|
VYCHÁZKA
aneb HRADČANY A NEZNÁMÝ CÍSAŘ
Kamarád Václav nemá turisty rád. Zvláště pak turisty v Praze. Ne, že by byl
zaujatý proti turistice vůbec. Ale řídí se sokolským heslem, že turistika se
provádí zásadně na luftě, dlouhými procházkami lesy a krajinou. Zvláště pak
lezením na kopce, nejlépe na vysoké štíty Alp, Tater a podobně. Ovšem stačí mu i
menší kopce. Zvláště ty naše, domácí. Mezi největší životní rozkoše pak
zařazuje srpnové stanování na Českomoravské vysočině. Nejlépe když už je za
námi "Svatá Anna - chladna z rána". O večerech ani nemluvě. Úžasný
zážitek, když si čte večer na břiše na nafukovače ve stanu typu "áčko"
při baterce. A na rukou má, aby mu prsty úplně nezkřehly, natažené skoro úplně
čisté vlastní ponožky - to je balada!
Hlučné davy turistů, které proudí kolem starodávné budovy jedné vysoké školy v
centru Prahy, kde se nachází jeho pracoviště, jej činní silně nervózním. Odmítá
se prodírat Pařížskou ulicí směrem na Staromák a netěší ho ani to, že značná
část turistů z asijských zemí je dokonce daleko menší než on. Mělo by. Pak totiž
dobře vidí do dálky přes jejich hlavy na krásy starodávných budov a tak vůbec.
Měl by se tedy jako vzdělanec cítit dobře. Ale necítí. A vykládá všem a všude:
"Nechoďte v létě středem města! Je to děsný! Na otázku "A co v
zimě?" odpovídá: "No, v zimě…. Dneska už je to děsný i v zimě! Co je
tam lidí." Má pravdu. Přesto se vydáme na vycházku opět do Prahy, a to po
cestě, kterou vodím soukromé ale i služební zahraniční návštěvníky, kteří
jakožto správní byznysmeni nemají mnoho času. Sekretářce hlásím: "Dem se
mrknout na Račana."
A vyrazíme.
"Do Prahy", jak říkáme my z periferie, se dneska člověk dostane nejlépe
metrem. Takže se budeme tvářit hodně ekologicky, aby návštěvníci nebrblali, že
nejedou autem, a narvem je do podzemí. Vystoupíme na Národní třídě. Vyhneme se
povalujícím houmlesákům, nevšímavě mineme Redutu, kam jsem chodil na Ivana
Vyskočila, Šlitra, Rudu Rokla a tak podobně a kde hudl na saxofon president Clinton v
době, kdy už jsem tam nechodil. Než dojdeme ke kostelu svaté Voršily, zahneme do
ulice Karoliny Světlé. Tam to znám. Tamtudy jsem nedobrovolně chodil na výslechy
"na Barťák". Tedy do sídla SNB (dnes policie) v Bartolomějské. Ale dneska
je doba jiná. I když policajti jsou v Bartolomějské stále, my půjdeme na druhou
stranu podívat se na rotundu z 11. století. viz obr. Č. 1 Ta fotka není nic
moc, půjdete-li tam osobně, udělá na vás rotunda určitě lepší dojem. Dojem dělá
dobrý. Ale fotí se blbě!
Schválně nevodím na výhled na Hradčana návštěvy na nábřeží kolem kavárny
Slavie, jak je obvyklé. Ale jdeme zadní ulicí, která je na výškové úrovni jako dno
Vltavy, abych je pak překvapil divadelním výstupem na "Hradčanské
nábřeží". Ono se dneska jmenuje Smetanovo, ale nikdo mu tak neříká.
Prosmykneme se Konviktskou - další známé sídlo policie už do dob mocnářství - a
zezadu se přiblížíme k parčíku, kde vždy teatrálně pravím: "Hle, zde socha
našeho milovaného císaře! " obr. č. 2
Většina návštěvníků se zděsí: "Jakého císaře?!" Cizinci z dálky
netuší, že bychom měli my, Češi a Moraváci, vůbec nějakého císaře. Ti
informovanější a nebo co jsou skoro zdejší kroutí hlavou a při pohledu zblízka
praví: "Todle není Karel!?"
"Není," pravím, "toto je náš milovaný císař," a řeknu jméno a
dodám: "Ty menší sochy kolem, to jsou milovanému císaři "holdující stavy
a řemesla" a vůbec vděční poddaní. Jak račte vidět, je to celý tak ňák
umělecky udělaný a taky ekologicky, páč je u toho taky fontána. Neboli
spřáteleno-cizinecky "kášňa". Dneska dokonce i "kášní". Tedy
je v ní voda.
