezident Brooklynského šachového klubu, hráli spolu.
Bobby už tehdy šokoval intuitivním vnímáním, rychlostí, neochabujícím nadšením, neobvyklou soustředěností a silou vůle. Nastoupil instruktor a velmistr Arnold Denker. Ten tahal chlapce i na hokej, ale Bobby měl jediný zájem. Ve třinácti byl už juniorským přeborníkem USA (nebude překonáno). Zázračné dítě milovalo i Presleyho a komiksy, ale jen tři bloky od nudné školy ho u sebe doma trénoval Jackie Collins. Počátkem roku 57 porazil Bobbyho šachista Euwe a kluk zase brečel. Ale vyhrál přebor dospělých i prestižní mistrovství USA (nejmladší jeho vítěz), ve čtrnácti byl nejmladším šampiónem USA, v patnácti (a šesti měsících) nejmladším velmistrem všech dob, v šestnácti dal vale střední škole a hurá na turné po Jižní Americe. "Chtěl jsem se stát mistrem světa a v tom směru mi škola nemohla nic přinést. Lépe být jedním z nejsilnějších šachistů než jediným z tisíců s diplomem." Maďarský velmistr Gideon Barcza šokovaný roku 1959 fanatickým průběhem utkání s Bobbym v Curychu stěží vstal ze židle, ale Bobby řekl: "Podívejme se na partii od začátku, určitě jsem mohl někde hrát líp." "Podívej! Mám ženu, děti. Kdo je bude živit, když předčasně umřu?" prosil Barcza. Fischera si pozval obchodník X: "Zaplatím ti cestu na turnaj v Jugoslávii, když vyhlásíš, že bys nevyhrál beze mne." "JÁ hraju," odvětil Bobby. "NIKDO mi nepomáhá."
V Jugoslávii pak ovšem zase brečel po prohrách s Talem a Petrosjanem. Zavřel se, čítal Tarzana. Nechal si ho předčítat. Ale rok 60 přinesl senzaci. Bobby především zaměnil svetr a džíny za bílou "košulenku" a oblek na míru. Chtěl na olympiádu v Lipsku, nicméně USA neuznávaly NDR. Tak Regina zahájila hladovkou. Umocnila (svou) popularitu. A "bojovala za mír", což Bobby nesnášel. Účastnila se mírových pochodů v Rusku, sešla se s Ninou Chruščovovou a každý večer mluvila z Rádia Moskva. Bobby zlostně syčel. Jindy četl v New York Times matčin inzerát: nabízel náprsní tašky Bobby Fischera s mladíkovým profilem a podpisem raženým do zlata. Bobby prodej zakázal. Matka si později vzala anglického vědce, ještě ve věku 55 let obhájila v NSR disertaci a zemřela roku 1997... Po prohře se Spasským (1960) sepsal Bobby slavné Vyvrácení královského gambitu a "vynalezl" Fischerovu obranu. Ten gambit se od té chvíle vyskytuje minimálně, nicméně Bobby ho ještě třikrát užil. Pokaždé vyhrál. 1961 se prvně bil se Sammy Reshewskym - o 32 let starším ortodoxním židem, který nikdy nehrál před západem slunce a "nikdy ještě neprohrál". Nesedli si? Asi ne. Přestali spolu mluvit a turnaj skončil předčasně pro Bobbyho rozpory s mecenáškou z rodu Rothschildů. Jeho (spíš proklamativní) antisemitismus měl kořeny zde. Vnímal náhle židy i mezi novináři, rozhodčími, představiteli Americké šachové federace, Rusy. Na Sammyho podal žalobu u Nejvyššího soudu státu New York za podkopávání autority a daleko později na Mallorce mu s planoucím zrakem řekl: "Četl jsem velmi zajímavou knihu." "Jakou?" "Mein Kampf." Podle jiné verze však to byla kamufláž a přátelili se! Za provokace ostatně Bobby i platil. Hlavně pak za to, že na čas uvěřil kultu své osobnosti stvořenému médii. "Já, bohem vyvolený," domníval se, v Curacau však zjara 1962 zkrachoval. V článku Rusové okupovali světové šachy (Sports Illustrated) nicméně odhalil, že Petrosjan, Keres a Geller mezi sebou uzavřeli dohodu o remízách a soustředění proti němu. Byla to realita. Sověti měli "týmového ducha", ale pro Bobbyho šlo o "největší podvodníky světa a ve všem."
Je to věc pohledu. Těžko však popřít, že Bobbyho partii s Botvinnikem ve Varně analyzovalo po přerušení šest ruských velmistrů celou noc. Ač byl fakticky nejsilnějším neruským šachistou světa, ocitl se pak Bobby na léta v depresi. Navíc ho ovládli Adventisti sedmého dne. Ováděl 10% výdělků. Tři roky hrát jen v USA a když na přeboru 1962/63 prohrál s Edmarem Mednisem, vytěžil on z toho celou knihu Jak porazit Bobby Fischera!, známou i u nás. Na podzim 63 chtěl Bobby překonat světový rekord v simultánce a hrát víc než na 400 šachovnicích, ale překazil to atentát na Kennedyho. Až na přeboru 63/64 uspěl. Víra v osud se vrátila. Jenže musel k armádě. Podstoupil tělesné vyšetření. Z neznámého důvodu "Presley šachu" odveden nebyl a roku 65 se vrátil do 1. ligy. Dodržel i zákaz vstupu šachistů na Kubu, ale turnaj hráli prvně v dějinách telefonem. Pak omezení rozumně odvolali a Bobby hrál i s Castrem. Byl poražen! Ale v partii pokažené už jiným hráčem. Rainer ho pozval do Monaka. Primadonské Bobbyho chování ale knížete rozčarovalo. Roku 67 se Bobby v Tunisku zase neshodl s pořadateli na rozvrhu, dodržoval totiž sabat a nehrál od východu první večerní hvězdy v pátek do východu hvězdy v sobotu (tedy hrál, ale domino). "Nereprezentuji nikoho kromě sebe!" řekl chladně americkému atašé. A Reshewského... opět... poškádlil. Ujel 140 kilometrů daleko a spustili hodiny bez něj. Sammy pak čekal 53 minut. V 60. minutě měl kontumačně vyhrát. Fischer s úsměvem vstoupil, v tichu šel na pódium, Reshewsky v šoku prohrál skoro bez boje. Rozhořčil se, podal protest, žádal omluvu, ale Bobby memorandum roztrhal bez čtení. To hlavní harakiri mělo však přijít.
Bobby už nasbíral 8a1/2 bodu z 10 a měl jistý postup mezi kandidáty mistrovství světa a odstoupil. Bál se Spasského? Zřejmě. Ani tehdy nešlo o rozmar, nýbrž prokalkulovaný tah. Bobby žil pro výhry. Sílil teprve. Spasskij slábl. Šlo nicméně o první případ v historii, kdy z turnaje odstoupil vedoucí hráč. Bobby. Pohroužil se do spánku. Na rok a půl. 1969 hrál jedinou partii. "Turnaje musí mít 22 kol - jako Rusku. Ne 11," zdůvodnil bobby fischer spánek Federaci, ale výmluvy a vrtochy se po analýzách jeví zase jako chladný kalkul. "Přinese mi výhra málo slávy? Případná prohra poškodí mou reputaci víc? Tak co? Turnaji se vyhnu. Kamufláží." Takto uvažoval. Nelze popřít, že byl i schizofrenik s extrémně tunelovým vnímáním, ale "neschopnost komunikovat" byla pouze další kamufláží egoisty. Mně můžete věřit. Zjara 1970 pak došlo k "Zápasu století". Družstvo "světa" proti Rusům. Vše neviditelně šlapalo podle Bobbyho. Rafinovaně se vyhýbal Spasskému a nejdřív zdrtil "Železného" Tigrana Petrosjana (rok předtím Spasským sesazeného z trůnu). Bobby vyhrál dvacetkrát za sebou, což nemůže už být překonáno, ale pak ho Petrosjan smetl. Jedenkrát. Následovaly tři remízy a čtyři Bobbyho výhry, Rusy mohl zachránit už jen Boris Spasskij. Jen jeho Bobby nikdy neporazil... Nebylo snadné usednout proti dlouhé Fischerově tváři fanatika čnící nad šachovnicí a sám jsem to zažil (ve snu). Tenké, lstivé rty se nikdy neusmály. Hluboko zasazené oči plály jako hvězdy. Izolace od světa? Dokonalá. Napůl otevřená ústa připravena plivnout úsměšek do vašeho obličeje. Dlouhé prsty odstraňují vaše figury, a přece nad nimi šlo o oči "štvaného dítěte", a ty oči mezi tahy bezradně a znuděně či pátravě těkaly po sále. Co mám dělat? "Proč jsem nezahrál to... a to, prostě nemohu vysvětlit," vzpomínal Petrosjan, nicméně duševní rovnováhu ztráceli všichni. Odrovnáni se sypali jako kuželky. Udělal jste chybu? Bobby se měnil v génia! Dítě v muži cítilo každou změnu vaší nálady, Vždycky se při ní vzchopilo - k nejtvrdší vynalézavosti. A vy to věděli, ale vědět, to neznamená umět si poradit. A Bobby registroval i minimální známku nejistoty. Na vnitřní povel vydal vždy energií ďábla. Ano, typický zabiják.