Jeden z krajanů, co tu dlouho nebyl, po informaci o milovaném císaři na mě
nedůvěřivě koukal, pak koukal na to sousoší na Krannerově fontáně, pak zase na
mě a nakonec zarputile děl: "Já tudy chodil kolem toho parčíku léta na průmku,
tam nikdy v prostředku žádný císař na koni nebyl? Co to je za ptákovinu?!"
"Nikoliv ptákovina, příteli, toť náš císař!" odvětil jsem coby znalec.
"Ten chlap, na tom koni?" ptal se rodák. "Ten tam nebyl!! Toho
neznám!!!"
"Ó nikoliv, příteli," pravil jsem. "Původně byl a né, že né. Pak
tam tedy skutečně nebyl. No a teď už tam zase je! A nic si z toho nedělejte, že ho
neznáte, nejste sám. To je takový neznámý císař. Tedy mezi pražáky
neznámý."
"A proč tam ten chlap dřív, když jsem byl kluk, nebyl? Voni ho sundali
bolševici??" chtěl vědět pán. Nezbylo než jej poučit: "Tohle na
bolševiky nesvedeme! Toho jsme sundali my sami, vlastenci, hned po převratu v roce 1918.
A protože jsme národ spořivý, neroztloukli jsme sochu zavrženého mocnáře, jako by
se to stalo třeba ve Francii a nebo v Rusku, my ho uložili do Lapidária. My u nás
máme hóódně velký Lapidárim, že aby se tam vešly všechny tyhle podobný sochy
velikánů. Jeden nikdy neví, kdy se zase budou hodit. No a milovaný císař ……
(neprozradím který, najděte si to, ale napovím, že to byl poslední císař Svaté
říše římské národa německého a první rakouský císař - do obou říší jsme
patřili) a byl ve vhodné době zase nenápadně vrácen na své místo. Tedy kopie
původní jezdecké sochy. Na zpětnou instalaci jsme pozvali rakouského velvyslance,
protože v té době zrovna ve Vídni řešili problém. A to, zda byl poslanec
rakouského parlamentu jistý rakouský profesor Masaryk (dodneska proklínaný
rakouskouherský vlastizrádce) je furt und furt tak velký vlastizrádce, že nebylo
jasné, zda mu Vídeňáci povolí u nich doma momentálně vztyčit sochu. Tak abychom
ukázali, jaký jsme velkorysý, tak my jsme vztyčili - tedy vrátili - sochu císaře. A
rovnou na nábřeží naproti Hradčanům. A pozvali zástupce cizí mocnosti. Ať kouká,
Rakušák jeden, jak my jsme politicky korektní a evropsky uvědomělí, he?!? My jsme
císaře vystavili!!! A teď ať s ukáží oni, že?!
Pán, co jsem ho prováděl po Praze, se zasmál a pravil, že jsme to celý my. A dodal,
že je škoda, že u nás nemáme víc soch našich rakouských císařů. Tak jsem jej
vyvedl z omylu.
"U nás, na těch správných místech, máme rakouských císařů dostatek. Někde
je skoro až přecísařováno. Například ve Františkových Lázních. To je hned, ehm,
jaksi kousek vedle Chebu, tedy německy Eger. Co tam vzniklo sudetoněmecké hnutí. Ale
Františkovy Lázně, vážení, jsou naše skoro národní rakouský lázně. Založený
pro nás, Rakušáky, jak říkal Jan Werich. To nejsou žádný německý ale naše
rakouský lázně!!! A tak to tam musí být na první pohled vidět, ne?!
Oni si do toho Franzensbadu tak nějak po převratu zvykli houfně jezdit naši bývalí
spoluobčané. Jak se jim říkalo Érglanďáci. Chovají se slušně a najednou mnozí
už zase umí docela slušně česky. Ovšem němečtí kancléři si tam taky začali
zvykat jezdit a vést tam k lázeňským hostům - převážně německy mluvícím -
projevy v němčině. Kancléř sjednotitel měl dojemný projev v němčině s překladem
a ten druhý, co dneska dělá konečně u svého skutečného a to …. ruského pána,
ten měl ještě delší německý projev a nenechal ho ani překládat. Čímž nás
nas… ééé , rozčílil.
Tak protože tyhle Františkovy Lázně nechal založit milovaný císař František I.