Čelili jste nelidskému tlaku psychického upíra a přemítali o očarovanosti, já sám měl v Rybce (kavárna) s Bobbym dvacet minut co dělat a vyhrál jen díky vrozenému talentu, kteroužto větu neberte vážně. Vy sami jste ale přijeli na turnaj připraveni na 1000% a po chvíli vám to stejně došlo: Je neporazitelný. Fischerofobie fungovala. Začali jste dobře, další partie už zkopali. Vypouštěli. Byl to stroj na vraždy a nepil ani kafe! Jeho nervy vyživovalo výhradně mléko nebo džus. Za Rusy stál tým. On byl sám. "Nevím, proč tu jsem," řekl trenér Byrne (1971, Buenos Aires). "Zač jsem dostal 2000 dolarů? Naprosto mě ignoruje." Celou noc analyzoval přerušenou hru, ráno ťukl u Bobbyho, nesl sešit poznámek. A Bobby: "Ukážeš mi to po partii." Vrátil dveřmi sešit. "Nech mě - a neruš při analýze." "Bitvu bohů" o titul MS v červenci a září 72 chtěl Bobby hrát v Jugoslávii, ale soupeř trval na Reykjavíku. Bobby ustoupil. Naposlad. Svět sledoval ten "duel velmocí", ale šlo o duel Rusko-Bobby. Nicméně ani Spasskij nebyl ideální, přesídlil později do Francie. Cena? 125 000 dolarů. Bobby však chtěl čtvrt miliónu. "Kdo má znalost šachu, ví, že se deset let můžu považovat za mistra světa," řekl Newsweeku.
Nato Rusové vyhlásili všeobecnou mobilizaci. S podporou vědeckých organizací pořádali půlroční tréninkové soustředění ve vládních vilách, Spasskij měl daču Rady ministrů na Kavkaze, kam jezdil Kosygin, a na vše dohlížel tajemník Strany. V konzultačním výboru byli tři bývalí mistři světa a dva kandidáti. Každý musel odevzdat písemné hodnocení Bobbyho. A Fischer? V životní formě. Mozek plný partií dějin. Příprava? New York, hotelový komplex oblíbený špičkovými boxery, takže Bobby prý i rohoval. A plaval. Místo bible však chodil s rudou sbírkou Spasského partií v sametově vazbě a hlásal, že ho na Islandu budou chránily námořníci americké základny v Keflavíku. Zůstalo u policisty v civilu. Turnaj zahájil sám prezident. A ministři, vyslanci. Bez Bobbyho. Nepřiletěl. Ani druhý den - na odložené losování. Zahájení odložili o další dva dny. Sovětská delegace žádala diskvalifikaci, ale britský finančník Jim Slater navýšil na čtvrt miliónu. "Pak se psalo, že mě přemluvil Kissinger, ale ten 130 000 nepřidal," řekl Bobby. Nepopřel však, že mu státní tajemník volal: "Chceme, abys pobil Rusy! Chceme, abys bojoval za Ameriku!"
4. 7. ráno sešel se schůdků letadla s advokátem Marshallem, sekundantem Lombardym a prvým učitelem Collinsem. Na polední losování nepřišel. Spal. Spasskij se urazil i za Rusko. Bobby se nazítří jednoduše a písemně omluvil. Šlo o móresy? Kdepak! "Fisherovo chování navrhl a naplánoval vysoce kvalifikovaný psycholog, i když šlo o velice riskantní plán," mínil později šachista Tal. Bobby cíleně rušil emoční Spasského rovnováhu. Začali o devět dní později a... Bobby prohrál. Nepřišel ani na druhou partii, prý kvůli světlu. To byla druhá porážka. Ohradil se proti filmování, a tak je zachycena jen první a osmá část souboje. Fischer diktoval podmínky: Chci "sporťák" s automatickou převodovkou! Bazén vyhřívaný gejzíry. Tenisový kurt. Všecko dostal. Spasskij nakonec souhlasil i s tím, že bude hrát na nové šachovnici, v nově vybavené místnosti a na rozptýleně osvětleném pódiu pod světly koupenými v Chicagu. A mimo kamery (Bobbyho znervózňovaly). Fischer dále chtěl, aby mu na scénu pravidelně nosili čerstvý pomerančový džus a při každém jeho příjezdu na turnaj musela svítit na všech semaforech zelená (což jsem si i já zatím vymohl jen tady u nás na vsi). Splněno! Ale Fischer se navíc rozhodl, že se bude třetí partie hrát v tmavé uzavřené místnosti, aspoň tomu se měl mistr světa vzepřít, jenže nevzepřel. Proč? Fischer nebyl blázen. Chtěl být mistr a hrál by i mimo místnost.
Karpov by dávno odjel, ale Boris Spasskij akceptoval vše. A to i Rusko bylo proti! Bobby mu vnutil vůli. Spasskij se vzepřel i vlasti. "Po tom rozhovoru (s vlastí) jsem si lehl na tři hodiny do postele a byl otřesen," vzpomínal. "Zachránil jsem Fischera tím, že jsme sehráli třetí partii, ale podepsal jsem tím i kapitulaci v celém zápase." Při příchodech na partie se Bobby navíc schválně opožďoval o pět minut. Oproti Spasského očekávání ani jednu hru nezačal stejně a mnohé začal způsoby, jaké nikdy v životě nepoužil, a Spasskij tudíž nemohl užít přípravu a... Měl neuvěřitelné výpadky! Improvizoval a nepochopitelně selhával. V osmi partiích zaznamenal jen půl druhého bodu. Bobby nepřestal s protesty, jimi se totiž nabuzoval. V pěti prvních řadách nesměli zůstat lidé, pak diváky vymýtil až do sedmé, pak do čtrnácté. Lehce pokašlávající měli být vykazováni. Do bazénu, kde mezi partiemi plaval, najednou už nikdo nesměl. Stále měnil pokoj. Zvlášť památnou se stala 13. partie. "I když ji dnes, Bůh ví po kolikáté, přehrávám, nejsem s to rozumět vnitřním motivům pro ten či jiný plán či tah," píše šachista Bronštejn. "Podobně jako záhadná sfinga stále dráždí mou fantazii." No, dodávám, Bronštejn trochu přehání, ale není tady místo na mé vysvětlení... Před 17. partií už Rusové mluvili o ovlivnění Spasského ozářením, elektronikou či chemickými látkami a Botvinnik mlel cosi o podvodech CIA. Nechali rozebrat otočnou Bobbyho židli a rentgenoskopicky zkoumali. Našli šroubovák. Dvě mouchy. Když se o tom Bobby doslechl, mohl se rozsypat. Bylo mu 29 let. Za dva měsíce na Islandu se nikdy nenasmál víc. Ale proč Spasskij nepostupoval, jak bylo rozhodnuto v přípravě? Byl podplacen? Nesmysl! Vymlouval se pak, že analýzu zapomněl. I bod obratu turnaje je však následek odchylky od toho, co měli trenéři za lepší. Jak to? Bobby se stal 11. mistrem a 3. 9. sledovaly 2000 diváků předání obálky s šekem. Prezident FIDE natáhl ruku, Fischer ji nestiskl. POMALU otevíral, pečlivě šek prohlížel. Euweho ruka visela. Fischer opatrně skládal šek, vložil do kapsy, ruku stiskl, vrátil se ke stolu, tiše do sebe ládoval steak. Odmítl víno, nikdy nepil.
Na tribuně se střídali oslavující řečníci, on se nepřítomně rozhlížel. Pak se mu rozjasnily oči. Sáhl do náprsní kapsy: druhá kontrola šeku? Měl tam šachy! Ustavil pozici. Ponořil se do myšlenek. Jako mladík z nižší třídy se stal ztělesněním amerického snu. Rozbil mnoholetou ruskou hegemonii. Celé dny bylo hodně Američanů plno vzrušení a radosti. "Rusové šachy zabíjeli nudnými metodami! Nudnými zápasy! Nudnou zemí," řekl Bobby islandské televizi. V USA byl národním hrdinou. Pojmenovávali po něm děti. Vyšel odznak s vrytým textem New York vítá Fischera, prvního amerického mistra světa v šachu. Starosta mu udělil zlatou medaili a vydal zákon, podle něhož byl pátek 22. 9. prohlášen Dnem Bobby Fischera. Ten hleděl z obálek Lifu i Sports Illustrated. S olympijským plaveckým vítězem Markem Spitzem vystoupili v pořadu Boba Hopa. Za účast v TV show dostával 10 000 dolarů, za desku s přednáškami zálohu sto tisíc, recepci v Bílém domě sprostě odmítl, když mu řekli, že je "za nula dolarů". Bobbyho poradce pro styk s veřejností uvedl, že za dva roky měl šanci vydělat dva a půl milionu, a velmistr Byrne mluvil o pěti, nicméně Bobby zase překvapil: všechny nabídky odmítal. Reklamu na whisky, na pivo, kolu (hádejte jakou), krém, sportovní oblečení. "Snižování prestiže šachu," mínil. Kasparov dnes namítá, že Bobby propásl bod, v němž se okolo šachů mohl vytvořit stálý reklamní trh. Později korporace při sestavování rozpočtů reklam investovaly už jinam, ale tenkrát, tenkrát se šachy mohly stát "prestižním povoláním", míní Kasparov. Je to názor, ale... "Takto nedosáhly ani statutu profesionálního sportu."