Jako rakouské lázně a dodneska to tam vypadá skoro jako v roce 1915 - už znovu
pěkně nablýskané a na bílo-žlutě natřené, dali jsme tam instalovat tak různě
"němnóžko" rakousko-uherských panovníků. Takže František I. je tam
jednou na koni a jednou bez. Tedy bez koně. Starý Procházka, tedy Franz Josef I.,
stojí celý z bronzu, v nadživotní velikosti, ale jinak jako živý před Císařskými
lázněmi. Moc krásná socha. A veliká. Z bronzu. Josef II., na kterém nám kupodivu
nevadí, že nám navrhoval, abychom se vybodli na češtinu a mluvili německy, má ve
městě sochy dvě. Císařovana Elizabeta má k pomníku ještě fungl novou kolonádu
připadli na ní z Brusele - a pak jsou tam ještě další podobné sochy, ale už
nevím, jaké. K tomu, aby se Němci trochu naprdli, to stačí, tolik rakouských
císařů, hned za hranicema, ne?"
Ale zpět do Prahy. Krásný parčík kolem sousoší prvního rakouského císaře,
protože ono je to vlastně sousoší, vypadá mírumilovně. Nebylo tomu vždycky tak.
Kolem se dost bojovalo, a to i poměrně nedávno. To dosvědčuje i památeční deska na
jednoho bojovníka z barikád. Obr. č. 3
Takže i tento park a tato zajímavá novogotická skulptura má prý svoji temnou
historii. Dlouho po válce, když se na sousoší prováděly úpravy a opravy, byly také
otevřeny prostory ukryté pod celou "fontánou". A objevil se poněkud hrůzný
nález. V prostorách za od květnové revoluce neotevřenými dveřmi byly údajně
nalezeny pozůstatky pěti vojáků wehrmachtu. Ještě v uniformách. Ověřit či
vyvrátit tuto historku není skoro možné. Ptáte-li se, narazíte na zeď mlčení.
Tvrdí se, že však na pozůstatcích nebyly nalezeny žádné stopy násilí. Vypadá
to, jako by ti mladí němečtí kluci uprostřed bojů za sebou prostě zabouchli silné
a těžké dveře. A už se jim je nepodařilo nikdy otevřít. Ale kdo ví?!
Vydáme-li se doprava dále po nábřeží, prvně popatříme (jak se dříve hezky
psalo) na Hradčany. Ale protože přejít ulici bývá kvůli šňůře aut možné pouze
na přechodu, půjdeme ještě kousek po této straně. Nalevo se nám sice už otevírá
onen pravý vlastenecký pohled na Hrad, o kterém se dá říci, že kdybychom jej
neměli, tak bychom si ho snad museli vytvořit, ale přechod je až támhle...
Dojdeme na konec fronty domů a můžeme se kochat pohledem na Novotného lávku, dům
"Klubu techniků", dříve sídlo Vědeckotechnické společnosti, a na věž, o
které nevím, co je zač a nikdo jiný to momentálně tady kolem mně taky neví. Ale je
hezká, že? obr. č. 5
Na fasádě domu po pravé ruce, který stát jinde, je uváděn jako supr
architektonická památka, obr. č. 6 se nám nad hlavou objeví zajímavá deska.
Říká, že v tomto domě sídlilo od jara do podzimu roku 1945 velitelství Sovětské
armády v ČSR.
Pak tam byly různé zajímavé spolky jako třeba Televizní klub. Dneska je tam
restaurace Belle Vue. Skutečně překrásná vyhlídka! Tedy z okna, ne na ceny na
jídelním lístku. Musíte si sednout ovšem tak, abyste viděli na Karlův most a
Hradčana. A moc neviděli na ceny. Nabídka úžasná, francouzský kuchař…
Navštívili jsme toto luxusní zařízení. Dobrý známý se rozhodl, že když už je
po letech na návštěvě v té Praze, že tam zajdeme. V jejich státě jsou služební
obědy odečitatelná položka od daní.
Zahájili jsme slivovicí. Když jsme u nás. A protože jsme předtím prošli staré
pražské ghetto, tak si dáme pravou košer! Dali jsme si. Pak na chodníku, když jsme
vyšli po obědě ven, dumal, zda se mu hlava točí víc z té slivovice a nebo z těch
cen. Ale nebojte, příště, až tuhle procházku dokončíme, já vám doporučím
nějaké cenově rozumnější restaurace. Ale jestli na to máte, vřele doporučuji
Bellevue. Vyhlídka odtamtud je skutečně mimořádný zážitek. Jen by měli trochu
prořezat ty stromy v parku před okny.