Jenže i tak se počet členů šachové federace roku 1972 zdvojnásobil a vrcholem byl teprve rok 74. Období se říká Fischerův boom. On sám se uzavřel. Adventista Herbert Armstrong mu sliboval pro rok 75 konec světa a zloději okolo sice Bobbyho "chovali" ve svém sídle v Pasadeně, ale řekli si už o 20% výdělku. Zažaloval je z podvodu, chtěl tři miliony, ale veřejný žalobce se tím odmítl zabývat. S církví byl každopádně konec. Bobby pohrdl i reklamou, ale šachem se - pochopitelně - živil. Za pět minut trvající partii s filipínským prezidentem Marcosem natáčenou televizí (1973 skončila remízou) vzal 20 000 dolarů. Pro obhajobu titulu roku 1975 mu pak Filipíny poskytly pět milionů. Bobby se ani neusmál a předložil symbolických 64 podmínek. O co šlo? Měli kupř. smekat všichni, kdo vstoupí do herní místnosti. 63 podmínek komise akceptovala a z turnaje přesto sešlo.
Vliv na Bobbyho odpor měla ale i kniha Brada Darracha Bobby Fischer versus zbytek světa (1974). Darrach si Bobbyho získal už v říjnu 71 a vylíčil ho jako bizarní figurku, takže Fischer žádal 20 milionů odškodného. Causa se projednávala dvakrát. V Los Angeles, v New Yorku. Žaloba byla zamítnuta a Bobby na protest odmítl platit daně. Postřehl taky, že systém her ponouká vedoucí k remízám, a chtěl třeba i nekonečně partií po měsíce, až by vítězil vytrvalec. Neprošlo to. I dál se Bobby považoval za mistra světa a byl ochoten hrát, ale jen s vyzyvateli, kteří vystoupí z FIDE. Odjakživa nenáviděl organizace, nelze však popřít, že se asi bál Karpova. "Pokud jsem se někoho bál," tvrdil, "Korčného. Jeho tahům vůbec nerozumím, nevím, jak proti němu hrát." Roku 78 se s Bobbym setkal Švýcar Kraushaar a výsledkem je kniha Bobby Fischer dnes, kde Mistr vychválil počítač. "Hrát s ním má výhody. Minimálně vás po prohře neobviní, že jste ho porazil za pomoci hypnózy či telepatie. Každý je tak trochu blázen," říká pak Bobby. "někdo to pouze dovede lépe skrývat. I mě hodně lidí považuje za potrhlého pouze proto, že nezapadám do jejich představ o životě."
Film o "Souboji bohů" chtěl produkovat Peter Falk. Oslovil Formana. Ten svolil s podmínkou, že budou Bobby i Boris hrát sami sebe. "Prostě bych nenašel herce, který by dokázal působit stejně uhrančivým dojmem, jen když sedí za stolem," míní dodnes Forman. Díky kamarádu Luboši Kaválkovi získal Miloš Borise a Bobby žil stále ještě v Pasadeně v péči jakýchsi manželů a souhlasil se schůzkou v hotelu. Vstoupil do pokoje v černých brýlích, čepici vražené do čela, v doprovodu ošuntělé padesátnice Claudie, postavil na stůl puštěný tranzistorák, začal se vyptávat. Forman ho rovnou pozval na natáčení. Příští ráno jsem měl mít na place tisíc vojáků, letadla, helikoptéry, obrněné transportéry, džípy. Šlo o hudební číslo Vlasů. Treat Williams s vojáky namašírují do letadel, která je odnášejí do Vietnamu. Na můj povel pochodovali, vozidla vířila prach, do randálu hulákal playback a byl jsem tak zabraný do manévrů, že jsem na Fischera dočista zapomněl. Ve tři se za mnou ale nesměle ozvalo: "Tak jsme tady." Jako nějaký divoch z Bornea okolo sebe Bobby vnímal hrozby, a tak ho Claudie dovezla k Milošovu karavanu. "Zaplul". Díval se záclonou? Kdopak ví? Nebo si Forman tuto část příběhu vymyslel? Dvě hodiny před setměním prý do karavanu nečekaně vtrhli zvukaři a Bobby se tvářil jako malý kluk, který dělá, že není tam, kde je, vzpomíná Forman. Seděl na židli s čepicí staženou hluboko do čela, vykukoval přes okraj časopisu. Dlouhé tělo přetínalo uličku. Vyplašeně sledoval, jak mu přes dlouhé nohy skákali a natahovali šňůry. Odkradl jsem se. Už ho nikdy neuvidím. K mému překvapení na mě večer čekali a nezdálo se, že by ho zážitek příliš zdeptal. Pozval jsem ho do mexické restaurace, ideálního podniku pro záletníky a patologické samotáře. Intimní osvětlení, hluboké, uzavřené boxy. On si ale vybral jedinou nápadnou židli. Zase měl milion otázek. Odpovídal jsem, když blýskl aparát. Okamžitě zaplul pod stůl, myslel, že ho vyčmuchali, ale byl to omyl. Moc bych nedal za to, že ho to zklamalo. Nakonec jsem musel uznat, že se jeho povaha s tvrdou disciplínou natáčení nikdy nedala sloučit, a z projektu tiše sešlo.
Zjara 81 byl Bobby (přes den obvykle spící, v noci se procházející) zatčen jako "bankovní lupič", ve vazbě utrpěl zranění a propuštěn byl na kauci tisíc dolarů až po dvou dnech. Vytěžil z toho knihu Byl jsem mučen ve věznici v Pasadeně, vzbudila senzaci a přeložena je do řady jazyků. Pak žil v San Francisku u kanadského velmistra, s kterým už roku 81 vyhrál sérii pětiminutových partií, aniž se soupeř kdykoli dostal do koncovky (a byl šokován). Roku 84 napsal Fischer redakci Encyklopedie židovství: "Židem jsem nikdy nebyl, odstraňte mé jméno." Roku 1992 se znovu účastnil zápasu "o titul mitra světa", ale tak to nazýval jenom sám. K utkání došlo v OSN bojkotované Jugoslávii, sumu věnoval nepoctivý bankéř Jezdimir Vasiljevič a hráli dle Fischerových pravidel. Z fondu pěti milionů si po vítězství vzal dvě třetiny a fakticky dokázal, že se politika a sport směšovat nemají (což je aspoň můj názor). Absurdní embargo ignoroval po právu a ostudou Ameriky zůstává, že mu chtěla "napařit" i čtvrtmilionovou pokutu a deset let žaláře! Na Fischera dokonce vydali zatykač a do smrti ho zbavili šance se vrátit domů (Ještě snad absurdnější causa než "Polansky", řekl bych). V Jugoslávii si navíc musel převzít výhrůžný dopis USA a po právu ho před novináři vytáhl z tašky - a poplival: "Tohle je má odpověď!" Kasparova a Karpova pak žertem označil za kriminálníky a nejefektnější provokací ovšem je vždycky zpochybnění holocaustu. Nu, od Žida s IQ 182 to pasuje dvakrát, dodejme. Nemyslel to vážně a rok poté se objevil ve filmu Pátrání po Bobby Fischerovi (http://www.csfd.cz/film/12592-searching-for-bobby-fischer-innocent-moves/?text=21376). Existovaly už o něm expresy legend. Nechal si (prý) odstranit plomby v hrůze ze signálům, kterými by narušili jeho mozek. Žil v Budapešti a skoro se údajně oženil s mladičkou šachistkou Zitou Rajcsányi. V letech 2000-02 se opět ocitl na Filipínách a tamní velmistr (sekundant v utkání se Spasským) ho seznámil s Justine Ong (22 let). Fischer pak s ní měl dceru Jinky, které je letos osm a začala se šachem taky.
11. 9. 2001 uvítal Bobby útok na Dvojčata. "Start nové éry, dojde k vojenskému převratu, tisíce židovských předáků budou popraveny a po pádu sionistické diktatury se vrátím do USA." Netřeba dodávat, že šlo o typickou zviditelňovací provokaci i metodu schizofrenikova odreagování. S rasismem to nemělo nic společného. Židy ovšem Bobby žertem obvinil i ze snahy vymýtit slony, jejichž choboty "připomínají neobřezané penisy". Potom ujel do Japonska a žil s Miyoko Wataiovou, tedy s předsedkyní místní šachové federace, která ho už nikdy neopustila... a podle mínění několika bláznů i zavraždila. 13. 7. 2004 byl opět zatčen: jen kvůli prošlému pasu při pokusu vrátit se na Filipíny. USA žádaly jeho vydání. Deportaci. Není divu, že se vlasti zřekl. Marně se snažil získat německé občanství po otci a roku 2005 žádal o azyl na Islandu. V březnu mu tamní parlament "z humanitárních důvodů" jednomyslně udělil občanství. Bobby však trpěl ledvinovou nemocí(?) a v listopadu 2007 byl hospitalizován v Reykjavíku. Zachránili by ho, prý, on ale v prosinci náhle odmítl veškerou pomoc a vážně nemocen ujel domů. Zemřel 17. 1. 2008 v symbolickém věku 64 let. Magnús Skúlason s ním setrval a citoval i poslední slova: &bdquo;Nic netiší bolest tak jako lidský dotek.“ V kruhu čtyř nejbližších byl Bobby pohřben 21. 1. v Laugardaliru, 60 km od Reykjavíku.