Václav Vlk st
TO NAŠE ČESKO!
aneb BOTY DO RAKVE A CHCÍPLÉ RYBY
Každý z nás si stále něco vybírá. Už jako děti si vybíráme kamarády a
kamarádky, holčičky si vybírají už od žvatlavého věku tu neúžasnější halenku
a sukýnku, kluci nejlepší auto, i když je ještě jen z umělé hmoty a "vrrrrm
-vrrrrm" se musí dělat pusou.
Když dostaneme takzvaně rozum, vybíráme si také podle ceny. A to jak u halenek, tak u
aut a nebo u budoucích manželů. Že, dámy? A nebo nákladovostí investice do slečny.
Že, pánové? A "cenou" nemusí být vždy jen skutečný počet peněz, ale i
leccos jiného. Třeba užitečnost, jak dlouho nám asi tak vydrží - halenka i manžel,
ale i to auto či slečna, že. Tuhle věc ví, jak se zdá, každý.
Jsou sice v životě okamžiky, kdy donuceni okolnostmi vybíráme jen podle ceny. Třeba
když jsme měli v kapse jen 50 korun a bylo "nutno" jít do bijáku a tam něco
slečně koupit. A nebo když prostě jsme chudí jak kostelní myši a nic jiného nám
nezbývá. Ale ani tehdy nemusí být naše volba podle "nejnižší ceny" ta
nejrozumnější. Traduje se historka z dob, kdy skutečně chudí Češi jezdili do
Paříže a tam dělali, co mohli.
Jeden, si potřeboval - tuším, že za první republiky - koupit nové boty. Boty
skutečně nutně potřeboval. Jakékoliv boty! Prostě boty a hotovo. Cena rozhoduje.
A tak hledal a hledal, až nalezl obchod s nejlacinějšími botami široko daleko.
Vypadaly na první pohled krásně, leskly se, tvar moderní ….. Po týdnu chození jim
upadly podrážky. Rozzuřený kupec šel botky reklamovat do prodejny. A zuřivě
namítal prodavači, že ty boty nic nevydrží, že se mu už po týdnu chození
rozpadly. Prodavač nevěřícně zíral na podivného cizince a pak mu opatrně
vysvětlil, že to, že boty vydržely týden provozu, je naopak ukázka toho, jak jsou
boty kvalitní a báječný.
Zákazníka nad tím tvrzením málem trefil šlak. Ovšem jen do té doby, než pochopil,
že ty krásné botky byly krásné, ale ne na chození. Byly to boty do rakve.
Podobný případ, kdy také našinci v Paříži šetřili a šetřili, protože jim nic
jiného nezbývalo, kupovali na břehu Seiny nadmíru laciné ryby. Cpali se jimi, občas
tedy nebyly ty ryby nic moc, ale strava to byla. A laciná!!! A peníze, ty byly to
hlavní. Cena rozhodovala. Jen do té doby, než se dozvěděli, že kupují chcíplé
ryby, které tehdy prodávali místní rybáři majitelům psů a koček.
Dneska si také "vybíráme". Dokonce na to máme, jako společnost, institut
"výběrového řízení". Ovšem ten je obecně chápán a vyhodnocován tak,
že nám jako "nejvýhodnější" vždycky vyjdou ty chcíplé ryby. Prostě,
kontrolní úřady, policie, státní zastupitelství se chovají, jako by nic jiného
než cena nebyl relevantní ukazatel.
Chápu, že zadavatelé výběrových řízení po zkušenostech s našimi represivními a
kontrolními orgány resignovaly a spokojí se s nejnižší nabídkou. No a když jim o
něco skutečně jde, nějak to pak už zašmoulí, aby na konci bylo něco lepšího než
"pařížské chcíplé ryby".
Nevím, kdy a zda se něco změní. I dnes, když už nejsme v roli chudáků, kteří ze
zoufalství hledají jen nejnižší cenu, ať je to co je to, a proto musí kupovat
jakýkoliv šmejd. Jen když je to laciné.
Z hlediska těch, co vyhodnocují "výběrová řízení", je trvání na
vítězství "nejnižší ceny" logické. Vysvětlit devadesáti procentům
novinářů, že jen a jen výše ceny není při výběru to jediné a nejvhodnější
hledisko, je totiž téměř nemožné. Nevím, zda proto, že jsou novináři
obecně tak ekonomicky a sociálně deprivovaní, že nechápou, že nejlevnější bývá
většinou také největší šmejd, jak normální lidé vědí z vlastního života, a
nebo proto, že takto lehce "odhalí" jednoduchou senzaci, na které oni sami
pak vydělají majlant na prodeji novin a při sledovanosti televize.