Já sám s Bobbym samozřejmě nikdy nehrál, i když vím, že kůň se dává do L, ale v padesátých letech se s ním utkal jinačí borec, Luděk Pachman, a Bobby prý skutečně znal i partie, které Luděk hrál před dávnými a dávnými lety a úplně je zapomněl. Jen jednou se Pachmanovi povedlo Fischera porazit, a on mu vztekle vyštěkl do tváře: "Příště tě zabiju!" Byl to skutečně fanatik. Muž s mozkem "výkonnějším než Pentagon", který nikdy nedělal kompromisy, nepřestal až do smrti bedlivě sledovat i analyzovat vývoj šachu a nikdy nezradil integritu své povahy. Jeho znalost hry a její minulosti byla enormní, vzpomíná pan Kaválek. Byl lačným čtenářem, hltal každou knihu i časopis, který mu přišel do ruky, studoval velikány a vybíral nejlepší myšlenky. Na nich se zdokonaloval. I dnes je fascinují Bobbyho styl a "taktické zápletky". Je to lepší než romány. Absolutní nátlak vás nutil k chybám. Bobby dokázal tvořit napětí jako nikdo a k sobě samému být maximálně náročný. Měl systémy zahájení, ale disponoval i plány celých prvních polovin hry. Specialitou se pak stalo tvoření pozic s převahou střelce nad jezdcem. Zde neměl soupeře. Stával automatem. Měl neomylné poziční cítění, ale někdy usnul na vavřínech. Spokojen s fantazijní kvalitou partie pak bohorovně odmítal přiznat si prohranost pozic. Byla to slabina. Ukolébán se nesnažil hledat potvrzení potenciální prohry, neboť chtě nechtě cítil neutuchající víru v remízu, což i odpovídalo jeho životu. Ani tam neuměl přijímat nepříjemné pravdy a já to zatroleně znám! Ale vždycky bojoval do vyčerpání možností a nikdy se nedostal do časové tísně. Se "zavřeným systémem španělské" měl 80% úspěšnost. Celý život bojoval sám. Bez (regulérních) trenérů. Sekundantů. I tak předběhl třicet let. Karpov, Kasparov, Ananda, Kramnik, jen ti se mu blíží. Fascinující fanatik číhal co kočka na příležitost: V rámci partie, turnaje, turnajů... i života. Soupeř udělal chybičku a Bobby získal miniaturní výhodu? Stal se vlkem. Šlo o přirozenost. "Jako Hitler" spustil ofenzívu, postupovat jako stroj, hravě převýšil i šachový automat, ani stín slabošské mírotvorby tam nepadl a čím větším velmistrem, tím militantnější. Ve sportu je to jediná varianta, a protože byl tak vytrvalý, neexistovaly šance, které by nevyužil až do té nejposlednější tečky za větou. Ale je-li někdo mrtev, je to nadlouho.
Ivo Fencl

DÍVČÍ VZPOURA V ČSSD
aneb ALFA SAMCI A JEJICH SAMICE
Prosil bych, aby si označení "Alfa samec" a "Alfa samice či samičky" nikdo nevykládal pejorativně. Jde o výraz veskrze vědecký, používaný v biologii a zoologii zvláště. Celý život čerpám z informací (a nejen já, ale i mnoho vědců se jich drží), které postuloval ve svém díle "Nahá opice" pan Desmond Morris (např. zde). V průběhu doby a po posouzení mnoha událostí, kterých jsem byl svědkem, se ukázalo, že pan Morris měl pravdu. V jádru jsme my lidé jen "nahé opice". Žijeme ve skupinách - tlupách - a ty mají svůj systém vnitřního chování a jednání ověřený miliony let. A to, co je nad tím, to je jen takový moderní nátěr, taková slupka, která se, jak o něco jde, rychle sloupne. Můžete dělat a vykládat, co chcete, ale malé dítě bude vždy v mámině náručí poslouchat tu nejhezčí hudbu svého života, ten tep maminčina srdce. Samec ho houpat může, ale máma je máma. A i ta nejpitomější šimpanzice ví, že samci jsou samci a mají své úkoly a zájmy a samice jsou samice a ty mají úplně jiné myšlenky a starosti než přemýšlet o tom, kdo nejvíc řve anebo který ho má nejdelšího. Ovšem jen do té doby, než hormony zbláznění samci začnou ohrožovat celou skupinu. Tak to platí alespoň u opic.
Dívčí vzpoura, kterou rozpoutaly přítelkyně Mašková a Čurdová mezi ženským osazenstvem ČSSD, se dala očekávat. Tedy pro zahraniční čtenáře: Ony to nejsou žádný skutečný "přítelkyně", ony jsou to obě "zasloužilé soudružky", ale ve straně ČSSD si soudružky říkají "přítelkyně". Tož tak.
Podívejme se na tento konflikt z hlediska vzájemných vztahů ve skupině primátů, ke kterým, tedy k těm primátům, patříme nejen my obyčejní lidé, ale i soudruzi a soudružky. V každé skupině stojí na vrcholu takzvaný Alfa samec. Ten je neoddiskutovatelným pánem skupiny-tlupy. Následován je Beta samcem, dále Gama samcem, atd. přes Zétu až po Omega samce, který je ve skupině poslední.
To je silně rozdílné od uměle vytvořených skupin, jaké často tvoří tzv. moderní společnosti, kde v čele stojí "Alfa eunuši". Jejich dokonalým představitelem je například nový "president" EU.
Místo Alfa samce v čele skupiny je velice riskantní a namáhavé. Málo samců vydrží na místě Alfa delší dobu. Je atakován samci níže stojícími a sám se dostal nahoru tak, že vyštval (v primitivnější společnosti zavraždil) svého předchůdce. Pro jasnější pochopení, ale jen a jen pouze pro názornost prosím, to porovnám na něčem známém. Takže podíváte-li se na vztah třeba Topolánek-Klaus anebo na Zeman-Paroubek, bude vám to určitě jasné.
Až donedávna panoval názor, že samičky jsou v těchto samčích sporech většinou pasivní. Feministky vykřikovaly o hnusných falokratech, co ty nebohé samičky jen znásilňují - fyzicky i psychicky a tak vůbec. To bylo sice v rozporu se zkušeností většiny ženatých mužů, to ale dotyčné dámy nikterak neznepokojovalo. Teprve nedávno proběhly výzkumy a byl natočen film o tom, jak to ve skupinách šimpanzů - našich nejbližších příbuzných - ve skutečnosti probíhá. Vynechme momentálně tu zdánlivě nejzajímavější skutečnost, že samičky šimpanzů (nejen šimpanzů, že) velice pilně pracují, vedeny moudrou matkou přírodou k tomu, aby se geny co nejvíce mísily. A někde za zády svého oficielního rozsévače genů laškují i s jinými samici. Takže Alfa samec považuje často i dětičky Beta-samce a Delta-samce, ale i jiných ještě níže stojích samců za svoje. Dokonce i potomky samců z jiných tlup, což je pro samičky mimořádně nebezpečné. Ovšem, jsou-li mladí a pohlední…. Podobnost s lidskou společností jistě nikoliv náhodná.
Ve skupině šimpanzů i lidí však nejsou jen Alfa samici ale i Alfa samice. U lidí se jim říká První dáma. První dámy to mají taky těžké. V tlupě opic, kde se Alfa samec páří dle libosti s každou samičkou, je to celkem vyřešeno. Alfa samice je Alfa samice a kde si mužský dělá radost, ji nezajímá. Dokonce potomky takto vzniklé pokládá za téměř vlastní.
U lidí je to složitější. Kultura, náboženství, hmotná dědictví a tak.
Ovšem starší Alfa samci, zvláště ti lidští, trpí neodolatelnou "potřebou" předvést, že jsou ještě skuteční samci. A tak shánějí mladší opičky a s nimi plodí malá opičátka. Staré samice jsou zavrhovány, načež následně kují pikle.
Ono ovšem na tom shánění mladých samic z hlediska umístnění ve
skupin opic i lidí něco je. Když je Alfa samec už "nesamec", nemá tu vážnost. Pokud si pamatuji, původní národy dokonce požadovaly, aby to vládce osobně opakovaně předváděl. První faraoni prý museli jednou za rok uběhnout 30 mil, nebo co to bylo za vzdálenost, přeprat 30 zápasníků a zbavit panenství 30 dívek. V nějaké určené krátké lhůtě. Jinak mu usekli hlavu a nastoupil mladší. Chudáci faraoni.
Tohle v lidech tak nějak uvnitř zůstalo. Je to v podstatě takový lidoopí rituál, a protože jsme se vyvíjeli jako lidi celkem asi tak 5 milionů let a civilizace je tady tak okolo pěti až sedmi tisíc let, tak to si toho naše podvědomí a starší části mozku možná ještě ani nevšimly. Že je nějaká civilizace.
Alfa samec Paroubek to má složité. Velká část samiček ve skupině socdem v duchu stále miluje toho starého bývalého Alfa samce. Co byl sice sprosťák a ožrala, ale byl šaramantní a tak nějak, soudružky, náš. Tyto dámy tiše úpí pod novým Alfa samcem a čekají na příležitost, až se ten náfuka arogantní otočí zády, aby ho kously do zadku. To opice dělají.