A to do té, doby, než naši slavní tvůrci zákonů a předpisů pochopí, že existuje
vždy nějaká vztažnost mezi kontrolovatelnou slušnou cenou a kontrolovatelnou slušnou
kvalitou. A že platí staré přísloví, že málokdo je tak bohatý, aby si mohl
kupovat laciné věci. A zahrnou to do předpisů.
No a dokud to bude tak, jak to je dodnes, budou výběrová řízení vyhrávat vždy
"nejnižší" nabídky a my všichni budeme chodit v botách do rakve a k
večeři se cpát chcíplýma rybama. A ve skutečnosti budeme všichni prodělávat
enormní peníze.
P. S. - Autor nikdy nesoutěžil o žádnou veřejnou zakázku ve výběrovém řízení a
ani tak nemíní činit.
Václav Vlk st.
FTIP: Deset nejlepších vtipů komunistické éry
Britské The Times zveřejnily 20. června na svých internetových stránkách deset
nejlepších anekdot komunistické éry. Vybral je Daniel Finkelstein z vtipů, kterými
ho zásobili čtenáři jeho blogu. Autor vítězné anekdoty získal knihu Bena Lewise
Hammer and Tickle. Výběr zveřejnil server Inosmi.ru.
A tady je top ten komunistických anekdot.
1) Tři muži se ve vězení baví o tom, proč je zavřeli.
První říká: "Vždycky jsem chodil do práce o deset minut později, tak mě
zavřeli za sabotáž."
"To já jsem chodil o deset minut dřív," říká druhý, "tak jsem tu za
špionáž."
Třetí povzdechne: "Chodil jsem vždycky včas, tak mě odsoudili za to, že mám
hodinky z dovozu."
***
2) Ve stepní chatrči umírá stařec. Náhle někdo buší na dveře.
"Kdo je tam?" ptá se umírající.
"Smrt," zní odpověď.
"Sláva bohu, já už myslel, že KGB."
***
3) Redakce Pravdy oznámila, že vítá dopisy čtenářů. Od dopisovatelů vyžaduje
celé jméno, adresu jejich i nejbližších příbuzných.
***
4) Proč příslušníci KGB chodí ve třech? Jeden umí číst, druhý psát a třetí
ty dva inteligenty hlídá.
***
5) Leonida Brežněva na státní návštěvě ve Francii provázejí po Paříži. Krásy
Elysejského paláce si prohlíží s kamennou tváří, na poklady Louvru nereaguje.
Vedou ho k Vítěznému oblouku a nic, ani špetka zájmu. Nakonec přijíždí
oficiální průvod k Eiffelovce. A Brežněv se diví: "Poslyšte, vždyť Paříž
má 9 miliónů obyvatel, to vám opravdu stačí jedna strážní věž?"
***
6) Stalin se rozhodl projít inkognito po Moskvě, aby zjistil, jak se žije pracujícímu
lidu. Zašel i do kina. Na konci představení hrají sovětskou hymnu a na plátně se
objevuje obrovský Stalinův portrét.
Všichni vstávají a začínají zpívat, kromě Stalina, který vše samolibě pozoruje.
Po chvíli se k němu nakloní soused a šeptá: "Poslyš, soudruhu, všichni
cítíme totéž, ale věř mi, mnohem bezpečnější je prostě vstát."
***
7) Jeden muž si dlouho ukládal peníze, až si našetřil na auto. Když ho zaplatil,
řekli mu, že auto dostane za tři roky.
"Tři roky!" volá. "A jaký měsíc?"
"Srpen."
"Srpen? Kolikátého?"
"Druhého srpna," zní odpověď.
"Dopoledne, nebo odpoledne?"
"Odpoledne. A proč vás to vlastně zajímá?"
"Na dopoledne mám objednaného instalatéra."
***
8) Proč jsou bývalí příslušníci Stasi nejlepší taxikáři v Berlíně? Protože
jim stačí říct, jak se jmenujete. Kde bydlíte už vědí sami.
***
9) Moskva 70. let. Je strašná zima. Příští den mají dovézt do masny maso.
V předvečer té události už stojí před obchodem několikatisícová fronta lidí.
Mají na sobě kožichy, s sebou stoličky, vodku a šachy.
Ve tři odpoledne vychází řezník a oznamuje: "Soudruzi, právě mi volali z
ústředního výboru strany, maso nestačí pro všechny, Židé mají jít domů."
Židé poslušně opustí frontu, ostatní čekají dál.
V sedm večer znovu vyjde řezník: "Soudruzi, právě mi zase volali z ÚV, vypadá
to, že maso nebude vůbec, musíte jít domů všichni."
Dav se neochotně rozchází a bručí: "Ty zatracený Židi zas měli
štěstí."