Nový socdem Alfa samec si mezitím zadělal na další malér. Odvrhl svoji věrnou družku, která s ním prošla celou tou cestou od mladého chudého samečka až po vrchol tlupy. A pak byla neomaleně, družka věrná a vytrvalá, zavržena. Neb byla stará, nemoderní a vůbec se na obrazovkách a v life-stylových časopisech nevyjímala nejlépe. I pojal fungl nový Alfa samec samičku mladší, atraktivnější, vzdělanější. A vůbec representativní. Musel! Śi myslí. Už proto, že ten další Alfa samec z konkurenční tlupy měl taky novou a ten nejvyšší měl dokonce lítací blondýny - a to bylo k nevydržení, že jo?! Takovéhle věci ovšem starší samičky vždycky nelibě nesou. Neb jsou zaprvé starší a zadruhé si jakožto ženské nedělají žádné iluze, o co vlastně těm mladým samičkám jde. Ty sladký řeči kolem jim mohou, dle nich, těm mladým samičkám věřit jen tihle mocí a slávou úplně zblblí starší samci.
Říkala mi nedávno jedna známá režisérka, jak je nová Alfa samička od Paroubků úžasná, bezvadná, moderní a tak vůbec. Nemám důvod jí nevěřit. Jen jsem poznamenal, že paní režisérka je také mladá a atraktivní a moderní sam…. prostě dáma, a nevím, nevím, jaký náhled na to mají samičky Beta až Omega z tlupy kolem Paroubka.
Už to vím. Starší členky rozhodně novou Alfa samičku nemilují. To je pro Alfa samce problém. Bez samiček, pardon, žen se nedá v žádné skupině nic pořádného pořídit. Bez holek prostě nic nejde. A ženy jsou ty, ať si melou lesbičky a sexuálně nevyvážené feministky co chtějí, které o zásadních věcech rozhodují. Někdy je samci - a tedy i Alfa samci - přeperou a zmlátí, ale to bývá Pyrrhovo vítězství.
Jak to ukazovali tuhle v jednom naučném filmu. Stárnoucí šimpanzí Alfa samec se neubránil agresivním útokům mladšího Beta samce. Ten nakonec starého vyhnal a dokonce zabil a stal se novým Alfa samcem. Moc si to užíval. Na každého řval, s mláďaty cloumal, samičky bil a na ostatní samce ječel. U umírajícího starého Alfa samce se sešly všechny samice. Hladily jej a smutně koukaly. Nový Alfa samec mezitím vítězoslávně řval. Až přišel večer. Filmaři odešli. A když se ráno vrátili, ten agresivní samec už tam nebyl. Protože jej staré samice zmlátily a vyhnaly. A v čele skupiny stál bývalý přítel toho starého Alfa samce a všichni byli spokojeni.
To jsem si nevymyslel, to skutečně dávali, tuším na kanálu National Geografic.
No, jen mě to tak ráno napadlo, když jsem si četl titulky v Lidových novinách.
Václav Vlk st.

FTIP: U psychoanalytika
Jistý muž príjde k psychoanalytikovi a stěžuje si, že v noci nemůže spát. Analytik se ptá:
"Co přesne vás trápí?"
"Jakmile si lehnu, mám pocit, že pod postelí někdo je."
"A vy jste tam někoho videl?"
"Ne, právě že ne. Než jdu spát, vždycky všechno zkontroluji, ale nikde nic. Jenže když se natáhnu, cítím, že přichází."
"Neznepokojujte se, je to jen lehká halucinace, to vyřešíme během pár sezení."
Uplyne nekolik týdnů a "nemocný" se u analytika neobjeví. Náhodou se pak potkají na ulici.
"Už jste nepřišel, daří se vám lépe?"
"Ó ano, spím jako dudek."
"Ten člověk zpod vaši postele zmizel?"
"Ano, úplně."
"A jak jste ho odtamtud dostal?"
"Inu," řekl muž v rozpacích, "když jsme zjistil, jaké máte ceny, šel jsem za rabínem."
"A?"
"A ten mi řekl, abych uřízl posteli nohy."
***
Výměna dopisů
Milý Honzo,
doufám, že mi dokážeš pomoci. Jednoho dne jsem nechala manžela koukat na televizi. Jela jsem do práce.
Asi tak dva kilometry od domu mi auto najednou přestalo jet - musela jsem se vrátit pro manžela, aby mi pomohl.
Byl v posteli se sousedovou dcerou. Je mi 32, manželovi 34 a jí 19. Jsme spolu 10 let.
Manžel se mi přiznal, že spolu chodí víc než půl roku. Do manželské poradny jít nechce.
Jsem úplně v koncích, prosím, pomoz mi.
Magda

Milá Magdo,
že Ti přestalo jet auto po tak krátké cestě, může být způsobeno mnoha příčinami.
Nejprve zkontroluj, jestli není ucpaný přívod paliva.
Pokud je čistý, zkontroluj veškeré přívody vedoucí k motoru.
Také zkontroluj kabely včetně ukostření.
Jestli není problém tady, je potřeba provést kontrolu palivového čerpadla, zda není poškozené a dává správné množství paliva.
Doufám, že jsem Ti pomohl.
Honza
***
Přepis záznamu nové automatické telefonní linky instalované v institutu duševního zdraví
"Dobrý den, vítejte na horké lince naší nové léčebny.
Máte-li vtíravě nutkavý syndrom, zmáčkněte opakovaně číslo 1.
Jste-li nesvéprávný, požádejte někoho, ať za vás stiskne číslo 2.
Máte-li syndrom více osobností, stiskněte čísla 3, 4, 5 a 6.
Jste-li paranoidní, víme, kdo jste a co chcete. Zůstaňte na telefonu, abychom jej mohli zaměřit.
Trpíte-li bludem, zmáčkněte číslo 7 a váš hovor bude přesměrován na mateřskou loď.
Jste-li schizofrenik, pečlivě naslouchejte, dokud vám tenký hlásek nenapoví, které číslo zmáčknout.
Trpíte-li depresemi, je jedno, které číslo stisknete - nikdo vám stejně neodpoví.
Jste-li dyslektik, zmáčkněte 9696969696969.
Trpíte-li nervozitou, hrajte si s klávesou se symbolem hvězdičky nebo se svazkem klíčů a vyčkejte, než se vám na lince ozve náš operátor.
Máte-li amnézii, zmáčkněte tlačítko s číslem 8 a udejte své jméno, adresu, telefon, datum narození, rodné číslo a rodné jméno vaší matky.
Trpíte-li bipolární poruchou, zanechte prosím zprávu po zaznění zvukového signálu, nebo před zazněním zvukového signálu. Nebo po zaznění zvukového signálu. Prosím, počkejte na zvukový signál.
Trpíte-li ztrátou krátkodobé paměti, zmáčkněte číslo 9. Trpíte-li ztrátou krátkodobé paměti, zmáčkněte číslo 9. Trpíte-li ztrátou krátkodobé paměti, zmáčkněte číslo 9. Trpíte-li ztrátou krátkodobé paměti, zmáčkněte číslo 9.
Máte-li komplex méněcennosti, prosím zavěste. Všichni naši operátoři jsou příliš zaměstnaní a nemají na vás čas.
Děkujeme a přejeme vám příjemný den."
***
Kniha závad
Po každém letu vyplňují piloti formulář, do kterého napíšou všechny technické problémy a závady na letadle, které zpozorovali během letu a které je potřeba opravit. Mechanici si zápis přečtou, zjednají nápravu a pak napíšou, co a jak bylo opraveno. Mají zcela zvláštní humor. Letecká společnost Quantas vydala knihu, ve které nejlepší zápisy zveřejnila. Je tam vždy zapsán problém a řešení.
Problém: Levá vnitřní pneumatika skoro potřebuje vyměnit.
Mechanik: Levá vnitřní pneumatika byla skoro vyměněna.
Problém: Zkušební let byl O.K., ale automatické přistávání bylo velice drsné.
Mechanik: Automatické přistávání na tomto letadle není nainstalováno.
Problém: Něco je uvolněno v pilotní kabině.
Mechanik: Něco bylo utaženo v pilotní kabině.
Problém: Mrtví brouci na předním skle.
Mechanik: Byli objednáni živí brouci.
Problém: Autopilot v poloze "držet výšku" nechá letadlo klesat 60 m za minutu.
Mechanik: Tento problém si nemohu předvést na zemi.
Problém: Hlasitost DME je na neuvěřitelné síle.
Mechanik: Hlasitost DME byla nastavena na uvěřitelnou sílu.
Problém: Třecí zámky způsobují, že se škrtící páčka zastaví.
Mechanik: Proto tam také jsou.
Problém: Podezření na prasklé sklo.
Mechanik: Podezření je správné.
Problém: Motor číslo 3 chybí!
Mechanik: Po krátkém hledání byl motor nalezen na pravém křídle.
Problém: Letadlo se za letu chová legračně.
Mechanik: Letadlo bylo varováno, aby se polepšilo, a létalo vážně.
Problém: Cílový radar pobroukává.
Mechanik: Cílový radar byl přeprogramován přidáním písničkových textů.
Problém: Myš v pilotní kabině.
Mechanik: Byla namontována kočka.
Problém: Zpod přístrojové desky se ozývají zvuky. Jsou to zvuky, jako by trpaslík bouchal na něco kladívkem.