***
10) Důstojník KGB přijde do parku a vidí starého Žida s knihou.
Kágébák se ptá: "Co čteš, dědo?"
"Učím se jidiš pro samouky."
"A na co ti je jidiš? Na izraelské vízum se čeká celé roky. To zatím umřeš,
než ti ho vystaví."
"Učím se jidiš, abych si v ráji mohl popovídat s Abrahámem a Mojžíšem. V
ráji se mluví jidiš:"
"A co když se dostaneš do pekla?" ptá se kágébák.
"Tak rusky už umím."
***
Kdoví, jak by vypadal český top ten...
Přeložila: Miroslava Kožušková
Převzato z RuskoDnes.cz
Zatracený globální oteplování!
FTIP: Od všeho trochu
Chlápek přijde k doktorovi a povídá, že jeho mladá krásná žena s ním už sedm
měsíců odmítá souložit. Doktor tedy paní objedná.
Paní tedy přijde a na doktorovu žádost o vysvětlení povídá:
"Víte, před sedmi měsíci nám ukradli moje auto, manžel na nové nemá, a tak
musím každé ráno jezdit do práce taxíkem. Jenže nemám žádné peníze a taxikář
se mě vždycky zeptá: 'Tak zaplatíte dneska, nebo co?' a já tedy vždycky musím 'nebo
co'. Do práce kvůli tomu přijdu pozdě, šéf si mě zavolá a povídá: 'Tak co,
zapíšeme to do výkazu, nebo co?' no a já vždycky musím 'nebo co'. No, a z práce zas
musím jet taxíkem a zas se taxikář zeptá: 'Tak zaplatíte tedy dneska, nebo co?' a
já tedy vždycky musím 'nebo co'. No, a domů vždycky přijedu děsně utahaná a na
sex už nemám ani pomyšlení."
Doktor se na chvíli zamyslí a pak povídá:
"No, takže to řekneme manželovi, nebo co?"
***
Pan Novák u kartářky kvůli své budoucnosti:
"Vidím luxusní vilu, mercedes, bazén, krásnou mladou ženu ..."
"No to je úžasné, sláva ... !"
"Vás tam vidím taky. Čumíte na to dírou v plotě."
***
Jede chlápek na motorce, černá kožená bunda, černá helma a frčí si to 250 km/h a
najednou vidí, přímo proti němu letí vrabec. Za pár vteřin PRÁSK - vrabec narazí
do helmy.
Omráčený vrabec leží na zemi, harleyář zastaví, vezme ho do ruky a říká si:
"Chudák vrabec, co teď s ním." Tak ho vezme domu, dá ho do klícky, dá mu
tam mističku s vodou, kousek chlebíčku a nechá ho tak.
Vrabec se asi po dvou hodinách probere, rozhlíží se a říká si:
"Mříže ... voda ... chleba ... ... do prdele..., já ho zabil!!!"
***
Dědeček s babičkou jsou v nebi. Leží na lehátkách pod slunečníkem na nádherné
pláži, popíjejí ledové drinky. Všude kolem nich jsou šťastní lidé, nikdo nemá
žádné starosti, hraje rajská hudba - no prostě ráj. Vtom dědeček vstane a vlepí
babičce facku.
"Proč jsi to udělal?" ptá se babička
"Protože nebýt té tvojí pitomé zdravé výživy, mohli jsme tady být už
dávno".
***
Babička se přihlásila na univerzitu. Doklady měla v pořádku, zkoušky udělala, a
tak ji přijali. Ale předseda komise si přece jen neodpustil zvědavou otázku:
"Milá paní, na co vám bude v penzi vysoká škola?"
"To nedělám pro sebe, ale kvůli dědovi. Ten starý kořen se v hospodě uřekl,
že by k sedmdesátce jako dárek strašně chtěl ještě jednou se pomilovat s nějakou
studentkou."
***
Manžel není doma a manželka si mezitím užívá s milencem.
Zachrastí klíče, je slyšet zámek, manželka schová milence do skříně, sepne ruce
k nebi a prosí:
"Ó Bože, udělej si se mnou co chceš, jenom ať nás neobjeví můj muž! Je
strašně žárlivý a určitě by zabil nejen mě, ale i mého milence."
Nato se nebesa otevřou a ozve se:
"Dobře, bude to jak chceš, ale za tři roky tě povolám k sobě, utopíš
se."
"Dobře, dobře, jen ať ho teď nenajde."
Všechno proběhne úplně hladce. Tři roky se žena nekoupe,jenom sprchuje. Nechodí na
koupaliště, vodě se zdaleka vyhýbá.