Mechanik: Trpaslíkovi bylo odebráno kladívko.

DOBRÝ DEN, HRŮZO
1.
V noci na dnešek jsem měla znovu sen o Manderley. Zdálo se mi... Ne, dost. Přestala jsem číst.
Jen hodiny v pokoji tikají. Temně zelená, brožovaná knížka Mrtvá a živá (o Manderley je první její věta) leží mi na šedé sukni, na kolenou - a víc nic. Zaposlouchat se do temnoty. To je můj denní chleba a můj konec světa a mohla to zkoušet i hrdinka od paní Daphne, o které jsem kdysi, v dětství četla poprvé a... A teď to marně chtěla vrátit. Pocity. Hrůzu. I štěstí.
Zaposlouchám se, tady, v prázdném venkovském domku, a špendlík bych slyšela určitě upadnout až v podkroví, sedím však strnule dole a vítr se dobývá zvenku a sami jistě nezůstanou jen staří, staří jako já hlavně. Už nejsem ta živá, už jsem ta mrtvá, anebo spíš její hospodyně.
A stará. Možná ještě i potenciál pro Saudka či jiné fotografy, jenže... Prostě nevypadám nejlíp a vím, že po smrti to nebude lepší...
Manžel... je každopádně v urně už rok a neměli jsme děti, což byla chyba, možná. Nebo neštěstí. Vracívám se aspoň k filmům a do knížek, které jsem milovala v mládí, kdy se ještě četlo. Vracívám se ale taky k realitě. K dětským zážitkům, což je jako zábaly. A když usnu, ocitám se zase v optimistickém pražském domě na Karlově náměstí, kde jsem vyrůstala s rodiči... a tetou Lermou.
S tetou Lermou...
Ano, teta Lerma zvaná Sibyla - a povoláním nikoli snad vědma, ne snad věštkyně, ale švadlena.
K tomu okolo nás i světlý byt a dost peněz a docházející herečky i včetně Lídy Babkové a její sestry, která ale pak, po válce... skočila z okna.
A teta? Tetě herečky něžně říkávaly švadlenko. I Lerminko. Taky slečno Čarodějko, to někteří muži, Hugo Haas třeba. A slečnou Faustová. Nejen herečky si však nechávaly šít, i manželky politiků, a já, malá, je měla všecky jako pestrý kolotoč okolo sebe a naučily mě ledacos, a tak jsem už jako holčička chápala, že támhlety šaty, ano, padnou, ale tyhle, ty ještě ne. To není dokončeno, dolů s tím.
Bylo to těsně před Protektorátem, kdy byly city zjitřené, a šest let před svržením atomových bomb. Ale šití je šití a šít jsem se učila už tenkrát, díky tetě však - opravdu - nejen šít. I vidět. Byla opravdu Sibylou. Leč tutlala to. Nechtěla znát. Trpěla. I proto se nevdala. A trpěla rakovinou či...
Scházívaly jsme se na dvorku za domem a jednou mě tam teta houpala a vyprávěla pověst o Libušině proroctví. O Sibyle mi zase jindy vyprávěla naše služebná, Marika, ale ta se tety bála. "Proč se jí bojíš?" ptala jsem se u kurníku.
"Je satanáš."
Ale zaplašila, Marika, to slovo hned smíchem - a jako bych - prý - nic neslyšela. "Rozumíš? Budeš držet hubu!"
Ráda jsem ji pak už neměla. Tetu ano.
Abyste ale uměli věštit, musíte mít jisté vlastnosti... a hlavně podmínky.
Mnoho nemůžete udělat bez nich a taky záleží na energii a vaší schopnosti energii v kosmu registrovat a schraňovat. Tenkrát, když se TO stalo, mělo být Lermě za dva roky padesát. Občas i přede mnou padlo už předtím slovo stará panna, jistěže padlo, jenže Lerma se svým stavem přímo holedbala. Chlubila. Dál chodila pružně Prahou, dál žila i šila a měla peníze a trávila někdy odpoledne u Paukerta. Měla ráda i Šlégla a bývala zdravena honorací, milovala nejen čtvrť, ale Prahu a panorama Hradu i pohled z Vyšehradu. "Tohle všechno musí zůstat," řekla mi jednou.
"Vím, teti..."
"Musí, mělo by."
Oblékla se pak fascinujícím způsobem, vždycky, a po večerech četla Meyrinka. Měla ráda jeho povahu a styl, který z ní vycházel, prý. Ne, nikdy se nestalo, aby kabelka neladila s její róbou. Nikdy si nevzala nevhodné botičky, jak tomu slavnostně říkávala. A že jich měla na tucty. A když věštila, zůstalo to vždycky jen mezi ní a zákaznicí. Nebo zákazníkem. I Šléglovi věštila a mluvila roku 1939 o uhlí!
Když jí ale věštění někdo vytýkal - anebo přímo vchrstl do očí jako urážku, všechno popřela, vždycky, zapýřila se, odbyla to jako omyl a žert. Nejen teta Lerma, ale i celá rodina se pak za tu schopnost styděla. A jednou, a to si pamatuju, jako by to bylo včera, jsme stáli na Vyšehradě, když teta začala o hydře.
"A ta hydra bude zlá?"
"Nepřijde z bažin, ale od zenitu."
Plakala.
Téhož dne chtěla Lída Baarová něco vyčíst ze dlaně, ale teta se jí vysmála a navždycky - prý - s prorokováním "sekla".
Dál to byla ovšem dáma. Snad tím spíš. Zakládala si na oslovení slečno, stále cupitala někde v centru metropole a dnes vím, že záměrně nemyslela - radši - na ubíhající čas. I na prostor. Byli jsme Čechy a Morava, už dávno, a ona si listovala v Golemovi. Válka, ona žila dál vprostřed švadlen. V jiném dění. I mne to chránilo, dnes vím.
Jak jsem si až později uvědomila, celou rodinu. Všecko venku bylo tenkrát jinak, jenže vždycky je všechno jinak... A podle tetina názoru znamenalo "býti švadlenou" i sání z kuloárů politiky. Tady se to peče, bylo její průpovídkou - a zvláštní, zvláštní lidé si u nás podávali dveře. Jednou Ota Vávra, jindy ministr. Podávali mi shodně cukrátka a ona... Obklopovala se jimi a vyprávěla zážitky z cest, z dvacátých let, z Ameriky. Muži i ženy poslouchali, ale mně v dětství splývali... Až skoro jako upíři.
"Ty... Adino, musíš být zvědavá," říkávala taky teta vždycky. "To stačí."
K čemu? Ne, na to jsem se nikdy nezeptala, ale dnes vím, že teta si myslela, že jen zvědavost stačí k životu.
Anebo ještě trocha vidění? Onoho dne, bylo to na podzim, se mi ozvala telefonem z nemocnice na protější straně Karlova náměstí... a já, jaká náhoda, procházela v tu chvíli liduprázdnou halou kolem bílé bysty fyzika. Telefon zazvonil jako výbuch. Vzala jsem sluchátko.
"To jsi ty, Adino?"
Nevím už, co jsem na to přesně řekla, ale slyšela tetu ráda. Protože po domě se už dlouho šuškalo, jak je to vážné. S ní. Sama Lerma ale nikdy na sobě nedala nic znát - a že snad by uvnitř hlodala nemoc taky jako bomba? Koho by napadlo, že je teta za zenitem? A hlas ve sluchátku? Vzpomínám, že byl divný. Tenkrát. Asi... Asi jako by se nadechla, zadržovala ukrutánsky pak dech a mučila se, jako by ji něco škrtilo, něco třeba i neviditelného... A bálo se, co vyzradí.
Rychle chtěla vše odříkat: "Je to možná jen pár lidí, kteří můžou... Kteří můžou varovat. Adino, odstěhuj se."
"A kam?"
"Do Ameriky, do Japonska, copak já vím?"
Zbláznila se! Nakonec ano.
Možná bolestí? Potlačováním? Čeho? "Jestli, Adi, nechceš udělat chybu, nechoď nikdy do nemocnice, ani v Jokohamě, ale dneska večer se jdi projít na dvorek."
"Proč? A kam že?"
Pak už přiběhla maminka a hala byla žlutá, to taky vím. Tekly mi slzy, služebná mě odvedla. Ta zlá. V noci jsem se vzbudila nějakým štracháním. Okno do dvora bledě svítilo měsícem a přímo za ním, ve vzduchu, se něco hbitě míhalo. Jako... bych uviděla holčičku.
Ale pak to spíš zakličkoval kus kořene ve tvaru človíčka. Jako bych dnes viděla i sebe, jak zbystřuji zrak a... a snažím se uhádnout, co... Co jen to může být za postavičku a proč je tak štíhlá a tak černá. Až po válce jsem viděla fotky z koncentráků - a tam byly podobná těla, ale taky fotku po výbuchu, po ozáření, a to bylo stejné.
Pokoj, v němž jsem procitla toho roku 1942 na podzim, voněl nemocnicí. Postava se začala o něco snažit a mimochodem, povídám pravdu.