Tři roky uběhnou.Uběhnou čtyři, pět let. Na svůj slib už zapomněla a koupila si
zájezd na okružní plavbu okolo světa. Na lodi je velká zábava, samé ženy, když v
tom se začne loď potápět a žena si vzpomene na svůj slib.
"Teď mě chceš povolat k sobě? Podívej se, kolik nevinných žen teď zemře
spolu se mnou!"
Nebesa se opět otevřou a ozve se:
"Dva roky mi trvalo, než jsem vás, vy nevěrnice, dostal na jednu loď!"
***
Chlapík išiel po ulici, keď ho oslovil obzvlášť špinavý, otrhaný a zúbožený
bezdomovec, ktorý si pýtal pár dolárov na večeru.
Muž vytiahol peňaženku, vybral desať dolárov a pýta sa:
"Ak vám dám tieto peniaze, nekúpite si za ne nejaké pivo namiesto večere?"
"Nie, musel som prestať piť už pred niekoľkými rokmi," odpovedal
bezdomovec.
"Nepoužijete ich na rybačku namiesto toho, aby ste si kúpili jedlo?"pýta sa
muž.
"Nie, nemárnim čas rybačkou," hovorí bezdomovec. "Musím stráviť
všetok svoj čas snahou zostať nažive."
"Neminiete to na zaplatenie vstupného na golfové ihrisko namiesto jedla?"
pýta sa muž.
"Čo ste sa zbláznili?" odpovedá bedomovec. Nehral som golf už 20
rokov!"
"Neminiete peniaze na ženu vo vykričanej štvrti namiesto jedla?" pýta sa
muž ďalej.
"Akú chorobu by som mohol dostať za desať všivavých dolárov?" vykríkol
bezdomovec.
"Dobre", hovorí muž. "Nedám Vám teda peniaze. Namiesto toho vás
zoberiem domov na úžasnú večeru, ktorú uvarila moja žena."
Bezdomovec bol ohromený.
"Nenahnevá sa vaša žena na vás za to? Viem, že som špinavý a možno aj celkom
nechutne zapácham."
Muž odvetí:
"To je v poriadku. Je pre ňu dôležité, aby videla, ako vyzerá muž po tom, čo
sa vzdal piva, rybačky, golfu a sexu."
TI NAŠI NOVINÁŘI...
aneb STRAŠLIVÉ INFORMACE!
Tak jsem se zase zachvěl hrůzou! A kdo by se po získání takových děsivých
informací nezachvěl, že?! Otevřu Lidové noviny z 8. června 2008 a čtu: Závady má 60 procent kamionů! No hrůza!! Však je to taky na
silnicích samý masakr, jak zní všeobecný názor, pilně živený našimi masmedii. Ty
hnusný kamiony! A kamioňáci! Vrazi na kolech! Zakázat! Zničit! Vypovědět! Hrr na
ně!
Tedy podtitulek mne poněkud zmátl. Zní totiž: "Vozů ve špatném stavu neustále
přibývá, zjistila dopravní policie."
No, říkám si. Možná přibývá, možná nepřibývá. Jak se to vezme. Ještě před
deseti lety se po silnicích valily čtyřicet let staré škodovky, liazky a tatrovky,
padalo z nich bláto a vlály za nima plechy. Já sice vidím na silnici stále a stále
novější a krásnější kamiony, většinou vymydlené a naleštěné, ale co když se
dívám nějak špatně?
Na druhou stranu, už třicet let čtu naprosto pravidelně v novinách články, jak se
stále stále snižuje věk mládeže co se opíjí a bere drogy a já na ulici ne a ne
potkat tříleté opilce a chlapečky zapalující si vedle pískoviště ve školce
jointa.
Leč, ponořme se do článku, napsal ho pan Josef Kolina a hovoří v něm odborník na
slovo vzatý jistý Pavel Nosek z dopravní služby Policejního presidenta. Prý 60%
náklaďáků je strašných. Sjeté pneumatiky, prorezlé nádrže na naftu, dokonce
naprosto prorezlý podvozek. Ten mají prorezlý některé, tedy prý asi hodně
některých, náklaďáků.
Hrůza, to pochopí každý! Prorezlý nádrže na naftu, co stojí 35 korun litr, to
musí být děs. Tak nezodpovědní řidiči a hlavně majitelé. Co jim tečou nádrže s
takhle drahou naftou! To musí být naprostý idio…… No a nebo tady někdo prostě
kecá! Navíc nevím, jak může mít moderní náklaďák starý několik let prorezlý
podvozek. Ovšem, třeba ty traverzy, na kterých je celý ten vršek kamionu sestavený,
rychle prorezávaj. Co já vím. Policajt má vždycky pravdu, ne?!? Nebo ne?!?