O co se snažila? Sundat dřevěný kůl, to chtěla. Kůl, kterým mí rodiče přízemní okno vždycky zabezpečovali, protože se nedovíralo. A já... Jako bych i ještě dnes vnímala urputnost JEHO pohybů... a lomcování tou tyčí... "Dobrý den!" řekla jsem jako idiot a zdálo se, že pro postavičku, snad podobnou mandragoře, ale zbytnělé mandragoře, je to vše velmi náročné. A že vynakládá až moc své síly, vydává až nějak nepřiměřeně hodně boží energie a... Současně jsem si s hrůzou uvědomila, že to vůbec, ale vůbec nebude těžké... dobýt se do domu.
Dveře z pokoje k rodičům byly zavřené. Zavolala jsem. Tence. Kupodivu se rozsvítilo, jak mi ukázaly škvíry, a pak vstoupila maminka v bílém, a když jsem jí řekla, co se děje, chtěla jít k oknu, ale já ji křečovitě držela za noční košili. Nakonec se mi vymanila. Místo aby zhasla, hloupá, dívala se však na dvůr ze světla ven a do tmy, ach, co mohla vidět? Snad záhadná vrátka z plechu na konci dvorku? Matka zkontrolovala, jestli okno zůstává zavřené, vrátila se ke mně a pohladila mě po vláscích. "Adino, nikdo tam není."
2.
Nazítří mě probudil poplach. "S Lermou je zle, s Lermou je zle!" hořekovala podlá služebná dvojmyslně a něco se jí prý zdálo o... O katastrofě a smrti a o nemocnici, ale skutečně zvonily telefony a... Teta Lerma nad ránem umřela.
A tyč opřená o okno? Zvláštní, že jsme ji nikdy nenašli
Jenže to není všechno. Jak víte, beze snů bychom umřeli. Já aspoň ano, i proto čtu a nejradši Daphne a po probuzení jsem své sny vždycky psala a dodnes to dělám. Taky v ten den.
Ne, hned jsem to nečetla, ale později mnohokrát.
Proč byl sen z roku 1942 situován do roku 2012, netuším a nechci tušit ani teď a koneckonců a jak prý říkával Hitchcock: Vždyť je to jen film. I já totéž chci řvát do světa. Vždyť je to jen sen. Povídka. Ale stejně. Zase jdu listím k trafice PŘED NEMOCNICÍ a bože, před nemocnicí u Karlova náměstí. Zase jdu roku 1942 pro noviny a končí pochmurný podzim a mám mozek plničký vzpomínek na Lermu a její róby a až ty róby udělají vždycky tunel, tak pomyslná filmová kamera letí i se mnou tím tunelem, ale kam? Zase je tam jen banální trafika a lidi, dědové i mladí, a zase jen nebe nad Karlovým náměstím, nad Prahou, nad Českou kotlinou. Napůl ještě spím. Okolo pobíhají náhle mí kamarádi z dětství, Honza Nepodal i Petr Hrůza i Ivoš a dnes už... Mrtví, možná je jim líp. Tenkrát malí. A nechápou, co přijde. Nevím proč, ale mají mou rozespalost za opilost a tou se tak trochu baví. I Petr. A já: "Dobrý den, Hrůzo." A co? Aspoň že je veselo. Ne?
Prolomí to hráze ostychu, který jsem vždycky mívala. Vždycky, jen s tetou ne. Prolomí to hráz. Přijde povodeň. Začnu tedy i já jim povídat, skoro jako za tetu. A jsem tak ráda, že si rozumíme s Petrem Hrůzou, tím tmavým Petrem, ale on... "Ještě si pamatuješ, o čem byly Lerminy příběhy?" ptá se.
"Trochu. Ale přestala vyprávět. I věštit. Od jedné chvíle."
"Rozpomeň se, prosím. Povídej!" chce Petr nemožné. A já?
Opravdu nedokáži opakovat tetina slova, tak si - jako - dělám legraci a těším ho. "Ne, nemusí to být," ale tu přes trafiku vidím nahoře v mracích pablesky a svět se propadá i s Petrem za mlhu. Co jen to je? říkám si a dívám se, dívám a blíží se to a je to obrovská, dlouhá střela či torpédo s mnoha okýnky či otvůrky a letí nad Prahou a sice nepadá mně na hlavu a pokračuje nám povlovně nad hlavou dál k Vltavě, ale to je ještě horší, než kdyby spadlo, protože dál žijeme!
Protože dál žijeme.
Protože dál žijeme, ačkoli je všechno jasné. Objekt ví, kam míří, nikdo ho nezadržel a on má spadeno na konkrétnější i globálnější cíl než na trafiku či holčičku či zkušebnu rób.
Či nemocnice. Či hřbitov. Na sto procent dopadne a způsobí obrovský nukleární výbuch, začala nová válka a bude konečně i konec světa, a tak dobrý den.
Ivo Fencl

PRO HUBU... NA HUBU!
aneb V TOM BUDOU ASI PRACHY
Čert ví, co toho Bursíka popadlo. Vy nevíte co? No to, jak vyrukoval po předsedovi vlády v Parlamentu, vykřikoval o lobbistech a obecně o lumpárnách vůbec. Kolem energetiky a uhlí a tak. Já se hned divil! Mladý - tedy aspoň na plakátech, že jo?! - nadějný europolitik a prý s lepším vychováním. A teď tohle?
Možnosti jsou jen tři: kariéra, ženská anebo peníze. No, o kariéru se bát nemusí. U nás sice vyhořel jak papír, protože se pokusil udělat v čele zelených mašíblů politickou “kvadratutu kruhu&bdquo;, což se ještě nikdy nikomu nepovedlo. Ale na druhé straně &bdquo;algoráci, to jsou ptáci, ti nemají strach o práci“, neb jsou, tak ňák souzi, jištěni přímo na světové úrovni.
Takže, když vypadne tady v Česku ze zelené &bdquo;strany a vlády“, oni mu nějaké místečko v nějaké té mezinárodní organizaci na záchranu &bdquo;něčeho“ a boji proti &bdquo;tudletomu“ určitě najdou. A dobře placenou!
No, co se týče ženský, to nevím. Neb s Kateřinou Jau Jau jeden nikdy neví. Třeba mu šíblo z toho, jak jeho drahá doma mění barvy jako duha vzteky. Že už příště nebude moct dělat ve Vladislavském sále &bdquo;službu“ při sčítání poslanců, jestli aby jako třeba nezlobili. Jako při volbě presidenta, že. A kandidát zelených a ČSOB na presidenta už taky nějak vyšuměl, takže milostivá nebude mít při recepcích na Hradě tlačenku… to jednoho, tedy spíš jednu zamrzí!
No, pak mě napadlo, že v tom budou asi prachy. Jak to kdysi zpíval další zelený geroj, když ještě nebyl ministrem…Ten, však víte, myslím toho, co mu zbyly ňáký ty miliony z fondů … No, jak byl tak prudce morální:
.. prachy, prachy, jenom prachy nečekají, jen po nich šáhneš, a už tě mají ….
Anebo si vzpomněl na Abbu s jejím šlágrem Money, money, money, kde se zpívá, že jen ve světě bohatých stále svítí slunce, že by jako mohl někde přijít o nějaký děngy – třeba za plyn. Tedy od plynařů.
Takže náš nejprogresivnější europolitik, ze všech východních politiků nejenviromentálnější, vykřikoval ve sněmovně, že takhle tedy né! Oficielně byl cílem Fišer, ale ve skutečnosti, kdo ví?
Hned další dny se ukázalo, že &bdquo;investikravinní“ novináře nemá jen MfD ale i Právo, dříve Rudé. Tam bdělí novináři po složitých a náročných akcích – jen si vzpomenout na heslo vlastní schránky mejlu je někdy skutečně náročný - objevili, že náš slavný, čistý a nejčistší politik ze všech politiků, co tady máme, s chlapeckým úsměvem na tváři je prostě … no já to nebudu říkat naplno, nemám chuť lítat po úřadech, on se dneska kdejaký politik hned soudí. Prostě náš milovaný Martin, ta naděje všech humanitních intošů, našeho Václava z Hrádku nevyjímaje, je docela obyčejný levoň. Co by za peníze prodal i vlastní duši. Ta provalená Smlouva s těma uhelnýma baronama, to je tedy dílo.
Aby bylo jasné, já jsem si jistý na 150%, že ta Smlouva mezi Martínkem Bursíků a uhlobarony je právně naprosto &bdquo;košér“. Tedy v podání české policie a státních zástupců. Kteří ovšem, jak už je jejich zvykem od dob Rakouska-Uherska, se nejprve podívají směrem k císařovu dvoru, natáhnou vzduch a pak nestranně rozhodnou podle toho, jak fouká vítr.
No a dneska fouká vítr zeleně-ekologicky. Ono to se skutečnou ekologií nemá nic společného, ale říká se tomu tak. Je to něco, jako byla &bdquo;lidová demokracie“. Ta taky neměla s demokracií nic společného.
V Unii a za Obamy v USA se takzvaná ekologie používá jako kdysi u nás socialistická zákonnost. A tak jako se staly takzvané marxistické &bdquo;poučky“ základem všeho, od filosofie přes operace slepého střeva až po zemědělství, dnes se stal nejvyšším zákonem stojícím nad všemi zákony ideál envirometalismu a aktivistické ekologie.