Ale čtěme dál. Drama roste! Jak nám oznamuje odborník z Policejního ředitelství,
vezl nějaký kamion výbušniny v krabicích rozházených po korbě! Já už to vidím,
jak v dynamitce hází nezodpovědní skladníci bedny s výbušninami jen tak halabala na
korbu a kamion se řítí na naše dálnice. Hrůzné pomyšlení! A nebo vezli Vietnamci
někam rachejtle a petardy? Hádejte, co bude asi pravděpodobnější.
Ovšem to, co následuje, je ještě strašnější. Raději budu citovat, abych se
nespletl: "Taky jsme se setkali se starým náklaďákem, který měl v zavazadlovém
prostoru rozlitý chlorid sodný."
Tak to mne dostalo! Rozlitý chlorid sodný!!! V zavazadlovém prostoru! (česky v
kufru auta). Někdo rozlívá v autě chlorid sodný! Jen tak! Darebák jeden!!! To snad
ani není možný?!?
Ale hned jsme si vzpomněl, že jsem sám občas svědkem ještě daleko horších věcí.
Běžně například vozí naši řidiči a to nejen kamionů, v zavazadlových prostorech
aut směs vodíku a kyslíku v tlakových láhvích, do které je navíc pod tlakem
nahnán plyn. Tyto tlakové láhve, jak bylo zjištěno přímo vědecky. když se s nimi
neopatrně manipuluje, třeba třese a tak, vybuchují za velkého výronu plynu
obsahujícího nebezpečný uhlík!
Dost časté je také, že se v autech převážejí drogy. Jedna z nich, původem z
Jižní Ameriky, po požití vyvolává nebezpečné pocity svěžesti, zabraňuje
uživateli drogy spát, po požití většího množství dochází k bušení srdce a
někdy i žaludečním nevolnostem. Bylo zjištěno, že tuto drogu za jízdy požívá
až 90 % řidičů a ovlivňují tak svůj tělesný a duševní stav.
Jiná droga, často ve věznicích používaná ve větší koncentraci k naprostému
zfetování trestanců, původem z Asie - tedy ta droga, né ty trestanci!! -, je nejen
požívána řidiči, ale dokonce je aplikována orálně i ženám a podávána
případně nezletilým osobám.
Dočet jsem a šel jsem si dát panáka. Tak mě to vzalo. Takže, přátelé novináři a
vy, stateční policisté! Jen statečně do boje za větší bezpečnost na silnicích.
Co na tom, že podle statistiky mají kamiony nejmenší nehodovost vzhledem k počtu
ujetých kilometrů. Držím vám palce, mí stateční a moudří informátoři a
ochránci!
A teď se vraťte do školy, tak někam do páté, třídy vy dovedové. Chlorid sodný
NaCl je totiž obyčejná kuchyňská sůl a ta je navíc sypká, víme?? Takže se
nedá rozlejvat po dně ničeho, víme?!? Nepletete si to náhodou s kyselinou solnou HCl?
Zvanou též chlorovodíková?
A ty tlakové láhve, co každý z nás vozí v autě, co jsou jako lahve se
směsí vodíku a kyslíku a plynu s obsahem jedovatého uhlíku. Flašky s H2O, tedy
vodou , a ten plyn je kysličník uhličitý. Takže obyčejné sodovky, minerálky a
podobně. A zkuste si s takovou flaškou zatřepat. Jo a kávu a čaj jste snad poznali
sami, ne? A jsou to drogy?! Jsou!!! Ono to stačí šikovně napsat a už je tady senzace,
co?!
No, jak tak čtu ten článek, jak blábolíte naprosto v rozporu s realitou, že se stav
kamionů stále horší, zatímco každý, kdo má oči, vidí, že se za posledních
patnáct let technický stav kamionů na našich silnicích neuvěřitelně zlepšil, tak
je mi jasné, proč je výsledek práce dopravní policie a vývoj nehodovosti takový,
jaký je.
Protože když někdo neví, že chlorid sodný je obyčejná kuchyňská sůl, tak ať
odevzdá uniformu a novinářský počítač a jde dělat něco jiného. A ne blbnout
lidi.
P. S. Autor není řidič kamionu, nevlastní podobnou žádnou firmu provozující
kamiony ani on, ani jeho žádný příbuzný či kamarád a na českých silnicích se
občas bojí. Šílených řidičů a neschopných policajtů.
Václav Vlk st.
|
|
Předpověď počasí v ČR
obecné zpravodajství