No, v Evropě se už nějakou dobu blbne strašně, běžně se používá &bdquo;zelená ideologie&bdquo; na vyřizování účtů s konkurencí a vytváření nových potřeb, ale přeci jenom to nějak funguje. Tam i ti nejšílenější zelení vědí, že odněkud se ty peníze prostě získat musí. A z demonstrací a kytiček to nebude. U nás ne. Takže na Západě se stále staví nové a nové dálnice, kdežto u nás je zelení v podstatě zakázali. Žádná továrna ani sklad ani hospoda se nepostaví bez nich a bez jejich bojůvek. Jde to dokonce tak daleko, že u nás zorganizovaný &bdquo;lidový hněv“ - vyjádřený nějakou tou &bdquo;Slunečnicí“ anebo &bdquo;Přáteli svíličkníka třepolistého“ - dokáže zakázat stavbu &bdquo;závadné“ továrny, kterou pak bez problému postaví v zemi našimi zelenými vzývané jakou zelený ráj - v Německu.
V Česku se už po staletí vždy mísilo slepé ideologické nadšení hraničící s idiocií s typickou českou schopností si vše přizpůsobit (často až s vychcaností).
Za první republiky náhle se vynořivší &bdquo;vlastenci“ a noví bojovníci proti Rakousku tak rozčilovali Masaryka, že musel veřejně prohlásit: &bdquo;Já jsem taky starý Rakušák.“ S poukázáním na svoji minulost rakousko-uherského politika a profesora.
My musíme mít ten ideologický fanatismus někde v genech, nebo co. To husitské &bdquo;kto sú Boží bojovníci a zákona jeho“ v nás musí stále strašit. Když je potřeba, dokážeme se ohnout. To není a priori z hlediska přežití malého národa špatná taktika. Rozhodně je úspěšná. To &bdquo;ohnutí“ však není zadarmo. Jakmile se osvobodíme anebo si myslíme, že jsme svobodní, začneme blouznit jako nejhorší náboženští fanatici.
Pamětníci vzpomenou, jak se po druhé světové válce objevilo neuvěřitelné množství &bdquo;zapálených“ mladých lidí – z nichž mnozí toho pak do smrti litovali -, kteří s nadšením v oku likvidovali vše &bdquo;staré“. Včetně svých vrstevníků. Celé noci a dny nadšeně diskutovali o tom, zda bude u nás jako první zdarma chleba nebo bydlení a podobně houfně trojčili. Dvacet let trvalo, až do roku 1968, aby i většina těhle bývalých budovatelů staveb mládeže pochopila, že byli jen hračkami v rukou party grázlů a všehoschopných podvodníků. Mezitím jsme ovšem stačili zrušit i ševce a hokynáře – což jsme rozhodně nemuseli. A kolem nás se to v NDR, Polsku a Maďarsku ani nezavádělo. Ale my jsme museli ukázat celému &bdquo;pokrokovému“ světu &bdquo;ideovou čistotu&bdquo; ze všech nejčistší. A přiznejme si, že mnozí ti nadšení svazáci byli často bohužel jen upřímně pitomí. A zlo pomáhali vytvářet jen tak “mimochodem“.
Vypadá to, že &bdquo;zelené nadšení “ přišlo místo &bdquo;rudého“. Jedině u nás se vylíhla ze všech bývalých lido-demo zelená strana, která se dostala do parlamentu a za Topolánka vlastně vládla a určovala zákony. Dneska se bez &bdquo;zeleného razítka“ nestane ve státě nic. Místo uličních výborů jsou zde &bdquo;aktivisté“, vždy ochotní vyrazit do akce proti čemukoliv. Stačí na ně jen zapískat. Vždycky jsou PROTI a nikdy PRO NĚCO. Za pár let tady najednou máme stovky různých úřadů a tisíce zelených úředníků schvalujících každý patník a každou zasazenou švestku z hlediska &bdquo;životního prostředí“. A jejich rozhodnutí je prakticky neodvolatelné. Zásadní moc ve státě tady dnes nemá parlament ani vláda ani žádné tzv. silové ministerstvo. Hlavní sílu má ministerstvo životního prostředí. Tedy mělo by mít. Ale ve skutečnosti ani ono nemá. To jen tak předstírá.
Hlavní sílu mají všechny možné aktivistické organizace, různé ty Matky a Kytičky a odnože mezinárodních organizací a …no a ještě větší sílu pak mají Bursíkové. Je jedno, jak se jmenují. Jsou všude. Od Šumavy po Bílé Karpaty. Profláknutý lobbismus ČEZu je proti nim jen slabým čajíčkem.
Dokázali za pár let zaneřádit celou zem šílenými větrníky. A protože tady u nás skutečně moc nefouká, protlačili zákon, že se i u nás, kde je slunce a tedy i světla skutečně pomálu, dají na fotovoltaice vydělat miliardy. Prosazené na základě zákonů od těch, co nedávno v něčích službách ječeli, že se nesmí stavět stožáry pro mobilní síť vyšší než stromy. Katastrofické rozhodnutí Topolánka spojit se s nimi do koalice nás bude stát víc, než ty miliardy, co chtějí rozházet Sobotka s Paroubkem. To jsou jen drobný!
Zdá se, že zelená šílenost dosáhla v ČR už svého vrcholu. Nebo možná překročila svůj vrchol. Už to začíná vadit nejen zastáncům volného trhu a většině normálních lidí, ale i kapitálu. Velkým podnikatelům. Můžete klidně třikrát hádat, jak se do Práva kopie těch Bursíkových smluv dostaly.
Rakušáci, po létech politicky motivovaného zdržování, začali uvažovat jinak a staví dálnici na Brno. A už jsou poněkud nervozní z našich hrátek. V severních Čechách, kde je léta blokovaná dostavba dálnice na Berlín, zatkli zeleného vyděrače. Který blokoval zakládáním různých spolků cokoli, co se mělo kdekoli postavit. Bezvadné, ale těhle vyděračů jsou tisíce. A začínají vadit všem. Obcím, lidem i byznysu.
Každý, kdo chce postavit v ČR cokoli, ví, že bude platit. Že se dříve či později objeví nějaký spolek, kterému bude nutno zaplatit výpalné. Klidně a čistě, podle bursíkovské smlouvy anebo daru nějaké nadaci. Ne, nejsme přeci v Itálii. Jakápak Cosa Nostra! Na co mrtvoly! Stačí nedat razítko. Anebo to hnát k soudu. Naprosto formalističtí soudci - tedy často soudkyně, které věci většinou naprosto nerozumí a spravedlnost a selský rozum je jim šumafuk - v rámci české tradice všechno zakáží. A mají po starostech. Úředníkům to v zásadě také vyhovuje. Nemusí nic dělat. A za zády blouznivců si mastí kapsy Bursíkové. Vše naprosto údajně legálně. Podepřeno specializovanými právníky, kteří z toho mají neskutečný kšeft.
Ono by však stačilo, aby přestali státní zástupci a finanční úřady a policie předstírat bezvědomí. Stařičkou fintu s mlhavě vyjádřenými &bdquo;poradenskými službami“ v obyčejném byznysu už neprosadíte. Tam se vás zeptají, &bdquo;co“ a &bdquo;kdo“ radil. A chtějí doklady písemně. Jinak máte smůlu. První finanční úředník si vás podá a přehraje to následně policii.
Musí to ovšem začít platit zrovna tak na všechny ty &bdquo;záslužné spolky“. Na každého jiného si stát došlápne, jen jak to má nálepku &bdquo;eko“, myslí si dotyční, že jsou beztrestní. Ale stačí jen málo.
Ty přírodě oddané Jihočeské matky hned ztratily glanc a sílu, když se zjistilo, že je to v podstatě rakouská mediálně–politická agentura.
Ve světě se situace také pomalu mění. Nedávno prasklo, že oteplovači z IPCC jsou parta podvodníků, ledovce netají. No a u nás prasklo, že bývalý český šéf zelených je obyčejný prodejný lauzr a jeden z našich největších lobbistů – se zájmen o biopaliva, větrníky, fotovoltaiku, plynové výtopny atd.
Každá společnost se nějak vyvíjí. Po válce jsme byli formováni nacismem, dnes komunismem. Ve vývoji jsme asi tak někde, posuzujeme-li to z hlediska minulosti, u &bdquo;odhalení Stalinova kultu osobnosti“. Od té doby se obecně vědělo, že je to celé zločinnost a hledala se cesta ven. Byla ještě dlouhá.
A u zelené ideologie asi ještě bude. Místo Brežněva máme Al Gora a místo Gromyka Inda Rajendra Pachauriho. Mají moc a nepustí ji. Jde o peníze. Jako Bursíkovi.
Uvidíme, zda mezi zelenými bude alespoň tolik &bdquo;revizionistů“, bývalých nadšených idealistů, kteří začnou s demontáží téhle ideologie, jako jich bylo mezi komunisty. Jo a taky, zda budeme mít potřebných dalších dvacet let.
A taky zda se najde dost idiotů, kteří budou zelené volit. Když vidím, kolik lidí je ochotno stále volit české stalinisty, trochu se děsím. Ale po Topolánkově zkušenosti a až začnou ministři financí předkládat novému předsedovi vlády účty za zelené šílenství v stovkách miliard, by musel být dotyčný premiér padlý na hlavu, kdyby je bral do party.
**************
Poznámka redakce: Čtenáři, kteří budou mít v příštích dnech cestu do Kadaně, mohou na náměstí navštívit Galerii Josefa Lieslera, kde Václav Vlk st. vystavuje své fotografie z Izraele.